Zdeněk Křivka

„Lágr Barbora mi zůstal nejvíce v paměti kvůli Kulhánkovi. Nedával jsem si pozor na pusu, což se mu doneslo. Jednou na odpolední směně si pro mě přišli fárači, že mám jít s nimi. Došlo mi, že jde o něco nedobrého. Odvedli mě na lágr na velitelský barák. Svlíkli mě donaha a nechali mě tam hodinu stát na chodbě. Byly tam tak tři až čtyři stupně. Nakonec vystrčil z jedněch dveří hlavu Kulhánek, abych se oblíkl a šel k němu. Zpočátku jsem to schytal jen slovně, ale za chvíli mě poslal se převléct z pracovních hadrů. Už jsem věděl, že jdu do korekce. Korekci tvořila betonová stavba se třemi kójemi, v nichž byla zavěšená dřevěná lůžka ve zdi a malý prostor vedle, aby člověk akorát prošel. Lůžko jen dřevěné, samozřejmě žádné matrace. Už jsem tam několikrát byl, a protože jsem věděl, že tam bude zima, vzal si ručník, což bylo samozřejmě zakázaný. Jak mě Kulhánek zavolal a uviděl ručník, zařval jak býk, chytil ručník a začal mě tahat po světnici. Nakonec mi mlátil hlavou do zdi. Pak mě strčili do díry, kde jsem byl asi týden. Venku bylo tak minus dvacet pět až minus třicet stupňů. V korekci se samozřejmě netopilo. Okýnkem pod stropem tam padal sníh. To už je na hraně přežívání. Musíte dělat všechno, abyste se nějak hýbal. Pohyb je základní zákon stvoření.“

„Nejhorší mráz, co jsem tam zažil, bylo třicet čtyři stupňů pod nulou. Stáli jsme na apelplacu, tak dvě stě chlapů, a Kulhánek nám zakázal stáhnout si čepice na uši. Měli jsme lodičky, které se daly stáhnout na uši. Apelplac byl zkopaný svah a nad ním byl velitelský barák. Kulhánek stál uvnitř za oknem v papaše, kožichu a palčákách. Doslova se chechtal, jak tam dvě stě muklů mrzne v ubohých hadrech. Přišel řezavý vítr. Při těch minus pětadvaceti nebo minus třiceti stupních a ostrém větru během deseti minut všem omrzly uši. Mokvalo mi to ještě několik let. Pak si s tím tělo poradilo.“

„Převedli mě na Příční ulici. Přivítání bylo takové, že když mě estébák strčil do dveří, první, co vyšetřovatel udělal, že zamknul. Pak jsem si všiml, že na stole už leží složka Zdeněk Křivka. Aniž se mě na cokoliv zeptal, začal mě mlátit pěstí. Pak mi poručil, abych si klekl na židli tak, že mi nohy dozadu trčely otvorem. Musel jsem natáhnout ruce a na ně mi dal tužku. Zkuste si, jak dlouho trvá, než ruce člověku umdlí a tužka sklouzne. Vždycky když mi spadla, dostal jsem facku jak barák, až jsem se svalil i s židlí na zem. To se ale ještě všecko dá přežít.“

„Celý život jsem chtěl být kantorem, ale celý život jsem byl dělníkem. Ale mě to nijak zvlášť nemrzí. Když člověk chce sám ze sebe něco vytvořit, tak si možnosti najde, i kdyby je měl ze země vydupat. I v dělnickém postavení jsem se mohl sám vzdělat tak, že se za své vzdělání nemusím stydět. V jednom německém časopise jsem četl výrok socioložky Elisabeth Lukas: ‚Nezáleží na podmínkách, které člověka obklopují, ale na tom, co z nich udělá.‘ To je rozhodující. Proto neuznávám výmluvy na prostředí. Všude se snažím o maximum možného. Skutečně záleží jen na vlastním chtění. Bez vůle osobnost nevytvoříte. Musí to být právě výsledek vlastního chtění.“