Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dieter Groffig (* 1933)

• narozen 2. září 1933 ve slezském městě Reichenbach, dnes Dierzoniów

• v únoru 1945 evakuovan do Jihlavy, později do Slaného

• v květnu 1945 zažil konec války v Beřovicích u Slaného, svědek poprav německých vojáků

• v roce 1946 vysídlen z Polska do sovětské okupační zóny Německa

• v roce 1947 rodina přijala víru Svědků Jehovových

• v letech 1950 - 53 - pašoval tiskoviny ze Západního Berlína na východ

• v roce 1953 zatčen a odsouzen za náboženskou činnost

• v letech1953 - 1960 pobyt ve východoněmeckých kriminálech- Drážďany (Bautzner Strasse), Waldheim, Berlín (Hohenschonhausen a Lichtenberg)

• v roce 1961 emigroval přes Západní Berlín do SRN

Dětství a Židé v Reichenbachu, dnešním Dzerzionówě

Dieter Alfred Karl Groffig se narodil počátkem září roku 1933 ve slezském městě Reichenbach, které se dnes nachází na území Polska a po válce bylo přejmenováno na Dzerzionów. Oba rodiče byli slezští Němci, otec Alfred byl katolického, matka Marta evangelického vyznání. První tři z jejich šesti dětí, včetně Dietera, byli křtění u katolíků, mladší u evangelíků. Otec byl roku 1939 odveden k wehrmachtu, domů jezdil jen jednou ročně na dovolenou a padl roku 1944 v Litvě, kde je pohřben na vojenském hřbitově. Vedle školy nastoupil Dieter během války i do organizace Jungvolk, předstupně Hitlerjugend, nosil stejnokroj, účastnil se pochodů a pravidelných schůzek. Ke konci války byli mládenci z této organizace nasazeni i na pomoc německým uprchlíkům z východu. Kromě Němců tehdy v Reichenbachu žila početná židovská komunita, měli ve městě velkou synagogu. Rodina Groffigova s židovskými spoluobčany údajně dobře vycházela, zejména Dieterův dědeček s nimi rád obchodoval a smlouval. Dieter sám jako malý chlapec posluhoval v židovských domácnostech o šábesu. Dnes Dieter Groffig ví, že byli Židé za války vražděni v koncentračních táborech, z dětství si pamatuje, že museli na oblečení nosit hvězdy. Takto prý některé z nich potkával na ulicích rodného města ještě i v posledním roce války. Vídal je také při nucených pracích, kdy museli zametat ulice. Sousedka tehdy jednomu ze zubožených metařů dala tajně něco k snědku. Bylo to zakázané a ostraha to viděla. Zbila za to obdarovaného Žida, ženu nepotrestala, malý Dieter to vnímal jako velkou nespravedlnost. Části židovského obyvatelstva Reichenbachu se podařilo ještě ve třicátých letech utéct do Sovětského svazu a po válce se potom do města vrátili. I tehdy se s nimi Dieter stýkal. Pan Groffig též vzpomíná na svého strýce Wilhelma, který byl nacisty odsouzen coby někdejší příslušník francouzské cizinecké legie a zemřel v koncentráku v Dachau.

Evakuace do Jihlavy a Slaného

Do školy nastoupil Dieter se začátkem druhé světové války, na podzim roku 1939. Když byl v šesté třídě, postoupila únoru 1945 Rudá armáda až k blízké Vratislavi (Wroclaw, Breslau) a ženy s dětmi z Reichenbachu byly řízeně evakuovány. První zastávkou na jejich cestě byla škola v Neurode (dnes Nowa Ruda), potom odjeli vlakem do české Jihlavy. (Pan Groffig zmiňuje, že se s rodinou schovávali na pražském Hlavním nádraží při bombardování. Na jednom místě tvrdí, že to bylo po cestě z Nowé Rudy do Jihlavy v únoru, na druhém, že z Jihlavy do Slaného v květnu. Nejpravděpodobněji šlo o bombardování 15. února 1945). V Jihlavě Dieter s matkou a sourozenci strávil bezmála tři měsíce, až do počátku května 1945, příliš si z toho nepamatuje. Evakuované rodiny ze Slezska žily v místní škole, fakticky v izolaci od domácího obyvatelstva. Vybavuje si pouze, že v blízkosti školy, spíše na kraji města, byla kasárna SS, kde esesáci před jeho zraky zbili skupinu zvědavých českých mladíků. V posledních dnech uprchlíky převezli do Slaného, tam je rozdělili do skupin a rozvezli do okolních obcí. Groffigovi s ještě jednou čtyřčlennou rodinou doputovali do nedalekých Beřovic, kde dostali pokoj u sedláka. Tam je zastihl konec války.

Popravy v Beřovicích

Místní obyvatelstvo v Beřovicích, „obchodníci“, jak Dieter Groffig říká, přijali evakuované slušně, dokonce jim proti hladu prodali cukr z nedaleké fabriky. S koncem války ale moc ve vesnici převzali uniformovaní čeští ozbrojenci odjinud, které Dieter Groffig intuitivně nazývá „komunisti“. (To je minimálně zavádějící, pročež to striktně uvádíme v uvozovkách.) „A ona byla spousta německých vojáků na útěku a chtěli se nějak dostat skrz tu vesnici. A pak ti Češi v těch lehkých žlutých uniformách, tedy ti ‚komunisti‘, oni ty německé vojáky, kteří chtěli projít vesnicí, zastřelili. To jsme viděli. A moje matka tam byla s šesti dětmi a potom ještě jedna žena s třemi dětmi,“ vzpomíná Dieter Groffig. „Potom musely, moje matka a ta druhá žena, kopat hroby celý den. Ale ony jich vůbec nemohly vykopat tolik, kolik bylo mrtvých, a tak se ukládalo několik vojáků do jednoho hrobu.“ Kde přesně se v Beřovicích pohřebiště nachází, není dnes Dieter Groffig schopen určit. Uniformovaní gardisté chtěli po improvizovaném pohřbu obě německé ženy také usmrtit, nevěděli ale, co si počít s jejich celkem devíti dětmi, proto je nechali na živu. Ví také, že na návsi byl domek na vážení úrody, kde ozbrojenci věznili tři německé důstojníky, které potom předali Sovětům. Důstojníci byli zbiti, odvedeni na pole a potom už Dieter slyšel jen výstřely.

Vlaky, krádeže, znásilnění

Krátce poté místní obě německé rodiny naložili na koňský povoz a odvezli do Slaného. Tam potom směli nastoupit na vlak směrem domů, do Slezska, ovšem coby Němci pouze do nákladního vagónu hned za lokomotivou. Odskakující jiskry v otevřeném vagonu několikrát málem způsobily požár. Do vlaku několikrát vtrhli sovětští vojáci, zabavovali hodinky a cennosti. Dietrova matka odevzdala snubní prsten až poté, co hrozili, že jí useknou prst. V jednu chvíli museli cestující vlak opustit. „Mosty byly vyhozené do povětří a muselo se pořád čekat, na druhé straně, až přijede nový vlak, se kterým se dalo jet dál. A při tom byly ženy znásilňované. Moji sestru, které bylo patnáct let, tu znásilnil jeden Rus. Moje máma se postavila před ní, chtěla tomu zabránit a ten Rus chtěl pak mámu zastřelit. Potom to holt vzdala. A potom moji patnáctiletou sestru znásilnili.“ Navzdory všem těžkostem dojeli vlakem až do slezského Leobschützu (dnes Glubczyce), tam je z vlaku vyhodily sovětské vojačky. Dál šli pěšky, tři dny a tři noci. Jednou dostali k jídlu kroupovou polévku v sovětském táboře, jiní soucitní sovětští vojáci je kus cesty svezli náklaďákem (pod plachtou a načerno). Domů dorazili zubožení a bez zavazadel, matka měla zraněnou nohu. Svůj byt nalezli prázdný a vyrabovaný, město postupně přebírala polská správa. Pod ní žili Groffigovi ještě téměř rok a půl, až do vysídlení.

Poslední měsíce v rodném městě

Němci se v té době museli v Polsku označovat páskou na paži, do školy nechodili. Neodstávali od státu žádnou podporu a práce nebyla, přesto museli v bytech  platit nájem. Jejich byty byly po nocích běžně přepadány (polskými civilisty i sovětskými vojáky), museli se vždy večer zabarikádovat. V prvních dnech a týdnech byly v domech ve městě zatopené sklepy, které po sobě zanechala Rudá armáda. A protože sklepy na konci války sloužili jako protiletecké kryty, zbyla v nich spousta opuštěných rozlámaných kufrů s oblečením. „Rusové, když opouštěli sklep, všude otočili kohoutky na vodu a nechali ty sklepy až nahoru zatopit. V celém městě byly zatopené sklepy, protože Rusové měli strach, že by se v nich eventuálně mohli skrývat němečtí vojáci nebo takzvaní partyzáni, kteří by pak proti Rusům vystoupili. Proto ty sklepy všechny zatopili. A protože jsme jako Němci neměli co jíst, tak jsem se pořád do těch sklepů potápěl, jako dvanáctiletý kluk, zhluboka jsem nabral dech a posbíral jsem všechny ty hadry, které tam ležely, a vytáhl je ven. Bylo velké teplo, květen nebo červen 1945, parno. Tak jsem všechno to oblečení vysušil. A potom jsme ho odnesli k jednomu Židovi. Jak už jsem řekl, Židé si tam zřídili malé obchůdky. A jeden Žid potom všechny ty hadry vytřídil a ty nejlepší z nich prodal.“ V bytech německých rodin si také polští občané směli zabrat pokoje dle svého uvážení. I Groffigovým jeden takový dobrodruh zabavil pokoj, v němž měli šicí stroj, cenný majetek. Jedné noci se pro svůj stroj do pokoje vloupali a potom ho jiným Polákům prodali na černém trhu. Malý Dieter se musel hodně ohánět – za stravu pracoval u polských rodin, pomáhal například vařit sirup. Velkou pomoc poskytoval strýc Fritz, který pracoval pro Sověty a choval pro armádu prasata. Měl tak skrovný přístup k zemědělským produktům. Strýc ovšem trpěl rakovinou. Když se jednou rodina složila na léky pro strýce a poslala s nimi Dietra do lékárny, polští vojáci ho zastavili, ztloukli a peníze na léky mu zabavili.

Vysídlení

Na sklonku podzimu roku 1946 byli Groffigovi vysídleni. „Jednoho dne potom Poláci přišli a vyvedli nás z našich domů. Směli jsme si vzít s sebou deset kilo příručních zavazadel. Naše domy zapečetili, dali na ně pečeti. Poláci měli psy a pušky, sebrali nás a odvedli na nádraží, se psy. Na nádraží přistavili nákladní vlaky. S těmi se vozila prasata, dříve. Byla v nich ještě přibližně třicet centimetrů vysoká vrstva prasečího hnoje. A zezdola z těch vagónů to kapalo, ten hnůj. A my jsme teď museli, pětatřicet Němců, přesně nás rozdělovali, do jednoho toho dobytčího vagónu.“ Štěstí bylo, že s Groffigovými ve vagónu cestoval i někdejší milionář, obchodník s uhlím Otto, který nechal vagón vyčistit. Po dvou dnech a dvou nocích dorazili do Německa, v táboře v Hoyerswerdě je dezinfikovali „bílým práškem“. Shledali se tam také s tetou, strýc Fritz ale právě tam rakovině podlehl a pohřbívali ho. V zimě 1946 se přemístili do města Riesa, tam je spolu s dalšími dvěma stovkami osob ubytovali v tělocvičně. Na člověka připadlo denně půl litru polévky, Dieter měl extra porce, protože vypomáhal v kuchyni. Nemálo lidí tu zimu hladu či zimě podlehlo. Po zimě byli rodiny z tělocvičny nuceně rozdělováni do rodin, Groffigovi do sklepa vily k místnímu lékaři. Když ale sovětská armáda celou vilovou čtvrť vyklidila, aby v ní zřídila štáb, skončili Groffigovi ve stáji. Tam museli přebývat až do roku 1953, do Dieterova zatčení.

Zatčení a odsouzení

Začátkem roku 1947 začal Dieter po téměř dvou letech chodit opět do školy, byl dobrý žák a všechno rychle doháněl. Na gymnázium ale nesměl, musel do učení na elektrikáře, krátce po válce totiž rodina přijala vírů Svědků Jehovových, kterou ve městě šířili zejména vysídlenci z Vratislavi. Toto náboženství bylo v NDR od roku 1950 zakázané, jehovisté byli trestáni v prvé řadě proto, že odmítali sloužit v armádě. (I příklon Groffigovy rodiny k této víře měl mít svou příčinu ve vzpomínkách na válku a na to, jak ji někteří katolíci i evangelíci podporovali, vysvěcovali tanky apod.) Ze západního Berlína, který byl před stavbou zdi poměrně jednoduše přístupný, vozil Dieter svým souvěrcům načerno jehovistické tiskoviny. Časopisy míval obvázané kolem těla a předstíral, že je členem východoněmeckého svazu mládeže. Nikdy na něj nepřišli, ale jeden ze souvěrců ho nakonec udal. V roce 1953, kdy vypuklo lidové povstání, byl ve skupinovém procesu s jehovisty po krátkých pobytech v drážďanských vězeních odsouzen na deset let s následnou šestiletou podmínkou. Bylo mu devatenáct let. A putoval do nechvalně známé věznice Waldheim.

Věznění v NDR

Ve Waldheimu panovaly otřesné podmínky. Cely byly o velikosti 2 x 4 metrů, včetně toalety. Jednu takovou celu v Dietrových dobách obývalo pět vězňů. Vězni byli rozděleni podle skupin, jehovisté měli na celách B (vykladači Bible), běžní kriminálníci Kr a vězni tribunálu Tr (šlo o vězně odsouzené ještě sovětskými tribunály, ať už za válečné zločiny či za triviality jako počmáraní propagandistických plakátů. Většinou měli trest ve výši 25 let). Jehovisté nesměli ve věznici pracovat, v cele měli bibli, rozřezanou na drobné kusy zastrkané ve slamnících, aby se na ni nepřišlo při šťárách. Na půdě věznice byly drženy ještě asi čtyři stovky německých vojenských důstojníků ze druhé světové války, navrátilců ze sovětských vězení, odsouzených podruhé ještě v NDR. Ostatní vězni je vynášeli ven pouze na vycházky, jednou denně. Byli ve zuboženém stavu, často již nepohybliví. Po několika letech byl Dieter z Waldheimu převeden do berlínské věznice Hohenschönhausen. Tam konečně pracoval, a to v autoopravně EMW. Další roky strávil ve vězení v Lichtenfelsu, kde pracoval jako klempíř. Propuštěn byl po sedmi a půl letech  při amnestii u příležitosti nástupu Waltera Ulbrichta k moci.

Útěk na Západ

V prosinci 1960, po svém propuštění, nastoupil Dieter do státního podniku Rudý říjen (Roter Oktober), kde montoval hromosvody, byl ale permanentně sledován Stasi. Po pár měsících se rozhodl v NDR nezůstávat. Jako statisíce lidí před ním si k útěku na Západ vybral Západní Berlín. Protože se stále nacházel pod dozorem, nenastoupil na vlak na nádraží v Riese, ale na venkovském nádraží v okolí města. Měl vždycky výtvarné nadání, jako alibi si s sebou vzal desky s výkresy. Všudypřítomné policejní kontroly ve vlaku do Berlína přesvědčil, že se jede ucházet o místo na výtvarné akademii. Z vlaku vystoupil v Postupimi (Potsdam), kde přestoupil na S-Bahn. Ten měl v té době ještě zastávky po obou stranách rozděleného města, člověk tedy mohl při jízdě z jedné východoněmecké zastávky do druhé nenápadně vystoupit na Západě. Přesně to Dieter Groffig udělal, jako jeden z posledních. Psal se totiž červenec roku 1961. Doslova o několik dní později (13. srpna 1961) začala stavba Berlínské zdi a se snadnými útěky v Berlíně byl konec.

Z Berlína Dieter Groffig odletěl na jehovistický kongres do Hamburku a v západním Německu již zůstal. Založil rodinu, svobodně může vyznávat svoji víru. A splnil si i další dávný sen – několik let studoval na výtvarné akademii v belgických Antverpách a ve volných chvílích se věnuje malbě. V souladu se svým náboženstvím věří, že na nebi panuje Kristus, ale na zemi se ke slovu dostává ďábel. A války mezi lidmi jsou především jeho dílo.