Dieter Groffig

„V jednu chvíli jsme museli z vlaku ven a tam byly vlaky všude. Mosty byly vyhozené do povětří a muselo se pořád čekat, na druhé straně, až přijede nový vlak, se kterým se dalo jet dál. A při tom byly ženy znásilňované. Moji sestru, které bylo patnáct let, tu znásilnil jeden Rus. Moje máma se postavila před ní, chtěla tomu zabránit a ten Rus chtěl pak mámu zastřelit. Potom to holt vzdala. A potom moji patnáctiletou sestru znásilnili.“

„V Reichenbachu také byly, když přišli Rusové, v sklepních protileteckých krytech kufry s materiálem. Ty kufry byly všechny zamknuté a většina lidí se přece vůbec nevrátila, kufry tam stály opuštěné. Když přišli Rusové, šli samozřejmě nejdřív do těch sklepů a vlomili se do kufrů a vybrali si to nejlepší z toho zboží. Sklepy byly plné oblečení z těch kufrů. Ale hlavní bylo, že Rusové, když opouštěli sklep, všude otočili kohoutky na vodu a nechali ty sklepy až nahoru zatopit. V celém městě byly zatopené sklepy, protože Rusové měli strach, že by se v nich eventuálně mohli skrývat němečtí vojáci nebo takzvaní partyzáni, kteří by pak proti Rusům vystoupili. Proto ty sklepy všechny zatopili. A protože jsme jako Němci neměli co jíst, tak jsem se pořád do těch sklepů potápěl, jako dvanáctiletý kluk, zhluboka jsem nabral dech a posbíral jsem všechny ty hadry, které tam ležely, a vytáhl je ven. Bylo velké teplo, květen nebo červen 1945, parno. Tak jsem všechno to oblečení vysušil. A potom jsme ho odnesli k jednomu Židovi. Jak už jsem řekl, Židé si tam zřídili malé obchůdky. A jeden Žid potom všechny ty hadry vytřídil a ty nejlepší z nich prodal.“

„Žili jsme rok a půl pod Poláky a jednoho dne potom Poláci přišli a vyvedli nás z našich domů. Směli jsme si vzít s sebou deset kilo příručních zavazadel. Naše domy zapečetili, dali na ně pečeti. Poláci měli psy a pušky, sebrali nás a odvedli na nádraží, se psy. Na nádraží přistavili nákladní vlaky. S těmi se vozila prasata, dříve. Byla v nich ještě přibližně třicet centimetrů vysoká vrstva prasečího hnoje. A zezdola z těch vagónů to kapalo, ten hnůj. A my jsme teď museli, pětatřicet Němců, přesně nás rozdělovali, do jednoho toho dobytčího vagónu. Ale my jsme měli štěstí. On tam byl takový velký obchod s uhlím, ten pán se jmenoval Otto, Uhelný Otto se mu říkalo, a byl to milionář. Měl vlastní vlakovou přípojku, buldoky, koňské spřežení, všechno možné. A tenhle Uhelný Otto, ten musel Poláky uvést do svého obchodu, aby věděli, jak ten obchod s uhlím dále vést. A když Poláky do obchodu uvedl, tak Uhelného Ottu také strčili do jednoho vagonu, a to do toho, kam jsme museli i my. A dobré na tom bylo, že Uhelný Otto ještě měl samozřejmě dělníky, kteří všechen ten hnůj z toho vagonu vyčistili. To zabralo pár hodin.“

„Já jsem vždycky jezdil do Berlína, bral jsem si na to extra modrou košili, takovou, jak ji nosili v FDJ (německé SSM). A rudou kravatu, jako v FDJ. A potom jsem v Západním Berlíně nabral literaturu, časopisy a schoval je, obmotal jsem si je okolo nohou. A vzadu na zádech. Ve všech vlacích byly pořád kontroly. A když přišli policisti, tak jsem se vždycky postavil tak, abych byl zády ke zdi, takže na mě nemohli sahat. Chtěli samozřejmě vidět můj průkaz, ten jsem jim ukázal. A potom chtěli moje zavazadlo. Řekl jsem: 'Tady je moje taška! ' Člověk se totiž taky nemohl posadit na lavici, jinak by mu proklepávali nohy a chtěli se podívat, jestli něco nemá pod sedadlem. A to by pak cítili, že tam mám něco tvrdého, nejen maso. A když se něco takového stalo, to byl člověk vyřízený, to si ho pak odvedli to zvláštního oddělení a potom už domů nepřišel. Takže já jsem vždycky stál, aby mě nemohli kontrolovat. A potom otevřeli moji tašku a tam jsem měl uvnitř takovou tlustou knížku. Na té knížce stálo „Mladá garda“. Byla to sovětská knížka. Potom tu knížku otevřeli a uvnitř stálo věnování. „Panu Dieteru Groffigovi za dobré výsledky při učňovské zkoušce.“ Takže samozřejmě poděkovali, za prvé jsem měl modrou košili a potom tohle věnování. A tak jsem vždycky prošel, nikdy mě nechytili.“