„Ona si to nějak zařídila ta máma asi, že si přišli pro ni [Libušku] nějací lidé a vzali si ji za vlastní. Takže já jsem se s ní nesměla ani stýkat, protože oni se báli, že si ji vezmu zpět. Pak jsem šla do toho dětského domova, že bych si ji přitáhla k sobě a už nepustila. Chodila jsem pak za plot a furt jsem volala: ‚Libuško, Libuško.‘ A ona, to víte, bylo jí pět let, taková holka si tam hrála a já tam za tím plotem brečela. Všechno to je takový smutný.“
„A ona [matka – S. Pospíšilová] mě chytla a vyhodila mě ven. To bylo zrovna o Dušičkách. Vyhodila mě ven, ne na záchod, ale ven. Já neměla nic, svlékla jsem se. Bála jsem se. Byl tam takový dřevník, tak jsem se za něj schovala a tam brečela. Myslíte, že pro mě přišla? Vůbec! Tam ještě z dálky byly vidět, tam byl právě hřbitov a tam svítily svíčky, a já se bála, že ty dušičky pro mě přijdou. Bála jsem se těch duchů. Tak jsem tam brečela. Tam, kde byl ten dům, byla tam zahrada a v té zahradě ještě domek, ve kterém bydlela nějaká paní. Slyšela mě, že tam brečím, a ona si pro mě přišla. Tak jsem celou noc byla u ní. Ona [matka – S. Pospíšilová] mě vůbec nehledala, nic, byla jsem jí úplně ukradená. Kdyby mě ta paní neslyšela, tak tam asi zmrznu.“
„Přišli Američané k nám do domu. Oni nás vyhodili a my museli spát u cizích lidí. Měla jsem takové malé divadýlko a chtěla jsem si to vzít s sebou. Bála jsem se o to, aby mi to nerozbili. Říkali mi ale, ať to tam nechám, že se tomu nic nestane. Nevím, jak dlouho to bylo, ale když jsme se vrátili do bytu, to bylo něco strašného. Oni tam spali asi v těch botách, i peřiny jsme tam museli nechat. Já jsem tam měla dřevěnou postýlku se špruslíky a oni to prošpikovali patronami. Potom, když jsem v té postýlce ležela, tak jsem vždycky prstem obtahovala patronu. Strašně se mi to líbilo. Na stropě, jak bylo světlo, tak tam byly vypálený tři díry z pušky. Jinak to bylo něco strašného. Špinavý, že maminka plakala, to bylo něco hrozného.“
„Maminka mě schovávala. Vždycky když přijelo nějaké auto před vchod, tak mě schovala do sklepa. Dozvěděla se, že mám jet do Československa. Jednou jsme právě takhle seděly, měla jsem copánky, česala mě a začala mi vykládat, že někde v Československu mám mámu a že musím jet k ní. To jsme se rozbrečely obě dvě. Já ani nevěděla, že nějaké Československo existuje. Tak mi furt říkala, ať se nebojím, tak mě furt schovávala. Vždycky když přijelo nějaké auto, tak... Ona věděla, že o mě přijde. Jenomže se bála, tak mě schovávala. Až jednou přijelo auto, já si hrála venku, oni mě vzali a odvezli.“
„A teďka byla asi jedna stanice před Norimberkem. A teďka nějaký pán šel v tom vlaku a já jsem slyšela furt: ‚Lia, Lia.‘ Já si říkala, vždyť to jsem já, ale co když hledá někoho jiného. Furt volal: ‚Lia, Lia.‘ Přešel přes mě a já si říkala, no už je to tady, už mi chtějí ukrást Janu. Já z toho byla úplně vynervená, že jedu za tou maminkou. A teď ještě s Janou, říkala jsem si, že je to tady, že mi ji chtějí ukrást. Tak jsem ji křečovitě držela a ten pán odešel a my vystupovaly. Já jsem byla tak vynervená, tak nadšená, tou chtivostí, že ji uvidím, to se nedá... Janu jsem postavila na zem z těch schůdků, teď tašku, a koukám se, a přesně přede mnou stála maminka. Já bych ji nepoznala, ale měla jsem její fotku. Zarazila jsem se [...] já jsem ji viděla, já jsem byla z toho úplně... to se nedá říct. Objala jsem ji, nemohla jsem mluvit. Byla jsem úplně v šoku. To byl šok, ale furt jsem Janu držela. Teď najednou ke mně přišel ten pán a říkal: ‚Lia‘ ... promluvil – a on to byl ten můj bratránek. On pro mě přijel a ještě ten pan Rybka [...].“
Julie Klačková, roz. Pospíšilová, se narodila 28. února 1941 v Delmenhorstu, německém městě poblíž Brém. Její česká matka Sylvie Pospíšilová, která byla v Německu totálně nasazená, odmítala svoji dceru dále vychovávat a čtyři měsíce po narození ji svěřila do pěstounské péče manželům Gertrudě a Theodorovi Kutzovým. Manželé přijali Julii za vlastní a dali jí jméno Lia. Pamětnice tak byla vychovávána v Německu a v závěru druhé světové války zde prožila vyhnání z domu americkými jednotkami. V květnu 1950 pamětnici po několika neúspěšných pokusech repatriační úřady unesly a dopravily do Československa k její pokrevní matce. Pamětnice žila u své matky a jejího manžela v Bohumíně u Ostravy, kde zjistila, že má i mladší sestru Libušku. Česká matka i nadále Julii odmítala a chovala se k ní bezcitně. Po osmi měsících pamětnici a její sestru Libušku matka zavezla k jejich otci Adolfu Dvořákovi do Frýdku. Ani Adolf o své dcery neprojevoval zájem a Libuška přešla do opatrovnictví k náhradní rodině. Pamětnice měla zakázáno svoji sestru jakkoliv konfrontovat. Po několika dnech si pamětnici převzala Pavlína Pánková, sestra Adolfovy budoucí manželky, která se dívky ujala. Dotyčná trpěla vážnými zdravotními problémy a zakrátko poté zemřela. Pamětnice se tak roku 1951 ocitla v Okresním dětském domově ve Frýdku, který dívce do 14 let zajistil zázemí. Následně se vyučila zahradnicí a v roce 1958 se provdala do Havlíčkova Brodu na Vysočinu. Nešťastné manželství, během něhož porodila pamětnice tři dcery, ale trvalo jen do roku 1963. Po několika neúspěšných pokusech navázala pamětnice roku 1961 písemný vztah s Gertrudou Kutzovou, kterou v září 1964, po dlouhých 14 letech, navštívila. Šťastného shledání se bohužel nedožil Theodor Kutz, který v březnu 1961 zemřel, aniž by věděl, kde se Julie nachází. K druhému setkání mezi Julií a Gertrudou došlo vlivem normalizace až na konci 70. let, kdy Gertruda žila v Brémách. Poté, co se Julie vrátila do Československa, se po čase korespondence odmlčela a pamětnice s Gertrudou ztratila spojení. Údajně měla dožít v domě pro seniory, ale dodnes pamětnici není přesně známo, kdy a kde Gertruda zemřela. Pamětnice v době natáčení na jaře roku 2021 žila v Herolticích u Jihlavy. Julie Klačková zemřela 12. září roku 2021.
Školní fotografie a na ní sestra Libuška (ve spodní řadě uprostřed) s několika dětmi z dětského domova, od kterých se Julie dozvídala zprávy o své sestře
Školní fotografie a na ní sestra Libuška (ve spodní řadě uprostřed) s několika dětmi z dětského domova, od kterých se Julie dozvídala zprávy o své sestře
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
