Vlasta Wernerová

* 1943

  • „Měla jsem sousedku, takovou oddanou soudružku, přímo sousedka vedle dveří, ta řídila celý ten – jak máme zdobit okna –, řídila to přes uliční výbor – kam můžeme jít, kdy máme jít. Pořádala dokonce domovní schůze.“ – „Co to byl uliční výbor?“ – „Uliční výbor, to byla prosím taková organizace, která jaksi dohlížela nad obyvateli určitého okrsku, malého, třeba tady v Praze.“ – „Tam se scházeli členové, aktivní sousedé.“ – „Ano. Tak ona byla předsedkyní, ta moje sousedka. Dávala mi dokonce, když jsem chtěla jít na školu – byla tam celou tu dobu –, tak mně musela dát doporučení z uličního výboru, že jsem dobrá soudružka, že tam nedělám nějaký nepořádek a že tedy tam bydlím.“ – „Čili to byli takoví sledovači cizích životů, členové toho uličního výboru.“ – „Určitě. Dokonce bděla nad tím, že se musejí vyvěšovat praporky, jenom ty červené třeba, za okna.“ – „To se muselo, když bylo nějaké výročí.“ – "To se pamatuji, jak mě trápila celé tři dny, den za dnem, kdykoli jsem přišla z práce: ‚Soudružko Vlastičko, vyvěste praporky.‘ Já jsem říkala: ‚Bohužel, já jsem je někam zandala a nemůžu je koupit, ony nejsou k dostání.‘ Tak když byl třetí den, soudružka přišla a dala mi je, že je sehnala.“

  • „Pak když začaly ty popravy, tak myslím, že to ani tak ze školy nešlo, jako jsme se to dozvídali třeba… Tlampače byly na tom Uhelném trhu a ty nám vykládaly o Slánském a tak, jaký to je zrádce. Tak to jsme všechno přímo na tom Uhelném trhu lapili do té školy.“ – „To mi také připadá důležité. To se vysílalo z takových těch tlampačů?“ – „Ano, ano. My jsme si třeba hráli tam u té Krocínovy kašny [šlo pravděpodobně o Wimmerovu kašnu], tam jsme si hráli jako děti. A najednou, když jsme se tam honili okolo, tak spolužák třeba křičel: ‚Ty zrádce Slánský!‘ Na někoho, na svého spolužáka, protože toho bylo plno.“

  • „Takže první den, bylo úterý, teď samozřejmě – jak jezdily tanky a takové, někam se musely tady přemisťovat, tak se nedalo jít do práce. Tak hned ráno jsem telefonovala do práce, to fungovalo. Tam řekli: 'Ne, je pracovní povinnost, to se do práce musí jít. Tady se vás to netýká, tady pracujete v administrativě, tady se vás to netýká, pracovat se musí.' Myslím, že jsem tam šla pěšky. Vojsko jsem tady zatím neviděla, až když jsem došla k vršovickému nádraží, tak tam je takový parčík, tak tam už se navezly polní kuchyně, všechno tam bylo. Vlastně oni nikoho neobtěžovali. Pak tedy lidi se báli a říkali si: 'Támhle v autě jede nějaký ten, který udává lidi,' a telefonovali si čísla aut, která udávají lidi, že mají něco společného s tou kontrarevolucí. Prostě zase strach.“

  • „Nám tedy sebrali ten stánek, abych se zase k tomu vrátila, a musím říct, že nebylo moc lidí, kteří by nám chtěli pomoct, protože všichni se báli a měli strach. Tak nakonec otec, když zlikvidovali ten krám, tak otec šel do – myslím, že tenkrát to přidělovali někde na magistrátu, který byl tam, kde je doposud, a tam mu přidělili práci a poslali ho jako bývalého živnostníka na práci do Aera Vysočany, což bylo od nás tedy hodně daleko. Když se tam pracovalo, tak on musel v pět hodin z domova, aby tam jen tak tak dojel. A tam prostě, nebyl moc zručný, myslím si, že tam zrovna nebyl moc platný, ale byl a musel, protože jsme zůstali naprosto bez prostředků.“

  • „Já si pamatuju z toho čtyřicátého osmého, to byl takový další šok, to jsem byla vlastně pořád malá, dětská, to jsou dětská léta, tak se tedy pamatuji, jaká byla manifestace na Staroměstském náměstí. Chodila jsem do mateřské školky k voršilkám, což tedy byly jeptišky. Tak maminka pro mě šla do té školky z toho Staroměstského náměstí a vracely jsme se zpátky, a najednou to prostě nešlo. Všechny dveře u všech domů na Staroměstském náměstí až na Malé náměstí byly zablokované, byly tam zablokované tak, že tam stál milicionář, pušku, a všichni tam stáli okolo toho Staroměstského náměstí. Dokonce stáli i před, nejenom že byla zavřená ta restaurace, co byla dole v tom domě, ale prostě tam stáli i před vchody do bytů. Okna všechna zavřená, myslím si, že mohla být, to už vůbec nevím jasně a netuším to, ani už teď si to nepamatuju. Všechno obsazené, nikdo nesměl na Staroměstské náměstí přijít, Staroměstské náměstí bylo obsazené milicí. Bylo to strašné, pro mě to byl šok, protože já jsem válku jako takovou nějakým způsobem nezažívala, protože jsem se sotva narodila. Najednou přede mnou stáli takoví... – já bych řekla, že to tenkrát pro mě byl pojem, takoví strejdové, nebo strejci se tomu taky dá říct, ta milice. Vlídná tvář, ale měli pušky a bránili nám ve vstupu, nepustili nás domů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.04.2023

    (audio)
    délka: 01:41:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 29.01.2024

    (audio)
    délka: 01:43:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 10.03.2024

    (audio)
    délka: 29:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Celé dětství jsem měla pocit, že válka ještě neskončila

Vlasta Wernerová, roz. Vyleťalová
Vlasta Wernerová, roz. Vyleťalová
zdroj: Archiv pamětnice

Vlasta Wernerová se narodila 20. ledna 1943 v Praze. Rodina bydlela na Staroměstském náměstí, otec provozoval malý obchod v Rytířské ulici. Vzpomíná si, jak v únoru 1948 náměstí uzavřeli milicionáři, aby zde mohlo proběhnout shromáždění na podporu nastupujícího komunistického režimu. Nepříjemný zážitek prý položil základy jejího nesouhlasného postoje vůči komunistům. V první polovině 50. let tatínkovi obchod znárodnili, pracoval pak jako dělník v Aeru Vysočany, dokud neonemocněl tuberkulózou. Dostat se na střední školu bylo obtížné, studovat na zdravotnici jí režim nepovolil. Vystudovala tedy střední ekonomickou školu a celý život pak pracovala v administrativě. V létě 1968 podepsala manifest Dva tisíce slov. Po sňatku v roce 1973 žila s manželem v Ústí nad Labem, jejich dcera tam ale kvůli špatnému ovzduší byla stále nemocná. Přestěhovala se tedy zpět do Prahy, práci našla ve Výzkumném ústavu pozemních staveb. Přes známé se dostala k přepisování samizdatové literatury, konkrétně Snáře od Ludvíka Vaculíka. V létě 1989 podepsala petici Několik vět. V roce 2024 žila v Praze.