Ervín Páleš

„Teď si vzpomínám, když jste to připomenul, jednou nás tam (v Nanningu v Číně) vzali do kina. A tam už jsme se jakž takž stýkali. Ale moc jsme se nestýkali, abyste se nemýlil. Na Pankráci, když nás zavřeli, tak se tam pobili ti, kteří dobrovolně přešli, a zajatci. Pobili se mezi sebou s plechovými šuplíky. Nebyl mezi námi přátelský vztah, ani nepřátelský. V některých bylo takové skryté nepřátelství. Já jsem na ně sral. Já jsem hrál šachy, byli tam asi tři čtyři dobří šachisté. Udělali jsme si figurky z chleba a hráli jsme šachy.“

„Nejvíc mne sere, když jsem se vrátil, první otázka každé krávy byla: ,A kolik jsi jich zabil?´ – ,No, ty krávo, šest set, tisíc pět set, ty ťava jedna.´ Kolik jsi jich zabil? Zabil, nezabil? To si fakt myslí, že člověk má čas je počítat. Ale byl jsem vždy rychlejší, proto můžete teď se mnou mluvit.“

„Ještě to nebyla vietnamská armáda, ještě to byli partyzáni, rolníci. On vystřelil, puška byla vzácná. Neměli ani pořádný špagát, natož drát. To, co měli, tím přivázali pušku a když toho, kdo střílel, jsme zastřelili, tak ho tam nechali a pušku stáhli. Hoňte pak někoho v džungli. To není jako tady mezi rybízy. Až potom, když jsem byl u nich, tak jsem to viděl a pochopil, proč jsme nemohli najít pušku. Oni to stáhli, vzali pušku a dvanácti-, třináctiletí usmrkanci utíkali. Ty uměli utíkat. On vystřelil a aby to Francouzi nenašli, tak pušku stáhli dozadu a utekli. Když francouzští vojáci došli, tak byli jak pitomí. Ležel tam jeden mrtvý civilista, rolník, jen v košili a zbraň nikde. Potom jsem to pochopil, kde je.“

„Já jsem byl osm let v Německé mládeži. Dnes se tomu nadává, že to byla Hitlerova mládež. V pořádku. Já se tomu názvu nebráním, ale já jsem nevstoupil do Hitlerovy mládeže. Já jsem vstoupil do Německého tělocvičného spolku, když jsem měl sedm let. Tam šli chlapci, a děvčata šly do jakéhosi baletního kroužku. Najednou jsme měli místo šedých punčoch takové bílé, henleinovské. Najednou jsme neměli šedé kalhoty, ale černé manšestráky, podobně jsme najednou neměli šedou košili, ale hnědou košili. Najednou jsme nenosili jen odznak karpatských Němců, ale i kosočtverec Hitlerovy mládeže. Také jsme se přejmenovávali. Nejdřív jsme byli Deutsche Turnverein, pak Die deutsche Jugend, pak Hitlerjugend a nakonec jsme byli ozbrojené jednotky (Waffen...). V Německu rukovali chlapci od čtrnácti, u nás Volksdeutsche od 15 let. Měl jsem patnáct a půl, tak mne vzali. Dlouho jsem tam nebyl, asi jeden den. Ustupovali jsme přes Kobylí na Moravu. Tam končila moje věrnost k Hitlerovi. (…) Rusové už byli nedaleko, také na Moravě. Nevystřelil jsem si, byli jsme čtyři a asi sedm wehrmachťáků. Oberfeldvébl nám říkal: ,Jestli někdo z vás si troufne vystřelit, tak ho osobně zabiji pažbou. My chceme domů, Rusové už obsazují Vídeň a v Bratislavě se bojuje.´ Když se dozvěděli, že já to tam znám, tak jsem je odvedl a bylo dobře. Co si myslíte? Věrnost ke každému vůdcovi končí tam, když začíná prohrávat.“