Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helga Bláhová (* 1953)

• narodila se 6. září 1953 ve Frýdlantě

• její rodiče byli neodsunutí sudetští Němci

• její otec byl během druhé světové války v německé armádě, skončil v zajetí ve Švédsku a Francii

• během okupace v srpnu 1968 nebyla v Československu, kvůli zavřeným hranicím nastoupila do školy o týden později

• vystudovala střední školu ekonomickou v Liberci

• pracovala ve firmě Skloexport a Textilana

• v roce 2024 žila v Novém Městě pod Smrkem

„Česky jsem se naučila na ulici,“ říká z legrace pamětnice Helga Bláhová, která vyrůstala v sudetském Frýdlantě. O svých jazykových schopnostech mluví s nadsázkou, pravdou ale je, že „na ulici“ se česky naučila spousta německých dětí. A i když se Helga Bláhová narodila až osm let po válce, k německým rodinám žijícím v pohraničí se hrdě hlásí. 

„Oba moji rodiče byli Němci. Některé děti se mě ptaly, kdy jsme se z Německa přistěhovali. Tak jsem vysvětlovala, že jsme se nepřistěhovali, ale mohli jsme tu zůstat díky mým prarodičům,“ začíná Helga Bláhová své vyprávění vysvětlením, proč se její rodina nestala obětí divokého odsunu za hranice. „Můj děda byl antifašista, za války se nijak neprovinili, nebyli v SS organizaci ani NSDAP, takže tu moji rodiče mohli zůstat,“ vysvětluje. Dlouho před jejím narozením ale otec musel narukovat do německé armády. „Původní vojenskou službu absolvoval v Malackách na Slovensku, ale po zabrání Sudet narukoval. Dostal se do zajetí. Nejdřív do Norska, tam hlídali těžkou vodu – zásoby na výrobu bomb. A pak do Francie. Na to vzpomínal docela hezky,“ vzpomíná pamětnice na příhody, které zná z vyprávění. Její tatínek se zpátky do Československa vrátil až v roce 1948, hranice přešel načerno. Jeho manželka na něj v Československu čekala, ale někteří jeho příbuzní už byli odsunuti do východoněmecké Žitavy. A pět let po jeho návratu přišla na svět Helga Bláhová. „Už byli docela staří. Mamince bylo třiačtyřicet a tatínkovi čtyřicet osm. Dnes je to obvyklá záležitost, tenkrát ne,“ vybavuje si okolnosti svého narození. Její rodiče měli v té době už dospělého syna – bratr pamětnice byl o dvacet let starší než ona. „Když jsem se narodila, tak byl bratr už na vysoké škole. Vím, že mi mamka říkala, že měla problém, jak mu sdělí, že bude mít sourozence. Ale prý byl nadšený, vždy mu bylo líto, že sourozence nemá,“ přibližuje. Velký věkový rozdíl mezi sourozenci ale znát byl, bratr promoval na vysoké škole chemicko-technické, když bylo malé Helze necelých šest let. Vyrůstala tedy v podstatě jako jedináček. Na své dětství ale vzpomíná s láskou. 

Do východního Německa pustili jen mě a tátu

Zatímco ona se učila česky v podstatě za chodu na ulicích při hře se svými vrstevníky, její rodiče museli chodit do kurzů češtiny. „Vždycky se doma dohadovali, kdo z nich má větší slovní zásobu. Mamka říkala, že má větší slovní zásobu, ale táta se líp domluvil. Byl mezi lidmi, pracoval v Kohinorce jako skladník, ale mamka dělala u stroje,“ vysvětluje, kde svoje jazykové schopnosti rozvíjeli. Čeština jim dělala problémy, ale na němčinu své dcery dohlíželi pečlivě. Malá Helga se domluvila oběma jazyky, ale německý pravopis jí dělal problém. „Psala jsem stylem: piš jak slyš. Nenapsala jsem nein, ale najn. Když to moje mamka viděla, tak říkala, že takhle ne, a od té doby, cokoliv jsem řekla, musela jsem říct, jak se to píše. Takhle mě naučila pravopis,“ popisuje pamětnice. Němčina se jí hodila i v době, kdy se její bratr oženil. „Na fakultě provázel studenty z Rostocku, protože uměl německy, a tam se seznámil se svou budoucí ženou. V roce 1959 se proto oženil do východního Německa,“ vzpomíná, jak se její starší bratr dostal za hranice. I když šlo o spřátelenou zemi, na svatbu se z Československa nesměla dostavit celá rodina. „Dnes už to chápu, jeli jsme přes Berlín a Berlínská zeď vznikla až v roce 1961. Čili tam se ještě dalo zdrhnout z východního do západního Německa. My jsme to teda neměli v úmyslu,“ říká stručně. I tak do východního Německa pustili komunisté jen ji a jejího otce. Maminka musela zůstat v Československu. Navíc tam mohli vyrazit až týden po svatbě. „Byl to takový šprc. Dnes málokdo věří, že byl někdy problém se dostat i na východ.“

Helga Bláhová tak vyrůstala v socialistickém Československu. Když se blížil osmašedesátý rok a s ním pražské jaro, pamětnici bylo skoro patnáct let. Společenské změny a všeobecné uvolnění tak vnímala dospívajícíma očima. „S kamarádkami jsme hltaly zprávy, chodily jsme s tranďákem na uchu, všechno pro nás bylo nový. Najednou se mluvilo o věcech, které předtím byly tabu, vznikaly nové organizace, Klub angažovaných nestraníků… I doma se to probíralo. Vznikl Klub občanů německé národnosti, umožňoval jim se kulturně setkávat,“ vyjmenovává, co všechno se s příchodem roku 1968 změnilo. Helga Bláhová v červnu toho roku absolvovala základní školu a úspěšně složila přijímačky na střední ekonomickou školu v Liberci. Jednadvacátého srpna 1968 ale v Československu neprožila. 

Kvůli okupaci jsem zameškala školu

„Byla jsem na prázdninách u bratra ve východním Německu. Říkal, ať si pustím rádio, že se u nás něco děje. Chytla jsem plzeňský rozhlas a bylo tam volání o pomoc. Tak jsem si říkala, co se to děje, jestli je rok 1945…,“ vzpomíná pamětnice na srpnové dny, které strávila mimo svou vlast. „Nechápala jsem to. Nenapadlo mě, že když se budu vracet domů, budou tady okupanti.“ Vzhledem k výjimečnému stavu byly navíc zavřené hranice a Helga Bláhová se tak nemohla dostat domů ani ze spřátelené NDR. Prošvihla tak první vyučovací hodinu na střední ekonomické škole. „Dostala jsem se do Československa až týden po zahájení školy. Když jsem se vracela, tak mě bratr se švagrovou odvezli do Drážďan, a že domů dojedu sama. Přijeli jsme sem – a tady začmáraný stanice,“ vybavuje si pamětnice příjezd do okupované země. „Přišli jsme na první hodinu a bylo nás tam málo, protože většina odjela na chmel. A pan profesor nás všechny sprdnul, že nejsme vlastenci. Tak jsem mu říkala, že jsem nemohla dřív přijet, když jsem se nedostala přes hranice. Omluvil mi to,“ vzpomíná. „Prožívali jsme, jak tank v Liberci narazil do podloubí, a další věci.“ Studentské rozčarování se ale brzy uklidnilo. I když mladá Helga se svými spolužáky studovala v Liberci, který si v okupačních dnech vysloužil druhé místo v počtu obětí, brzy se musela soustředit spíše na školu a politika šla stranou. 

Okupaci ale silně prožíval její otec, kterému v té době bylo už přes šedesát let. V den příjezdu vojsk se rozhodl zajet za svou sestrou, která po válce prodělala odsunutí a se svou rodinou žila v Žitavě. „Jezdil na mopedu, byly to jeho druhé nohy. Vstal brzy ráno a přes Varnsdorf dojel na mopedu až na hranice. Vůbec mu nevadilo, že tady byly nějaké tanky. Ale přes hranice ho nepustili, tak jen zařval: ‚To je nějaký Freundschaft? Když jste k nám vtrhli a zavřeli hranice?‘ A pak jel zpátky,“ vybavuje si pamětnice alespoň jednu úsměvnou příhodu, kterou má s invazí vojsk spojenou. 

Manželova rodina nebyla z Němky odvázaná

Brzy se ale vše vrátilo do starých nesvobodných kolejí a Helga Bláhová se soustředila hlavně na své vzdělání. Studium na ekonomické škole ji bavilo, měla dokonce možnost začít se učit francouzsky. Francouzština ji lákala kvůli tatínkovu častému vyprávění o svém zajetí ve Francii během druhé světové války. Po maturitě na střední ekonomické škole nastoupila do firmy Skloexport v Liberci. „Tam se mi hrozně líbilo, bohužel jsem tam byla jen rok, pak jsem se vdávala a vrátila se do Nového Města pod Smrkem. Prodávalo se tam sklo do celého světa a já měla díky němčině na starost korespondenci s německy mluvícími zákazníky ze západního Německa, Švýcarska a Rakouska. Takže to bylo takové přičuchnutí ke světu trošku,“ vypráví pamětnice o své první práci. V Novém Městě pod Smrkem začala pracovat v Textilaně. S manželem se seznámila ještě během studií na střední škole, chodit spolu začali až po její maturitě. Svým manželstvím spojili tři národnosti, protože jeho maminka pocházela ze Slovenska a rodina mladé nevěsty byla zase německá. „Když manžel doma řekl, že si bere Němku, tak z toho nebyli odvázaní. I když to nikde nemám na ksichtě napsaný. A já jsem se zas bála, aby se s našimi domluvil. Ale fungovalo to, i když někdy trochu klopotně.“ Přivdání do československé rodiny se bála, ale její původ byl zapomenutý už na svatbě. „Sešly se tam tři národnosti, ale když už hrála muzika, tak se to všechno vytratilo,“ vzpomíná. Mladému páru se brzy narodily dvě děti, ale ty už němčinu z domu neznaly. „Chtěla jsem udělat třeba víkendy v němčině, ale s dětmi mi německy mluvit nešlo. Mluvila bych na ně německy, ale oni by mi stejně odpovídali česky nebo by se bavili s tátou,“ vysvětluje, jaká pravidla nastolila ve své rodině. Obě děti se ale časem německy naučily ve škole. 

Když přišel rok 1989, Helga Bláhová prožívala podobné pocity jako v roce 1968. „Hodně se toho měnilo, sledovali jsme politiku i sounáležitost lidí. Už od perestrojky jsme věděli, že se bude něco dít, ale nevěděli jsme, že komunisté půjdou do prčic takhle rychle,“ přiznává, že je listopadový převrat zaskočil. Zvěsti o něm ale slyšeli už dříve. „Jezdili jsme s dětmi na tábory do východního Německa, měla jsem tam kontakt s německými dětmi a učiteli díky Textilaně. Když jsme tam byli podruhé v roce 1988, tak nám říkali, že do roka padne železná opona.“ Tehdy tomu Helga Bláhová nevěřila. A rychlý sled událostí nepředpokládala ještě ani v listopadu 1989, kdy s manželem navštívili Prahu. „Byli jsme v divadle a nenapadlo nás, že se to může tak rychle zvrtnout. Prožívali jsme to doma hodně živelně, chodili jsme na přednášky, sledovali televizi. Přijeli i herci z Prahy, aby nám vyprávěli, co se tam dělo,“ vybavuje si změnu režimu. Za přechod k demokracii byla ráda, její profesní život nijak neutrpěl, protože ve straně nikdy nebyla. Naopak se radovala, že může víc cestovat. Helga Bláhová v roce 2024 žila v Novém Městě pod Smrkem.