Helga Bláhová

„Nechápala jsem to. I když jsme předtím s holkama chodily tady k táboru nahoru a tranďák na uchu a poslouchaly jsme zprávy, co se děje, tak ale mně nenapadlo, že se budu vracet domů a tady budou okupanti. V Liberci bylo pobouraný podloubí a tak dále. Přišli jsme na první hodinu. Pan profesor, který nás měl, těm, co jsme tam byli a nejeli na chmel, tak je všechny sprdnul, že nejsou vlastenci. Tak jsem říkala, že jsem nemohla dřív přijet, když jsem se nedostala pře hranice. ‚No tak dobrý, ty to máš dobrý, to tě omlouvá.‘ Na ten chmel jsme dojeli, bylo to fajn. A jak to ovlivnilo moje spolužáky? Různě, protože vím o některých, uvědomte si, že nám bylo patnáct, některý se tady i kamarádili s těma vojákama, který tady byli.”

„Oba rodiče, samozřejmě Němci, se museli učit češtinu. Moje maminka chodila na kurzy češtiny a táta tím, že pracoval v tehdejší Kohinorce a pracoval víc s lidmi, protože dělal skladníka, tak se česky naučil docela dobře. Mamka dělala u stroje, takže tu češtinu se učila spíš z toho kurzu. Vždycky se doma dohadovali, kdo z nich má větší slovní zásobu. Mamka říkala, že má větší slovní zásobu, ale je pravda, že táta se líp domluvil, protože byl mezi lidmi, a mamka potom už byla v invalidním důchodu, takže už mezi lidi moc jako nepřišla.”