Růžena Zouharová, roz.Vyhnálková

„Bratr měl přístup k dynamitu jako střelmistr, tak si to schovával, aby měl dynamit na vyhazování kolejí nebo mostů před Němci, aby Němci nemohli nic provést, utéct, tak tam schraňoval dynamit. Ale jestli byly nějaké akce, tak to nevím, ale vím, že byl v tom výboru s těmi partyzány a že s ním počítali. A vlastně zachránil maminku od lágru, protože tam byl jeden z velkostatku, nějaký Dohnal, a ten vám tak usiloval o to, aby maminka šla do lágru za to, že mě poslala do německé školy. Jemu vzkázal, aby matku nechal na pokoji, že to není jeho starost a že já jsem Češkou zůstala. Byly dost vyhrocené po té druhé světové válce... dnes je to již normální, ale tehdy to bylo takové naostro.“

„Oni tam měli také zahradnictví se skleníkem plným žlutých růží. Tam to bylo krásné. Ten zahradník se po válce zastřelil, sebe i ženu zastřelil. Úplně zbytečně. On byl v té organizaci NSDAP a pořád chodil a pochodoval, nos nahoru. A zrovna tak se zastřelil i starosta, to byl takový hrbatý člověk. Ale jinak nikomu neublížili.“

„Hraběcí rodina čekala do poslední chvíle a nejeli nikam do Rakouska, kde měli příbuzné, tak potom naložili všechny vozy, co mohli, naložili věcmi, šperky a to všechno. Jeli do Rakouska, samozřejmě je honila Rudá armáda a do Rakouska přijeli jako chudáci. Tak ta komorná, ta byla dost věrná té své paní, tak ta je živila a ubytovala je. A potom ta hraběnka se vzpamatovala a udělala si monistický salon na klobouky a tak tam prodávala klobouky a hrabě seděl na stoličce a koukal celý bez sebe. A pak se jich, myslím, ujali se jich nějací příbuzní, protože ten jeden syn se stal kněžím a ten druhý pracoval jako lesník u nějaké přízně. A ta Mucki, té, co jsme záviděli, že se mohla každý den koupat ve vaně a jezdit na koni, ta dělala společnici nějaké bohaté paní v Americe. Zůstal tam jenom komorník, vrátný, ten mi jedno potom dal, když jsem mu dala sklenici sádla, tak mi přinesl pro maminku tři červené, staré běhouny.“

„Poslední vzpomínku mám, jak na mne z okna potichounku volala: ,Kup mi lízátko vedle.‘ Hodila mi padesátník, tak jsem jí koupila lízátko, hodila to zpátky a už ji maminka táhla zpátky, aby se neukazovala, oni měli strach, aby tam nevtrhli Němci. To bylo v září roku 1938. A říkala jsem si, že jsem jí alespoň to lízátko mohla dát, tehdy mi to vůbec nedošlo, to bylo něco tak absurdního, že mi to vůbec nedošlo, co se děje. Doma se o tom vůbec nemluvilo. Otec přišel vždycky večer, utahaný jako kůň, umyl se, svalil se do postele a zase spal. Protože vstával brzy, v šest hodin se zase vyjíždělo, koně museli být nakrmeni, dvě hodiny se krmili koně. A v poledne vždycky přišel na hodinku na dvě na jídlo. To tam také nasypal koním, všechno se to točilo kolem velkostatku, kolem koní a krav.“

„Tak jsme tam měli dokonce i těsnopis, i psaní na stroji nás učil učitel Zogelman, ale potom musel jít na vojnu, přece narukoval, on měl žaludek špatný, ale to víte, tehdy se bralo všechno. Dokonce i mého tatínka volali, že musí narukovat, a prý když tam přišel, tak mu řekli: ,Vyhnálek Johann, Wie suchen sie da, sie sind doch Tschechen?‘ Tatínek řekl: ,To víte, že jsem Čech.‘ ,Tak co tady chcete, mazejte zpátky!‘ Tak přišel domů zpátky. To bylo hrozné tehdy, vždyť mu bylo padesát tři roků.“

„Na jméno už si nepamatuji, ale vím, že když jsme byli na cvičení v sále ve škole, tak jsme tam byly dvě třídy a tam bylo děvče, byla větší než já, taková baculatá, a tak se na mne usmívala, tak jsme zapředly řeč a přišly jsme na to, že je z Besarábie. A pozvala mě tam do toho sálu, kde bydleli, protože oni je sem nalákali s tím, že dostanou ty statky a velkostatky po těch Češích, kteří museli odejít. Češi co byli odsunuti, nebo museli odejít. A musí to dosídlit Němci. Tak takhle je nalákali. A potom když přišli, tak je umístili v sokolovně, bylo tam šest rodin, každá měla jeden roh a ještě dvě byly uprostřed. A oni měli kolovrátek a ty pytle vlny si tam spřádali na svetry a byli všichni velice hezky oblečeni, takže bylo vidět, že byli z bohatých rodin, a ty fotografie, co měli těch statků, to bylo krásné. A tam zase dosídlili ty Němce, ty pravé Němce. To bylo dost tvrdé pro ně. A hrozně byli zklamáni, ti Besarábci, z toho, jak se k nim tady ti Němci chovali, protože se na ně dívali skrz prsty. Co tady chtějí. A předtím, než byl konec války, tak jsme byli na náměstí, tak jsme viděli, jak všichni zapřáhli koně, ti Besarábci, a jeli zase domů a to vám byla taková fronta strašná, to bylo vidět od Polanky, tam jak je ten kopec a zámek a ten začátek už byl na náměstí a na náměstí vyskočili s nakynutými buchtami a prosili, aby si to mohli někde upéct.“

„Do zámku jsme chodili jako děti vždycky na Vánoce, to jsme dostali pozvání, ti, jejichž rodiče pracovali na velkostatku, jejich děti mohly přijít, bylo tam pohoštění a děti dostaly na šaty, flanelové, takže jsme chodili jako v uniformách. Byly dobré šaty, teplé. Skončilo to v roce 1937, poté, co přišel Hitler, tak to skončilo, všechny dobročinné dárky pro všechny. A také Kinského děti musely chodit do veřejných škol, nesměly mít privátní učitele.“