Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Wernerová (* 1943)

• narozena 20. ledna 1943 v Praze

• vzpomínky na únor 1948 na Staroměstském náměstí

• otci v 50. letech zabaven obchod

• vystudovala střední ekonomickou školu

• v roce 1968 podepsala manifest Dva tisíce slov

• vzpomínky na srpen 1968 v Praze

• absolvovala normalizační prověrky

• vdala se, má dceru (*1973)

• po roce 1980 pracovala ve Výzkumném ústavu pozemních staveb

• v 80. letech přepisovala samizdat

• v roce 1989 podepsala petici Několik vět

• v roce 2023 žila v Praze

Vlasta Wernerová se narodila v pražském Podolí 20. ledna 1943 jako mladší ze dvou sester. Rodina bydlela na Staroměstském náměstí v bytě nad restaurací U Binderů. Tatínek měl nedaleko malý obchod, maminka se starala o domácnost a občas také o chudé lidi, kteří před restaurací prosili o něco k jídlu. Nezřídka to byli navrátilci z koncentračních táborů, kteří neměli kam jít. U prarodičů ve středních Čechách byli po válce nějaký čas ubytováni vojáci Rudé armády a rodina měla k Rusům obecně vřelý vztah. Němci byli ti, kdo zavinili válku, Sověti nás osvobodili. Představa osvobození podle sovětského scénáře však postupem času dostávala vážné trhliny.

Pořád mi přišlo, že je válka

Válka skončila, když byly Vlastě dva roky, přesto měla v dětství pocit, že pořád trvá a je potřeba se něčeho nebo někoho bát. Komunisté vědomě zasívali do společnosti strach a používali ho jako mocenský nástroj, což Vlasta pocítila už jako pětiletá. Se sestrou chodily do školky k řádovým sestrám voršilkám, a když je jednoho dne vedla maminka domů, na Staroměstské náměstí je nepustili milicionáři. Psal se 21. únor 1948 a komunisté tu chystali velkou manifestaci, na které vystoupil s projevem Klement Gottwald. „Milicionáři stáli dokonce i před vchody do domů, restaurace u nás byla zavřená a nikam nás nechtěli pustit. Měli vlídnou tvář, ale taky pušky a já se jich bála. Maminka musela někde sehnat potvrzení, že tam skutečně bydlíme, abychom vůbec mohly domů.“

Byla to předzvěst toho, jak bude vypadat následujících 40 let. V první polovině 50. let zabavili tatínkovi obchod. Museli ho vyklidit a odvézt si regály a další věci, ale nikdo jim je nechtěl uschovat ani s odvozem pomoci. Všichni měli strach pomáhat živnostníkovi. Tatínek dostal práci jako dělník v Aeru Vysočany, i když nebyl technicky vůbec zdatný. Z domu odcházel brzy ráno, aby se tam dostal přes celou Prahu včas, ale nestěžoval si, byl rád, že nedostal umístěnku někam daleko jako mnozí jiní. Onemocněl tam ale tuberkulózou a byl nucen odejít do invalidního důchodu. Maminka začala pracovat v lékárně. 

Mnozí Vlastini kamarádi ze školy na tom byli podobně. Tatínkové byli z politických důvodů zavření nebo rodina přišla o majetek. Při návštěvách u kamarádů často zaslechla, jak jejich rodiče na režim nadávají, ale ve škole se do nebes vychvalovalo trio Lenin, Stalin a Gottwald. Když s kamarádkou domalovaly Gottwaldovi v učebnici knír, protože ho Lenin se Stalinem mají, a on ne, maminka musela do školy na kobereček, zda svoji dceru navádí proti režimu.

Když vypuklo v říjnu 1956 v Maďarsku povstání proti sovětské diktatuře a bylo násilně potlačeno, opět cítila ve společnosti strach. Mezi spolužáky se mluvilo o tom, že z toho může být další válka a že se nepokoje určitě přelijí i k nám. Svůj malý protest v podobě nevstoupení do Pionýra si rozmyslela, když zjistila, že je členstvím podmíněna možnost podat přihlášku na střední školu. Stejně to nemohla být její vysněná zdravotnická škola, dostala se ale na střední ekonomku. Na vysokou ekonomickou už ji nepřijali s odůvodněním, že uchazečů je moc.

Pracovat se muselo, i když městem jezdily tanky

Do zaměstnání v administrativě nastoupila v roce 1961, umístěnku dostala do Prahy na Smíchov. Nesvoboda v Československu jí čím dál víc vadila – všechny průvody, vylepování vlajek na okna, cenzura a neustálá kontrola od sousedů, zapálených komunistů, kteří byli v uličním výboru a v prádelně jim organizovali povinná ideologická školení. Uvolnění spojené s pražským jarem si užívala plnými doušky a v létě 1968 podepsala manifest Dva tisíce slov.

Politický vývoj vypadal nadějně, a tak když ji 21. srpna vzbudil kamarád telefonem v půl čtvrté ráno s tím, že jsme obsazováni ruskými vojsky, byl to pro ni šok. Hned ráno telefonovala do práce, že nic nejezdí, ale tam jí sdělili, že je pracovní povinnost a že v administrativě se jí to netýká, že pracovat se musí. Šla tedy pěšky. „Vojsko jsem viděla, až když jsem došla k vršovickému nádraží. Je tam parčík, tam už se navezly polní kuchyně, měli tam všechno. A na Palackého mostě mě zastavila hlídka, takový mladíček asijského původu. Kontroloval mi kabelku, začal mě osahávat i na těle. Pak ale přišel jeho velitel, začal na něj řvát a vyhrožovat mu, až jsem se bála, že ho zastřelí. Nakonec mě nechali projít.“

O dva roky později se musela jako všichni ostatní dostavit na kádrové oddělení, kde měla podepsat prohlášení, že souhlasí se vstupem sovětských „spřátelených“ vojsk do Československa. „Chodilo se tam jednotlivě, byl to takový veliký úřad a já to za žádnou cenu podepsat nechtěla. S kádrovačkou jsme se dohodly, že to přeformuluje tak, že se mi zatím vývoj v republice jeví lepší než před jejich vstupem. Ty kádrové materiály se mnou pak putovaly do dalších zaměstnání a v roce 1990 mi je předali, abych si je odnesla domů.“

Samizdat byl mým bojem proti režimu

Počátkem 70. let se vdala a s manželem se odstěhovala do Ústí nad Labem, kam dostal umístěnku. V roce 1973 se jim narodila dcera, která ale většinu dětství kvůli místnímu ovzduší stonala. Měla kvůli věčné chemické mlze boule na krku, doktoři se nad tím ale nijak nepozastavovali, protože to tam měla většina dětí. Než šla dcera do školy, přestěhovala se rodina zpět do Prahy, kde Vlasta začala pracovat ve Výzkumném ústavu pozemních staveb.

V 80. letech se už lidé přestávali tuhého režimu bát. Vlasta přestala chodit do prvomájových průvodů a přes známé se dostala k opisování samizdatové literatury, konkrétně Snáře od Ludvíka Vaculíka. Ve výzkumném ústavu kradla průklepové papíry a o víkendech přepisovala na stroji vždy jen část knihy, kterou pak odevzdala kamarádovi; ten ji zase posílal dál lidem, které už neznala. Naráz pořizovala devět kopií, ale nesměla si žádnou nechat. Až když bylo dílo kompletně hotové, obdržela jeden výtisk.

V létě 1989 podepsala petici Několik vět a s nadějí sledovala studentské stávky a demonstrace, které byly stále častější. V pátek 17. listopadu končila v práci ve tři odpoledne. Věděla, že se na Albertově večer chystají nějaké studentské akce, ale naprosto nepočítala s jejich rozsahem. „Když jsem vyšla z práce, celá ulice [dnes Seifertova] byla plná policejních antonů. Dcera měla na ten večer lístky do Semaforu, ale tam už nehráli. V pondělí jsme se v podniku zapojili do generální stávky, snažili jsme se odvolat ředitele. Už jsem tušila, že to režim nezvládne.“

Po pádu komunismu se snažila alespoň trochu dohnat to, co celý život nesměla. Číst, co chtěla, cestovat. Majetek, zabavený v 50. letech, už jí ale stát nijak nekompenzoval. Dnes je v důchodu a čas tráví především se svými vnučkami, cestováním a vyprávěním o životě. V roce 2023 žila v Praze.