Ladislav Valeš

„Ona v té době... Protože když u nás byli Rusáci, tak byli taky ve vsi. Někteří lidi jim nosili jídlo a moje maminka taky. My jsme se za to tak styděli. Moje maminka byla tak přesvědčená, že nás ti vojáci opravdu přijeli osvobodit, protože byla mimo politické dění, protože my jsme doma neměli televizi, jen rádio. Ona, jak byla z té staré školy, tak pro ni komunismus znamenal jen to dobrý. Nakupovala chleba a hostila a vařila jim. Na naší zahradě byli Rusové, to si pamatuju. Můj otec omdléval. Když přišel z práce a viděl, jak na zahradě ti Ivani jedli, dlabali guláš od mámy, tak z toho byl úplně šílený. Vždycky utekl do lesa. My jako děti jsme se jich bály a já je nenáviděl. Já jsem třeba zůstal u kamaráda a vůbec jsem nechodil domů.“

„My jsme vždycky byli takoví rebelové. My jsme měli spoustu různých připomínek ke klasifikaci některých učňů. Protože někteří se tam protežovali, jednak třeba že měli rodiče v komunistické straně, jednak že to byli nějací vlivní lidé od významných doktorů a všechno možné. On byl zralý na pětku a oni mu dali trojku a nutili vás, abyste to na klasifikační radě odsouhlasil. To my jsme se vždycky zabejčili s tím Lubošem a řekli jsme: ‚Ten je úplně marný. Ten tu nemá co dělat. Vždyť ani nevyleze na sloup,‘ jsme říkali. ‚Co tam bude dělat? K čemu je takový elektromontér?‘ Vždycky jsme proti tomu protestovali, tak jsme byli černé ovce. Měli jsme vždycky nějakým způsobem měli několik prohřešků.“