Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Wernerová (* 1943)

Milicionáři stáli před vchody domů, měli pušky a já se jich bála

  • narozena 20. ledna 1943 v Praze

  • vzpomínky na únor 1948 na Staroměstském náměstí

  • otci v 50. letech zabaven obchod

  • vystudovala střední ekonomickou školu

  • v roce 1968 podepsala manifest Dva tisíce slov

  • vzpomínky na srpen 1968 v Praze

  • absolvovala normalizační prověrky

  • vdala se, má dceru (*1973)

  • po roce 1980 pracovala ve Výzkumném ústavu pozemních staveb

  • v 80. letech přepisovala samizdat

  • v roce 1989 podepsala petici Několik vět

  • v roce 2023 žila v Praze

Vlasta Wernerová se narodila v Praze 20. ledna 1943 jako mladší ze dvou sester Vyleťalových. Rodina bydlela na Staroměstském náměstí v bytě nad restaurací U Binderů. Tatínek Antonín Vyleťal měl nedaleko malý obchod, maminka Emílie se starala o domácnost. U prarodičů ve středních Čechách byli v roce 1946 nějaký čas ubytováni vojáci Rudé armády a rodina měla k Rusům zpočátku vřelý vztah. Němci byli ti, kdo zavinili válku, Sověti nás osvobodili. Představa osvobození podle sovětského scénáře však postupem času dostávala vážné trhliny.

Přimalovala Gottwaldovi knír

Komunisté vědomě zasévali do společnosti strach a používali ho jako mocenský nástroj, což Vlasta na vlastní kůži pocítila už jako pětiletá. Se sestrou chodily do školky k řádovým sestrám voršilkám, a když je jednoho dne maminka vedla ze školky domů, na Staroměstské náměstí je nepustili milicionáři. Psal se 21. únor 1948 a komunisté tu chystali velkou manifestaci, na které vystoupil s projevem Klement Gottwald. „Milicionáři stáli dokonce i před vchody do domů, restaurace u nás byla zavřená a nikam nás nechtěli pustit. Měli vlídnou tvář, ale taky pušky a já se jich bála. Maminka musela někde sehnat potvrzení, že tam skutečně bydlíme, abychom vůbec mohly domů.“

Byla to předzvěst toho, jak budou vypadat následující čtyři dekády. V první polovině 50. let komunisté zabavili tatínkovi obchod. Vyleťalovi ho museli vyklidit a odvézt si regály a další věci, Vlastě z té doby utkvělo, že jim je nikdo nechtěl uschovat ani jim s odvozem pomoci. Všichni se báli pomáhat živnostníkovi. Tatínek pak dostal práci jako dělník v Aeru Vysočany, i když nebyl technicky vůbec zdatný. Z domu odcházel brzy ráno, aby se tam dostal přes celou Prahu včas, ale nestěžoval si, byl rád, že nedostal umístěnku někam daleko jako mnozí jiní. Onemocněl tam však tuberkulózou a byl nucen odejít do invalidního důchodu. Maminka začala pracovat v lékárně.

Ve škole se zatím do nebes vychvalovalo trio Lenin, Stalin a Gottwald. Když Vlasta s kamarádkou domalovaly Gottwaldovi v učebnici knír, protože ho Lenin se Stalinem měli, a on ne, maminka musela do školy na kobereček, zda svoji dceru nenavádí proti režimu.

V říjnu 1956 vypuklo v Maďarsku povstání proti sovětské diktatuře a bylo násilně potlačeno. Vlasta znovu cítila ve společnosti strach, panovaly obavy, že se nepokoje přelijí do dalších zemí a že z toho bude třetí světová válka. Svůj malý protest v podobě odmítnutí vstupu do Pionýra si Vlasta rychle rozmyslela, když zjistila, že členstvím je podmíněna možnost podat přihlášku na střední školu. Stejně to nemohla být její vysněná zdravotnická škola, dostala se ale na střední ekonomku. Na vysokou ekonomickou, kterou pak chtěla studovat už při zaměstnání, ji nepřijali s odůvodněním, že uchazečů je moc.

Pracovat se muselo, i když městem jezdily tanky

Do zaměstnání v administrativě nastoupila v roce 1961, umístěnku dostala do Prahy na Smíchov. Nesvoboda v Československu jí čím dál víc vadila – nelibě nesla růzé průvody, vylepování vlajek na okna, cenzuru a neustálou kontrolu od sousedů, zapálených komunistů, kteří byli v uličním výboru a v prádelně jim organizovali povinná ideologická školení. Uvolnění spojené s pražským jarem si proto užívala plnými doušky a v létě 1968 podepsala manifest Dva tisíce slov.

Politický vývoj se zdál nadějný, a tak když ji 21. srpna vzbudil kamarád telefonem v půl čtvrté ráno s tím, že jsme obsazováni ruskými vojsky, byl to pro ni šok. Hned ráno telefonovala do práce, že nic nejezdí, ale tam jí sdělili, že je pracovní povinnost a že v administrativě se jí to netýká, že pracovat se musí. Šla tedy pěšky. „Vojsko jsem viděla, až když jsem došla k vršovickému nádraží. Je tam parčík, tam už se navezly polní kuchyně, měli tam všechno. A na Palackého mostě mě zastavila hlídka, takový mladíček asijského původu. Kontroloval mi kabelku, začal mě osahávat i na těle. Pak ale přišel jeho velitel, začal na něj řvát a vyhrožovat mu, až jsem se bála, že ho zastřelí. Nakonec mě nechali projít.“

O dva roky později se musela jako všichni ostatní dostavit na kádrové oddělení, kde měla podepsat prohlášení, že souhlasí se vstupem sovětských „spřátelených“ vojsk do Československa. „Chodilo se tam jednotlivě, byl to takový veliký úřad a já to za žádnou cenu podepsat nechtěla. S kádrovačkou jsme se dohodly, že to přeformuluje tak, že se mi zatím vývoj v republice jeví lepší než před jejich vstupem. Ty kádrové materiály se mnou pak putovaly do dalších zaměstnání a v roce 1990 mi je předali, abych si je odnesla domů.“

Samizdat byl mým bojem proti režimu

Počátkem 70. let se vdala a odstěhovala se za manželem do Ústí nad Labem. V roce 1973 se jim narodila dcera. Ta kvůli znečištěnému ovzduší a věčné chemické mlze prostonala velkou část dětství, na krku mívala boule. Doktoři se nad tím nepozastavovali, podobnými obtížemi tam totiž trpěla většina dětí. Než šla dcera do školy, přestěhovala se rodina zpět do Prahy a Vlasta začala pracovat ve Výzkumném ústavu pozemních staveb.

V 80. letech se už lidé přestávali tuhého režimu bát. Vlasta přestala chodit do prvomájových průvodů a přes známé se dostala k opisování samizdatové literatury, konkrétně Snáře od Ludvíka Vaculíka. Ve výzkumném ústavu tajně brala průklepové papíry – i ty totiž jinak byly na příděl – a o víkendech přepisovala na stroji vždy jen určenou část knihy. Tu pak odevzdala kamarádovi a ten ji zas předával dál lidem, které už neznala. Naráz pořizovala vždy devět kopií. Když bylo dílo kompletně hotové, obdržela pro sebe jeden výtisk.

V létě 1989 podepsala petici Několik vět a s nadějí sledovala politický vývoj. V pátek 17. listopadu končila v práci ve tři odpoledne. Věděla, že na Albertově se chystají studentské akce – o povolené demonstraci tentokrát informovalo Rudé právo a to včetně výzvy, aby účastníci přinesli květiny – ale naprosto nepočítala s jejich rozsahem. „Když jsem vyšla z práce, celá ulice [dnes Seifertova] byla plná policejních antonů. Dcera měla na ten večer lístky do Semaforu, ale tam už nehráli. V pondělí jsme se v podniku zapojili do generální stávky, snažili jsme se odvolat ředitele. Už jsem tušila, že to režim nezvládne.“

Po pádu komunismu se Vlasta Wernerová snažila alespoň trochu dohnat to, co celý život nesměla. Číst, co chtěla, cestovat. Dnes je v důchodu a čas tráví především se svými vnučkami, cestováním a vyprávěním o životě. V roce 2023 žila v Praze.
Krátký životopis

Vlasta Wernerová se narodila 20. ledna 1943 v Praze. Rodina bydlela na Staroměstském náměstí, otec Antonín Vyleťal provozoval malý obchod v Rytířské ulici. 21. února 1948 se Vyleťalovi stali svědky komunistické manifestace na Staroměstském náměstí; kvůli manévrům milicionářů se Vlasta se sestrou a maminkou nemohly dostat domů. V první polovině 50. let komunisté znárodnili tatínkovi obchod, pracoval pak jako dělník v Aeru Vysočany, dokud neonemocněl tuberkulózou. Dostat se na střední školu bylo obtížné, studovat na zdravotnici režim Vlastě nedovolil. Vystudovala tedy střední ekonomickou školu a celý život pak pracovala v administrativě. V létě 1968 podepsala manifest Dva tisíce slov. Po sňatku v roce 1973 žila s manželem v Ústí nad Labem, jejich dcera tam ale kvůli špatnému ovzduší byla stále nemocná. Přestěhovala se tedy zpět do Prahy, práci našla ve Výzkumném ústavu pozemních staveb. Přes známé se dostala k přepisování samizdatové literatury, konkrétně Snáře od Ludvíka Vaculíka. V létě 1989 podepsala petici Několik vět. V roce 2024 žila v Praze.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV