Irena Vyslyšelová

„V neděli ráno jsme šli do Husova sboru na mši. [...] Téměř na konci mše je takové místo, kdy se říká: ‚Hospodine, pomiluj ny‘ a třikrát se tlučete do prsou a to my už jsme s tatínkem pomalu couvali k východu, protože v tu dobu začínala vedle na hřišti házená. Po házené jsme přišli za maminkou na oběd a v jednu hodinu na Andrově stadionu začali už žáci hrát fotbal, tak tatínek tam se mnou šel. Mě to všechno zajímalo. Já tam vydržela sedět. Na tribuně jsem měla svoje místečko. Následoval dorost, pak přišla první rezerva a nakonec teprve jako čtvrtý zápas přišla liga. Já jsem znala všechny hráče, ještě dnes vám je mohu vyjmenovat. Mě to strašně bavilo.“

„Oni tenkrát přišli z noci na den a byli tu! Tady byla posádka a celá Olomouc byla plná Rusů. My jsme to dětem naplno říkali. Jednou mě potkala dnes už dospělá žena a povídala: ‚Paní učitelko, já si vzpomínám, jak jste nám řekla: ‚Holky, pamatujte si, že kdo přijde v noci, je okupant, a kdo střílí do matek a dětí jako v Prostějově, je vrah!‘ A prý jsem jim ještě říkala, že jim to radši říkám teď, že za nějaký čas už bych to říct asi nemohla.“

„Já jsem si vybrala dobře, protože pro volejbal jsem měla buňky. Dvě z Olomouce jsme byly vybrané do národního mužstva. Například z mistrovství v Paříži mám ještě francouzský článek, ve kterém se píše, že Špelinová a Vyslyšelová byly nejlepší v českém družstvu.“

„Vytvořili jsme si tak s manželem dobrou pozici, protože on byl taky sportovec. My jsme vyšli ven a kolem nás hned kupa dětí. Ať to bylo v zimě, nebo v létě. Věčně se pořádaly nějaký lyžařský závody v zimě, běhy v létě. Sami dva jsme tam vybudovali hřiště, zařídila jsem, že vybavili tělocvičnu. Prostě jsem si říkala, že mám-li tady učit, tak nemůžu učit v tělocvičně, kde je jedna koza a jedna žíněnka.“