Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Valeš (* 1950)

• narozen 7. května 1950

• dva roky studoval střední vojenskou školu

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy psal protiokupační nápisy

• vyučil se elektromontérem rozvodných zařízení

• od roku 1983 se věnoval amatérskému divadlu

• kvůli představení Ostře sledované vlaky ho vyhodili ze souboru Scéna Libochovice

• v roce 1986 spoluzaložil divadelní soubor Rádobydivadlo Klapý

• spoluzakládal tamní Občanské fórum (OF) v Libochovicích

• v roce 2022 žil v Libochovicích

Ladislav Valeš nikdy nevstoupil do komunistické strany, s režimem nesouhlasil, což se odráželo i v jeho divadelní tvorbě. I přes zákaz odehrál se souborem řadu her, které komunistickou moc pobuřovaly. I tak se ale čas od času podílel na aktivitách, které se s jeho světonázorem neslučovaly. „Na Velkou říjnovou socialistickou revoluci jsme museli secvičit pásmo, jinak bychom tam už nemohli hrát. Tak jsme to nějak odtrpěli. Člověk někdy poplatný režimu byl.“ Možná právě tahle věta dobře ukazuje, jak mnoho lidí v tehdejším socialistickém Československu prožívalo normalizaci. Příběh Ladislava Valeše může být vhledem do tohoto, pro mnohé nic neříkajícího, šedého období.

Člověk zjišťoval, že není všechno tak, jak si myslel

Ladislav Valeš se narodil 7. května 1950 v obci Nová Chřibská, která je dnes součástí Rybniště. Vyrůstal ve velké rodině, měl šest sourozenců. Dětství prožil hlavně venku v přírodě, hodně sportoval a čas trávil s přáteli ze sousedství. Vzhledem k tomu, že jeho matka byla aktivní členkou Komunistické strany Československa (KSČ), zatímco otec se vůči režimu spíše vymezoval, žil v názorově rozpolcené domácnosti. Jako malý však příliš nevnímal politickou situaci v zemi. Uvědomění nastalo díky četbě. „V šedesátých letech jsem se najednou dostal do materiálů jako byl časopis Plamen nebo Literární noviny. Najednou člověk zjišťoval, že všechno není tak, jak si myslel, a že nám bylo vykládáno spoustu nepravd,“ popisuje.

Po ukončení základní školy v České Lípě odjel Ladislav Valeš na Slovensko, kde měl studovat střední vojenskou školu. Ačkoliv jako dítě snil o tom, že bude knihovníkem nebo sklářem, rodiče rozhodli jinak. „Maminka znala paní, která chtěla svého syna dát na vojenskou školu, a tak si řekla, že já bych to mohl zkusit taky. Mně se tam nechtělo, ale zkoušky jsem udělal a proti mé vůli jsem byl přijat,“ vzpomíná. Jak už dopředu očekával, studium na vojenské akademii ho nebavilo a vadila mu propaganda, kterou je někteří učitelé zahlcovali. „To, že se po nás vyžadovala kázeň, to mi nevadilo. To byla šedesátá léta, něco už jsem věděl a vadilo mi, co se nám tam přednášelo, a potřeboval jsem svobodu,“ říká. Brzy se rozhodl, že ze školy musí co nejdříve odejít, jen nevěděl, jak to udělat. Kdyby bezdůvodně odešel, musel by prý platit náklady za dobu na škole strávenou. Díky otcovu známému se mu po dvou letech podařilo získat zdravotní potvrzení o tom, že je ke studiu na vojenské škole nezpůsobilý.

Byla přesvědčená, že nás přijeli osvobodit

V roce 1967 nastoupil rovnou do druhého ročníku na učiliště ve Varnsdorfu, vyučil se elektromontérem rozvodných zařízení. Během studia ho zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy, kterou jako osmnáctiletý silně prožíval. „Od rána kolem nás jezdily tanky... Když jsem šel na vlak do Rybniště, všichni lidi si mysleli, že je válka, já jsem z toho byl zmatený. Ten den jsme se neučili. Vyhnali nás, a protože se dělala nová omítka, otloukali jsme tu starou. Pamatuju si, jak jsme do omítky kladívky vyťukávali nápis ‚Táhněte domů, okupanti!‘“ Ladislav Valeš vzpomíná také na to, jak s přáteli chodili za vojáky a snažili se je přesvědčit, ať se vrátí zpátky domů. Ti je ovšem přehlíželi a odmítali se s nimi bavit. Po invazi někteří místní usedlíci vojákům dávali jídlo a hostili je, mezi nimi i matka Ladislava Valeše. „My jsme se za to tak styděli. Moje maminka byla přesvědčená, že nás opravdu přijeli osvobodit. Ona, jak byla z té staré školy, tak pro ni komunismus znamenal jen to dobrý. Nakupovala chleba a vařila jim. Na naší zahradě byli Rusové, to si pamatuju,“ vzpomíná. Přítomnost okupantů špatně snášel nejen otec, který radši chodil do lesa, než aby byl doma, ale i Ladislav Valeš, který kvůli tomu trávil čas u kamarádů.

Poté, co se vyučil, nastoupil jako elektromontér do rozvodného zařízení v Děčíně. Po dvou letech strávených na montážích na různých místech v severních Čechách dostal povolávací rozkaz na základní vojenskou službu. To, že se znovu ocitl v armádním prostředí, se mu vůbec nezamlouvalo, a tak se často vůči svým nadřízeným vymezoval. „Odmítal jsem pochodovat, odmítal jsem všechno. Bojkotoval jsem to. Dostával jsem nesmyslné tresty. Okamžitě pochopili, že to se mnou nemá vůbec cenu. Řekli si, že mě dají na psychiatrii, kde jsem taky chvilku byl, protože všechno, co se jim nelíbilo, jsem přijímal, jako že je to taková hra na dobrodružství,“ říká. Brzy po návratu z vojny se znovu ocitl na varnsdorfském učilišti. Začal tam působit jako mistr odborného výcviku. Spolu se svým kolegou a kamarádem se odmítali přizpůsobovat podmínkám, které v normalizačním Československu panovaly. „Oni tam protežovali některé učně, jednak třeba že měli rodiče v komunistické straně, jednak že to byli nějací vlivní lidé od významných doktorů a všechno možné. On byl zralý na pětku a oni mu dali trojku a nutili vás, abyste to na klasifikační radě odsouhlasil. Vždycky jsme proti tomu protestovali, tak jsme byli černé ovce,“ říká. Kvůli neshodám s ředitelem v roce 1981 ze školy odešel.

Hrajte radši o soudruhu Leninovi

Ladislav Valeš působil jako vedoucí zakázkového oddělení v Rozvodných závodech Ústí nad Labem, v dalších letech vystřídal řadu pozic. Od roku 1983 se věnoval amatérskému divadlu, které se stalo jeho celoživotní zálibou. Tehdy se kvůli práci odstěhoval do Libochovic. A právě tam objevil netušenou lásku k divadlu. V souboru Scéna Libochovice nejprve hrál, a to zejména různé záporné role. Netrvalo to ale dlouho a dostal se k režii. I tady se však dostával do sporu s režimem. „První hru, co jsem měl, byl Generální zázrak od Vladimíra Párala... Tenkrát tam byly různé podtexty, které si z toho lidi brali. Pochopitelně když jsem tenhle scénář přinesl k posouzení jedné soudružce, tak mi řekla, že to hrát nebudeme. Byl jsem z toho úplně hotový. Řekla mi, ať hrajeme Kremelský orloj nebo o soudruhu Leninovi,“ popisuje. Ladislav Valeš nakonec úřednici znovu zavolal a sdělil jí, že soudruh Jakeš představení shlédl v Kladně a líbilo se mu. Může mu prý zatelefonovat, aby jí to sám řekl. To byla samozřejmě lež, avšak zafungovala. Povolení dostal, některé pasáže ale úřednice poškrtala a zakázala, aby ve hře zazněly. Hra se nakonec odehrála. „Udělal jsem to ale tak, jak jsme to chtěli mít. To ale vyvolalo skandál, po premiéře měli diváci představení hodnotit. Vždycky to bylo kladné hodnocení, třeba dvě stě dvě stě padesát pozitivních hlasů. My jsme měli mínus dvě stě deset. Rozčílilo mě, že jsou lidi zmanipulovaní a bojí se,“ vypráví.  Druhou hru, kterou uvedl, byly Ostře sledované vlaky Bohumila Hrabala. Ani tady se nesetkal s úspěchem. „Zase jsme odehráli i to, co jsme měli přeškrtané. Po třetí hře mě vyhodili,“ popisuje.

V roce 1986 se stal jedním ze zakladatelů divadelního souboru Rádobydivadlo Klapý, kde jako principál působil i v roce 2022. Ačkoliv se snažil proti komunismu vymezovat a nesouhlasil s nadvládou režimu, aby mohl dělat to, co ho bavilo, často se musel podvolit. „Třeba na Velkou říjnovou socialistickou revoluci jsme museli secvičit pásmo, jinak bychom už nemohli hrát. Tak jsme to nějak odtrpěli. Člověk někdy poplatný režimu byl,“ připouští. V dalších letech spolupracoval se soubory v Lounech, Lovosicích, České Lípě a v Dobroníně. Během sametové revoluce spoluzakládal tamní Občanské fórum (OF). Změna režimu mu přinesla úlevu, najednou mohl uvádět hry, které se mu líbily. Nikdo ho neomezoval. Po roce 1989 se angažoval v komunální politice. Nakonec ho však zklamaly podmínky, které v politice panovaly, a odešel. Od roku 1990 pracoval na pracovištích ČEZ v Litoměřicích a později v Lounech, odkud v roce 2018 odešel do důchodu. Je držitelem Zlatého odznaku J. K. Tyla, který se uděluje za zásluhy amatérských divadel. Má tři děti. V roce 2022 žil v Libochovicích.