Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník Josef Nerad (* 1921  †︎ 2007)

• narozen 22. září 1921 v obci Moldava na Volyni

• po záboru území sovětskou armádou v roce 1939 hrozila rodině deportace na Sibiř

• roku 1944 narukoval do Svobodovy armády

• absolvoval poddůstojnický výcvik v Bukovině, poté poslán na frontu

• účastnil se karpatsko-dukelské operace

• podílel se na dobytí tzv. kóty smrti 534 v Dukelském průsmyku obdržel vyznamenání Válečného kříže od generála Svobody a byl povýšen

• účastník bojů u Liptovského Mikuláše, Bobrovce a Žiliny

• během bojů dvakrát zraněn

• po posledním zranění nohy se stal velitelem jezdecké průzkumné jednotky

• po příchodu do Čech se stal velitelem roty u zvláštní vojenské skupiny Žatec, kam byli soustředěni volyňští vojáci

• usadil se v Olomouci, kde po válce založil rodinu a pracoval v zemědělství

• angažoval se v Československém svazu protifašistických bojovníků (dnes Svaz bojovníků za svobodu)

• člen Československé obce legionářské

• zemřel v roce 2007

Narodil se 22. září 1921 v obci Moldava I, v dnes již historické oblasti Volyň, která se nacházela na území dnešní severozápadní Ukrajiny, kam Češi odcházeli z chudých českých vesnic a měst ve druhé polovině 19. století. Vznikla zde silná česká menšina a jednou z českých vesnic byla také Moldava I. Starostoval v ní vysloužilý legionář, tatínek Josefa Nerada. „Poblíž se nacházely ještě dvě další Moldavy, proto jsme je číslovali,“ vysvětloval Josef Nerad, v době rozhovoru již dvaaosmdesátiletý podplukovník ve výslužbě. Se vstupem do armády počítal už od svých sedmnácti let, kdy Československo podepsalo mnichovskou dohodu.

Báli jsme se, že nás sovětští komunisti pošlou na Sibiř

Situace volyňských Čechů byla ale složitější, než si krajané v Československu uměli představit. Rok po Mnichově západní část Volyně spolu se západní částí Ukrajiny obsadila sovětská vojska, území bylo připojeno k Rusku a obyvatelé měli ještě jinou starost, než byla válka s Německem: po příchodu sovětského režimu podléhali tvrdým represím a trpěli nesvobodou; politická, národní, ekonomická a kulturní infrastruktura byla zničena. Nejhůře dopadali nejbohatší zemědělci, které komunistický režim prohlašoval za kulaky a deportoval je na Sibiř. Z Volyně do gulagů byly odsunovány tisíce rodin.

„Báli jsme se, protože naše rodina byla také vypsaná na Sibiř. Měli jsme totiž největší majetek z celé dědiny; nejvíce chmele, čtyři a půl hektaru… zkrátka jsme byli kulaci. Poprvé když k nám Rusové přišli, několik rodin vyvezli. Z naší Moldavy ne, ale z ostatních ano,“ vzpomínal na tehdejší stísněnou atmosféru pamětník.

Němce Ukrajinci nejdříve vítali, pak nenáviděli

Příchodem německých okupantů v roce 1941 ale deportace na Sibiř skončily a Ukrajinci i s mnohými volyňskými Čechy Němce vítali.

„Němci na to šli takticky: Slíbili Ukrajincům, že jim Ukrajinu vrátí. A tak se u nás celý ukrajinský front vzdal, protože Ukrajinci vítali Němce. Kytky na ně sypali a volali: Ať žije samostatná Ukrajina!“

Nadšení z německé okupace opadlo, když se obyvatelé Ukrajiny, včetně volyňských Čechů, začali stávat svědky zvěrstev, která Němci páchali. „Věděli jsme, jak se chovali k ruským a později i ukrajinským zajatcům: měsíc je nechali bez jídla, ti káleli a šlapali po sobě, umírali hladem, nacisti je posílali do koncentráků…“

Do té doby to bylo něco nepředstavitelného; stejně tak jako masakry, které v roce 1943 zažili volyňští Češi při vyhlazování nedalekých českých vesnic: Českého Malína, v němž nacisté zaživa upálili 374 lidí, včetně starců a dětí; v další kompletně vyvražděné české obci Sergijevka-Michna zabili Němci pamětníkovu tetu. V kontrastu s tím se prožité sovětské represe nezdály tak strašné.

„Cítili jsme nenávist a už jsme se nebáli kolchozu, ale chtěli jsme bojovat proti Němcům. Byli jsme nadšení všichni, bohatí nebo chudí,“ vzpomínal Josef Nerad. Příležitost ke konkrétnímu činu na sebe nedala dlouho čekat.

Hurá do války!

V březnu 1944 se do střediska volyňských Čechů Rovna přemístila 1. československá samostatná brigáda, která prováděla nábor mezi bývalými krajany. Do československého vojska se přihlásilo kolem dvanácti tisíc volyňských Čechů, včetně šesti stovek žen a desítek zubožených vězňů propuštěných ze sovětských gulagů. Přihlásili se také Rusíni a mezi dobrovolníky nechyběl ani třiadvacetiletý Josef Nerad.

Ještě netušil, co ho čeká a že většina jeho kamarádů nepřežije.

„Neuměli jsme si představit, že ve válce nastanou takové problémy a že to bude taková hrůza. Ale každý už netrpělivě očekával konec a my jsme ho chtěli urychlit,“ přibližoval Josef Nerad tehdejší nadšeneckou náladu mezi volyňskými obyvateli.

Odveden byl spolu se svým bratrem 17. března 1944 k průzkumníkům druhého praporu první brigády. „Po dvou týdnech, ještě jsme ani nedostali oblečení, už jsme šli na průzkum k Dubnu. Pak jsme šli tři dni pěšky přes Kamenec Podolský na Bukovinu a tam v lesích jsme měli výcvik.“

Josefa Nerada záhy vybrali do poddůstojnické školy a musel absolvovat náročnější přípravu.

„Měli jsme výcvik o dvě až tři hodiny denně delší a trval čtyři měsíce. Za východu slunce jsme chodili dva až tři kilometry na cvičiště. Učili jsme se, co dělat s četami, rotami, oddíly, zacházet se zbraněmi. Našimi instruktory byli Rusové, ale po výcviku odešli. Říkám to proto, že dnes se vypráví, že nás Rusové hnali do útoku jak na jatka, ale je to blbost. Měli jsme jen jednoho styčného ruského majora, ten byl u praporu a jen podával zprávy.“

Ve střelbě z kulometu Josef Nerad vynikal – a jak říká – jejich jednotka byla připravena tak, jak měla. Horší to bylo s nováčky, kteří už vycvičení nebyli, a zkušení vojáci se na ně v boji neradi spoléhali. Jako příklad může posloužit vzpomínka pamětníka na situaci, kdy ke štábu přiřadili mladého osmnáctiletého Rusína. „Kolega – mazák – vznesl námitku, že by neměl chodit na stráž, když neumí střílet z automatu, čímž by ohrožoval ostatní. Rusín se ohradil, že mu ukáže, jak umí střílet, natáhl automat a kolegu svou neznalostí a nešikovností smrtelně zranil.“

Volyň zásobovala armádu proviantem

Jakmile Josefa Nerada odvedli, neměl až do konce války žádné spojení se svou rodinou. Pošta nešla a jediným možným kontaktem s domovinou bylo dostat se domů pro proviant. „Na Volyni nikdy nebyla nouze, žádné potraviny na lístky, tam bylo všeho dost: dobytek, mouka, všechno. Někteří vojáci tam tedy jeli, že z domova vezmou prase, metrák mouky… Byl to jediný způsob podívat se domů, za cenu, že přilepší armádě. Každý, kdo tam jel, musel dát nejméně býka nebo několik pytlů mouky. Tak se pomáhalo se zásobováním naší jednotky.“

560 kilometrů pěšky za jedenáct dní

Když v září vypuklo Slovenské národní povstání, dostala brigáda ihned rozkaz sbalit se a přesunout na frontu.

Přes Polsko pochodovali pěšky, takže si vojáci chtěli vyčerpávající cestu usnadnit. „Brali jsme Polákům kola, takže průzkumný oddíl dvaatřiceti vojáků jel na kolech. Pěšáci nám záviděli a není divu, že se to doneslo veliteli praporu. Dostali jsme ale echo, a tak jsme všichni seskočili z kol a naházeli je na povoz, zakryli pláštěnkou a šlapali a zpívali. Velitel se ale nenechal oblbnout. Jakmile se po půl hodině vrátil, my všichni jsme už zase jeli na kolech. Nadával, že nás dá do trestanecké čety, že jsme banda lumpů a že neplníme rozkazy.“

Střílení nad hlavami vojáků a někdy i do nich byl oblíbený donucovací prostředek, jak je přimět k poslušnosti a dodat jim síly a odvahy.

„Vyděsilo nás to tak, že jsme kola nechali v pangejtu u silnice a pokračovali už jen pěšky. Za jedenáct dní s jedním dnem oddechu jsme ušli 560 kilometrů,“ vyprávěl energicky Josef Nerad.

Náctiletí nováčci u Machnowky šíleli strachy

Unavení dorazili do již osvobozeného polského městečka Krosno. Zde si je hned svolal generál Ludvík Svoboda, který první brigádě velel. „V projevu k nám promluvil, že jsme se přiblížili k hranicím a jdeme osvobozovat Československo a že je plánovaná karpatsko-dukelská operace na pět dní. Bohužel ale trvala 82 dní,“ popisoval pamětník významné zážitky z počátku slavné, avšak tragicky neúspěšné útočné operace sovětských a československých vojsk v jihovýchodním Polsku a severovýchodním Slovensku na podzim roku 1944. Měla to být rychlá akce na pomoc Slovenskému národnímu povstání.

V noci tedy začali pochodovat směrem do Československa, ale už po šesti kilometrech se u vesnice Machnowka dostali do německé pasti.

„Nad ránem kolem třetí hodiny jsme potkali Rusy, kteří nesli raněného s utrženou nohou. Spustili na nás, kam nás to prý poslali, že tam, kam jdeme, je německá obrana… Podali jsme hlášení na velitelství, že jsme narazili na nepřítele, a okamžitě přišel rozkaz, že průzkum a automatčíci se mají vrátit a připravit se k boji. Jenomže se začala zvedat mlha a Němci zjistili, že proti nim pochoduje jednotka. Začali po nás pálit. Už jsme nemohli utíkat dozadu, utíkali jsme tedy bokem do dědiny.“

Nastala řež. Nováčci bez zkušeností propadali panice a začali utíkat před blížícími se tanky pološílení strachy.

„V Machnowce stálo 45 ruských tanků a jeden náš. Na vyzvání Rusů jsme se za ně schovali a Rusové vyrazili vpřed. Němci pálili ze všech zbraní, co měli. Velitel dal povel vpřed a tanková jednotka zatlačila německou obranu do týlu. Nastal klid. Všech nás 32 průzkumníků, co šlo v první linii, sedělo v zákopu a všechno jsme viděli. Jediný náš sedmnáctiletý kluk, Pecho, vyskočil a padl na záda.“

Když bylo po všem, vzali ho na dvě pušky a odnesli do první dědiny, kde ho pochovali. „Nebyl škrábnutý, ale chytla ho tlaková vlna. Asi mu prasklo srdce nebo se lekl, protože byl celý modrý. Zraněný ale nebyl. Byl to náš první padlý voják.“

Nešlo o jediného náctiletého volyňského Čecha, který narukoval do Svobodova armádního sboru. Do boje zapojovali velitelé nezkušené mladíky s týdenním výcvikem – a často i bez něj. Tragédie těchto vojáků poslaných na Duklu, kde se ze strachu psychicky zhroutili, byli zastřeleni na útěku nebo pro výstrahu popraveni za zbabělost, jsou nepopsatelné, jak mimoděk dokládá vyprávění Josefa Nerada.

„Když palba přestala a vše se uklidnilo, začali vojáci postupovat zpět k Machnowce. Generál Svoboda a ostatní ale křičeli a stříleli nad hlavami vojáků, že se mají vrátit do obrany.“

U Machnowky v krvavých bojích kvůli nízké úrovni velitelů pak zahynulo mnoho kamarádů Josefa Nerada. Vzpomíná na jednoho, kterého zabila střela do hlavy. „Feďa se jmenoval a měl vyznamenání ze Sokolova. Ležel přímo za mnou a jeho krev stékala na mě. Všichni si mysleli, že jsem raněný já.“

Večer po bitvě u Machnowky byl těžce raněn i pamětníkův bratr zlomkem miny, který mu prorazil lebku, a také si přerazil nohu. „Odvezli ho do týlu a léčil se v ruských nemocnicích čtyři a půl měsíce, pak dostal dva měsíce dovolené. Ke konci války se znova přihlásil, ale do první linie už ho nevzali. Válku přežil a zemřel před devíti lety.“

Na kótě smrti Němci na kolenou prosili o život

Dalším cílem průzkumné jednotky Josefa Nerada byla kóta 534, generálem Ludvíkem Svobodou nazvaná kótou krvavou, později dostala přízvisko „kóta smrti“. Šlo o významný vrchol nad Duklou, jehož se nechtěli Němci vzdát. Útočili denně a vrchol měnil majitele i vícekrát za den. Velitelem 2. praporu byl podplukovník Josef Knop. „Hned v ten večer velitel praporu podplukovník Knop říká: ‚Kluci, ukažte, že jste vojáci, ukažte, že jste Češi a jdete bojovat za svobodu,‘ a dal rozkaz vpřed. Bylo nás ke stovce, 32 průzkumáků a přes 60 automatčíků. A tak jsme vyrazili do útoku na tu kótu smrti hned tu noc po té Machnowce,“ vzpomínal Josef Nerad na jeden z nejúspěšnějších útoků, který zažil. Němce porazili a kótu dobyli po deseti dnech jednoho zářijového večera roku 1944.

„Měli jsme tam jenom jedinýho zabitýho, to byl Krupka. Konvalenko byl raněný do ramene. Zůstaly tam desítky a desítky Němců, kteří klečeli a prosili o život. Já neměl povahu, když někdo prosí, do něj střílet, ale bylo nám řečeno, že není jiné východisko než je likvidovat. Tak je stříleli hlava nehlava a kóta byla naše.“

Vyznamenán generálem Svobodou

O úspěchu se přišel osobně přesvědčit generál Ludvík Svoboda a nezapomněl vzít s sebou sedm Československých válečných křížů. Vyslechl hlášení velitelů, podporučíka Babiče a poručíka Bileje a poté předal vyznamenání sedmi vojákům, kteří se dostali první na kótu. Josef Nerad byl jedním z nich.

„Generál Svoboda nám osobně vyznamenání připjal a povýšil každého o dva stupně. Stal jsem se četařem a nositelem československého válečného vyznamenání, kterého si doposud nejvíce vážím,“ řekl Josef Nerad.

Už nevěřili, že žijeme

Boj o kótu však neprobíhal hladce. Trval celých deset dní a Josef Nerad přežil díky tomu, že se probojoval z německého obklíčení.

Velitelé požádali generála Svobodu o posilu, hlavně o protitankové dělostřelectvo, protože čekali útok Němců. Podporu dostali, ale bohužel se jí nedočkali. Zatímco průzkumníci, včetně Josefa Nerada, byli připraveni na vrcholu kóty a blížící se posila dvou pěších rot došla asi do poloviny kóty, jejich velitelé zahlédli německou rojnici, která se připravovala k útoku, a začali ustupovat. „Náš velitel průzkumu podporučík Babič na jejich velitele křičel: ‚Já tě, ty pse, zastřelím!‘ a pustil kulometnou palbu nad jejich hlavami.“ Posila utekla, a tak průzkumníci sami zaujali obranu na vrcholu kóty. Josef Nerad se svým společníkem Gangurem, který byl na kótě také mezi prvními, měli německou obranu jako na dlani a připravili si kulomet k palbě. Gangur donesl mnoho zásobníků a díky tomu oba bez obav očekávali německý protiútok. Z vrcholu kóty viděli, jak Němci v rojnicích postupují do vrchu, ale Němci neviděli je a měli za to, že z kóty ustoupili s ostatními, kteří jim předtím spěchali na pomoc.

Jakmile přišel velitelský rozkaz k palbě, zarachotilo několik kulometů a na 60 automatů, jež německé rojnice doslova smetly. Vítězící strana se opájela bojovým úspěchem, a když se začalo stmívat, zaslechl Josef Nerad spolu s ostatními rachot tanků. Zaměřili tedy palbu na německé automatčíky a Josef Nerad, natolik zaujatý střelbou, si až díky svému kolegovi Gangurovi uvědomil, že jsou na kótě sami. „Doslova na mě zařval: ‚Nerade, utíkejme, na kótě už nikdo není, opravdu nikdo!‘“ Vydali se z kóty dolů, zatímco Němci už mezitím kótu obklíčili. Oba se dostali do pasti.

Němci jim pálili nad hlavami a řvali: Halt! Halt! Ale naštěstí se šeřilo a doběhli k rokli, která je zachránila. „Bylo to jak ve zlém snu, kulky nám hvízdaly nad hlavami, listí a křoví na nás padalo, ale my jsme měli z pekla štěstí a zázračně jsme se z obklíčení probili. Dostali jsme se do nějakého úvozu a ustupovali doslova podle vojenské teorie – jeden střílel po nepříteli a druhý přebíhal do jiné pozice. Přežili jsme dokonce bez zranění.“ Několik hodin bloudili lesem, než se jim podařilo dorazit ke zbytku jednotky. Ti už ani nepočítali s tím, že by mohli ještě být mezi živými.

Z údolí smrti jsem se probral až v nemocnici

Boje o Dukelský průsmyk dále pokračovaly přes úspěšně dobytou tzv. Chyrowu horu, ale ztráty byly obrovské. Z osmi set vojáků z druhého praporu jich podle vyprávění Josefa Nerada zůstalo naživu jen 132. „Po dvou týdnech už neměl kdo válčit, proto spojili tři prapory dohromady do druhého praporu, který čítal 400 lidí. Během několika týdnů k nám dodali nováčky. Těžko se pak válčilo, na nováčky jsme se nemohli spoléhat,“ vzpomínal na tragické ztráty v dukelských bojích Josef Nerad, který byl v té době velitelem průzkumu.

Další neúspěch přišel u vesnice Zyndranowa, ležící u hranic s Československem, kde útočily německé a ruské tanky. Přeživší vojáci jí přezdívali „Údolí smrti“ a Josef Nerad odtud tentokrát už po svých neodešel.

„Rozbilo se tam 103 ruských tanků a 70 německých tygrů, děl a všeho. Byl to můj druhý nejhorší zážitek. V deset hodin měl začít útok, v půl desáté, že bude příprava, my si posedali na velký skácený buk. Směr útoku se před námi zračil jako holá planina nahoru na kopec. Ještě jsem vyfasoval dvě baklášky vodky a nabídl je klukům. Nebyl tam jediný starý voják, samí nováčci. Vodku nechtěli, že kdyby byli ranění, měli by horečku. Jenomže příprava začala dřív. Těžko říct, kdo začal střílet, zda naši nebo Němci, ale začala strašlivá palba…“

Josef Nerad si z tohoto boje víc nepamatuje. Probral se až v ruské nemocnici. Tlaková vlna mu způsobila ztrátu vědomí, která trvala čtyři dny. Když se po týdnu vzpamatoval, z ruské nemocnice ho převezli na českou ošetřovnu. „Byl jsem zničený jak Robinson. Zarostlý, vyhublý… Naši z dědiny nade mnou plakali, tekly jim slzy, chudákům.“ Hned co se vzpamatoval, vrátil se k útvaru zpět a pokračoval v bojích dál.

Chtěl jsem bojovat až do konce

Zastavilo ho až další zranění, které utržil už na území Československa, u Žiliny. V zápalu boje si vůbec nevšiml, že je raněn. „Až když na mě kluci volali, že mi teče z holínky krev. Měl jsem prostřelenou nohu. Odnesli mě a vzpomínám, že velitel tehdy řekl, že jsem poslední starý voják, který odchází z fronty.“ Josef Nerad ale z fronty odejít nechtěl, a tak se vrátil, přestože jeho noha nebyla doléčena. Když zvedl nohavici, z každé strany mu tekla rána. Odejít z fronty nechtěl, u pěšáků už být nemohl, a tudíž ho velitel přeřadil k jezdeckému průzkumu. To už se válka opravdu chýlila ke konci.

Do armády ani na Volyň jsem se už nevrátil

V Praze se z průzkumníků stala jezdecká rota. Josef Nerad dostal funkci výkonného účetního, přidělili mu aspiranta – a jak sám říká – nastal pro něj blahobyt. Nějakou dobu bydleli v holešovické škole, až z volyňských Čechů vytvořilo vedení zvláštní vojenskou skupinu Žatec, které velel volyňský Čech Jaroslav Perný. Pohraniční Žatecko bylo jedním z míst, kam byli volyňští vojáci od září 1945 usidlováni. Usídleno bylo 2760 vojáků, z toho 1865 v Čechách a 895 na Moravě a ve Slezsku. Josef Nerad ovšem na Žatecku nezůstal a postaral se o to, aby se mohl usadit na Olomoucku, kde se pak také oženil a založil rodinu. „Tak skončila moje bojová akce,“ uzavřel své vyprávění o vojenské kariéře, v níž již pokračovat nechtěl, přestože ještě po třech letech dostal nabídku, aby nastoupil do armády jako důstojník. „Nechtěl jsem, měl jsem čtyřicet procent invalidity, byl jsem už ženatý a měli jsme pěknou usedlost.“

Pamětník zemřel v roce 2007.