Thomas Thun

„V roce 1919 nastal pro naši rodinu jaksi konec světa, ale pradědeček Jaroslav byl velkým realistou a svému mladšímu synovi, mému strýci Ernstovi, na otázku, zda má vstoupit do české armády, odpověděl: ‚Samozřejmě. Nová vrchnost nás sice netěší, ale jak říká Bible – císaři dej, co je císařovo – takže do armády samozřejmě půjdeš.‘ A můj děda si mohl vybrat, zda se stane záložním důstojníkem v české armádě, či nikoli. On to udělal a oba byli povoláni v roce 1938 během mobilizace. Strýc Ernst byl v armádě velmi aktivní, velel motorizované jednotce – a k tomu se váže jedna úsměvná historka. Při mobilizaci nechal v 5 hodin ráno na Valdštejnském náměstí v Praze nastoupit své lidi, pak se řvaly povely a nahoře ve Valdštejnském paláci se otevřelo okno a jedna stará teta, na jejíž jméno si teď nevzpomenu, křičela: ‚Zatracení pacholci, proč děláte po ránu takový kravál!‘ Tak strýc nahoru poslal svého pobočníka, aby tetu uklidnil... No ano, chci říct, kdyby tehdy byla válka, bojovali by oba na české straně.“

„Když pominu hrozné zážitky bezprostředně po příjezdu Rusů… Tehdy se však rodina uchýlila do Kristina Hrádku, loveckého zámečku nedaleko saské hranice, v domnění, že tam je Rusové nenajdou. Ti je však samozřejmě našli hned – a pak se odehrálo to, co se obvykle odehrávalo, když byly v domě mladé ženy. Příšerný zážitek. Ale nutno říct, že poté se rodině vedlo relativně dobře. Sice se na rukou nosily bílé pásky a byly nucené práce, dokonce snad i šestnáctiletá teta Tereza musela tahat železniční koleje, ale nebylo to nic extrémního a nikdo nebyl bit nebo něco podobného. V rodině se říkalo, že možná napomohl i fakt, že českým velvyslancem v Londýně byl náš příbuzný – jeden z Lobkowiczů.“

„Ještě mě k tomu napadá: můj otec zemřel, když byl stejně starý jako já teď, tedy v 72 letech. Kdyby žil déle, dalo by se s ním o tom velmi dobře a intenzivně povídat. Pořád nám říkal: ‚Chovejte se lépe než my! My jsme šli za špatnou vlajkou, byli na špatné straně...‘, a cítil velkou vinu, když vyšlo najevo všechno to, co se stalo, od vyhlazování Židů až po ty šílené činy wehrmachtu na Východě, na Ukrajině, v Rusku atd. A bratr mi vyprávěl, a to jsem nevěděl, že otec společně s jedním strýcem Thunem na poutním místě v bavorském Švábsku zašli za knězem a probírali to s ním. Takže to lze chápat jako jakýsi náboženský pokus se všem těm hrůzám postavit čelem – a ne to prostě jen přejít...“

„Všechny zbraně se musely samozřejmě hned odevzdat a můj děda někde zapomněl loveckou pušku. To bylo v ten moment dost nebezpečné, protože by mohl být podezírán z podpory partyzánství nebo tak něco. A jak přišel doktor Hoffmann, děda mu svěřil, že pušku našel. Ten si ji oblečený v dlouhém kabátě pod něj strčil a odešel. Jak jsem říkal, byl velmi přátelský a plný porozumění, takže prarodiče opravdu nic hrozného z české strany nezažili. Je to všechno zapsáno v denících. Teď mě napadá ještě jedna scéna, kdy můj děda popisoval přímo moment samotného vyvlastnění. Musel totiž osobně podepsat dokumenty k vyvlastnění – a to ho strašně vzalo. Říkal, že to byl strašný okamžik, že po tolika letech v zemi, kde se přece také snažili přispět k jejímu rozvoji, je člověk takhle vyhnán.”