„U nás u všech, nemluvím o sobě, bylo velké nadšení. Nikdo nepočítal, že ve válce nastanou takové problémy, taková hrůza. Každý si myslel, že válka končí. A tak šel do toho s nadšením. Je to vidět i tady v Československu. Přerovské povstání, Pražské povstání a tak dále. Lidi byli nedočkaví. A taky se u nás stala ta tragédie v Českém Malíně, že tam zaživa upálili 374 Čechů, no, a ještě tu byla další obec, to byla Sergejevka, i v naší dědině, i moji tetu zavraždili. Třicet lidí postříleli u nás. A to už byla nenávist k Němcům, protože takový zvěrstva, takový kulturní národ, takhle nevinný lidi…“
„Už to začínalo tady v republice vřít s Mnichovem, a my tedy počítali s tím, že se budeme pomalu připravovat do vojenské služby. Když začala válka a přišli k nám Sověti, hned nás sebrali a zařadili nás do ‚podgotovky‘ (přípravy – pozn. ed.) a dělali jsme vojenský výcvik. Jak potom sovětská armáda vítězila a blížila se k nám na Volyň, všichni jsme uvažovali, že se půjdeme dobrovolně bez příkazu hlásit do Československé armády. Skutečně se tak stalo, 17. března bylo sběrné shromáždění v Rovně, kde se prováděl odvod do armády. Tak jsem byl odveden do průzkumu druhého praporu první brigády, včetně mého bratra.“
„Velitel praporu podplukovník Knop říká: ‚Kluci, ukažte, že jste vojáci, ukažte, že jste Češi a jdete bojovat za svobodu,‘ a podal rozkaz vpřed. Tak jsme vyrazili do útoku na kótu smrti. Hned tu noc, po té Machnowce. Kótu jsme dobyli. Ty Němce jsme překvapili. Měli jsme tam jedinýho zabitýho, to bylo všecko. A na kótě byly desítky a desítky Němců – klečeli, prosili a tak dále. Já neměl povahu, když někdo prosil o život, do něj střílet. Ale říkali, že není jiné východisko, jenom to likvidovat, a tak to likvidovali hlava nehlava. No, a kóta byla naše.“
Josef Nerad se narodil 22. září 1921 v obci Moldava na Volyni, kde byl jeho otec, vysloužilý legionář, starostou. Po obsazení Ukrajiny a Volyně sovětskou armádou v roce 1939 „kulacké“ rodině Neradů hrozila deportace na Sibiř, ale příchod Němců do země v roce 1941 tomu zabránil. V březnu 1944 Josef Nerad spolu s bratrem a dalšími volyňskými Čechy dobrovolně vstoupil do tvořícího se 1. československého armádního sboru, kde byl přiřazen do průzkumného druhého praporu první brigády. Krátce nato nastoupil do poddůstojnického výcviku na Bukovině. Téhož roku odešel na frontu, kde se účastnil karpatsko-dukelské operace. Zúčastnil se bojů u Machnowky, tzv. Chyrowy hory, Zyndranowy, kde byl raněn, dále u Liptovského Mikuláše, Bobrovce, u Žiliny, kde byl zraněn podruhé, a poté se stal velitelem jezdeckého průzkumu. Za dobytí tzv. kóty smrti 534 u Dukly byl povýšen a od generála Ludvíka Svobody dostal válečný kříž. Po příjezdu do Čech se Josef Nerad stal velitelem roty samostatné vojenské skupiny Žatec, kde byli soustředěni vojáci z Volyně. Na Volyň ani do armády se po válce už nevrátil, usadil se na Olomoucku, kde založil rodinu a pracoval v zemědělství. Po celé poválečné období byl činný v Československém svazu protifašistických bojovníků, později působil v Československé obci legionářské. Zemřel v roce 2007.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
