Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nezahyneme, neboj! Všecko vydržíme!
narozen 20. února 1927 ve Spišské Nové Vsi na Slovensku
po vyhlášení samostatnosti Slovenska v roce 1939 rodina odešla do Brna
během druhé světové války byl krátce pracovně nasazen v protektorátu
po únoru 1948 se zapojil do protikomunistické odbojové skupiny, kterou vedl jeho strýc Petr Křivka
skupina byla prozrazena a v srpnu 1949 rozprášena
společně s pamětníkem zatčen i jeho otec, bratr a strýc Petr
strýc Petr Křivka byl za svou odbojovou činnost popraven 21. června 1951
pamětník odsouzen na 18 let
prošel sedmi pracovními lágry na Jáchymovsku a věznicí Leopoldov
od listopadu roku 1952 dva a půl roku vězněn v lágru Barbora
mnohokrát poslán do korekce
propuštěn na amnestii 10. května roku 1960
živil se osm let jako čerpač vody, poté jako skladník u železnice
zemřel roku 2012
Zlomovým okamžikem v životě Zdeňka Křivky se stal únorový komunistický převrat: „Od prvopočátku mi bylo naprosto jasné, že komunistická myšlenka pro mě nepadá v úvahu. Podvědomě jsem to dával do paralely s nacismem, s osobními negativními zážitky, které nelze vymazat.“
To, co Křivka zažil po únoru 1948 na filozofické fakultě v Brně, kde právě studoval, ho v jeho názorech jen utvrdilo: „Vytvořila se tam takzvaná akční trojka – tři studenti, kteří ovládali celou fakultu, jeden z nich byl Šabata. Doslova a do písmene rozhodovali o osudech všech studentů i profesorů. Asi třicet procent lidí vyloučili, přičemž hlavním kritériem byl sociální původ.“ Křivkovi byl na čas zabaven index, protože při pohovoru z kádrující trojkou žádné velké nadšení s novým pořádkem neprojevil, ale protože byl otec železničář, čistku nakonec přežil: „Nebyl jsem v žádné straně, v Sokole ano, ale to ještě prošlo.“
I když Křivka na fakultě zůstal, začal hledat příležitost, jak svůj odpor ke komunismu aktivně projevit: „Jakmile jsem se dozvěděl o existenci protistátní skupiny, neváhal jsem a okamžitě jsem se zapojil.“
Odbojovou skupinu, na kterou Křivka narazil a která se později stala osudnou celé bližší rodině, založil a vedl jeho strýc Petr Křivka. Ten aktivně bojoval už proti nacistům: „Tehdy se ovšem všechno prozradilo. Gestapáci ho zatkli v pracovním oděvu a přivedli do Kounicových kolejí. Podařil se mu neuvěřitelný útěk: stál v přijímací hale, gestapáci, kteří ho přivedli, odešli do nějakých dveří podat hlášení a on v hale uviděl montérskou brašnu s nářadím. Nelenil, vzal ji na rameno, a protože byl v pracovním, prošel přes vrátnici – vrátný ho vnímal jako montéra – a byl pryč. Pak se po něm slehla zem. Cestou, kterou sám pomáhal udržovat a organizovat a kterou se naši lidé dostávali přes Balkán a Střední východ na Západ, unikl do Francie.“
Po válce se strýc vrátil jako člen Benešovy osobní stráže do Československa, a když komunisté v únoru 1948 uchvátili moc, pustil se do odboje bez váhání znovu: „Byl přesvědčený demokrat. Pochopil, že komunisté a nacisté jsou jedna verbež, chátra a sebranka. Já jsem ve skupině dělal spojku. Objížděl jsem, co bylo třeba.“ Skupina se věnovala převádění lidí přes hranice, tištění letáků atd.: „Ani jsem přesně nevěděl, čím vším se skupina zabývá, a také jsem to ani vědět neměl.“
Tentokrát ovšem strýc i jeho skupina skončili tragicky: „Lidská zrada triumfovala. Do skupiny vpašovali agenta, a když dospěli k názoru, že situace nazrála, spadla klec.“ Zatýkání proběhlo 18. srpna 1949: „Přišli si pro mě v šest ráno do práce asi tři nebo čtyři estébáci. Namířili na mě pistole: ‚Dejte ruce nahoru‘!“ Křivku odvezli na StB na Příční ulici v Brně. Zatčen byl i otec a bratr: „Mužská část rodiny zmizela ve vězení. Zůstala jen maminka se dvěma sestrami.“
Agent, který celou skupinu položil, se jmenoval František Janků: „Bylo to jasné už u soudu, protože se tam vůbec neobjevil.“
Pacholci předali zatčeného Křivku vyšetřovateli a ten ze všeho nejdřív zamknul: „Na stole už ležela složka Zdeněk Křivka. Aniž se mě na cokoliv zeptal, začal mě mlátit pěstí. Pak mi poručil, abych si klekl na židli tak, že mi nohy dozadu trčely otvorem. Musel jsem natáhnout ruce a na ně mi dal tužku. Zkuste si, jak dlouho trvá, než vám ruce umdlí a tužka sklouzne. Vždycky když mi spadla, dostal jsem facku jak barák, až jsem se svalil i s židlí. Trvalo to asi týden, než se sepsal protokol.“
Ve vyšetřovací vazbě zůstal Křivka asi 7 měsíců. K výslechům si ho volali, kdy potřebovali. Alespoň nebyl sám na cele. Ty tehdy praskaly ve švech: „Na samotce nás bylo pět až šest. Tam jsem mimo jiné viděl největší množství štěnic v životě. Jednou jsme oddělali štrozoky a úhelníky byly dokola vyskládány tisíci štěnic.“
Při jednom výslechu měl Křivka naprosto nečekanou návštěvu: „Najednou mi estébák říká, že přijde maminka. Dokonce ji pustili dovnitř a krátce jsem s ní mohl mluvit. Později jsem se dozvěděl, že maminka za nimi přišla s tím, že mě jí musejí ukázat, protože jinak nevěří, že ještě žiju, a že se nehne, dokud mě neuvidí. V zahraničním rozhlase prý totiž hlásili, že při pokusu o přechod hranic byl zastřelen Zdeněk Křivka.“
Po skončení vyšetřování a mnoha dalších měsících v soudní vazbě konečně přišel soud. Proces byl rozčleněn do mnoha skupin: „Jednoho člověka umlátili estébáci už při výsleších, i když tvrdili, že vyskočil z okna. Šlo o doktora Korejse, našeho rekordmana v běhu na 5 kilometrů.“ Soudcem byl v případě Křivkových Vojtěch Rudý: „Maďarský Žid, pravý proletář, který měl v pase asi tak sto dvacet centimetrů a tři brady. Naprosto nenávistný člověk.“ Padly dva rozsudky smrti: „Můj strýc a Ruda Pohl. Tatínek dostal patnáct let, bratr dvacet let a já osmnáct let.“
O tom, jak se strýcem Petrem vyšetřovatelé zacházeli, se dochovalo i jedno svědectví přímo ze soudní síně: „Když tam seděli v řadě vedle sebe, spoluobžalovaný Slávek Skopal si všiml, že strýc nemá boty, ale jen papuče. Očima mu naznačil, proč má papuče? Strýc to pochopil a vytáhl jednu nohu. Všechny nehty na noze měl strhaný. Byla to strašlivá, krutá a bezohledná temná doba.“ Strýc Petr Křivka byl popraven 21. 7. 1951 v Brně na Cejlu.
Na Zdeňka Křivku čekaly lágry. V první polovině dubna 1951 byl transportován na Jáchymovsko. Jeli v autobusech se želízky na rukou: „V Brně už kvetly meruňky, a když jsme přijeli na Jáchymov, čvachtali jsme se v rozbředlém sněhu.“
Křivka měl postupně projít sedmi tábory. Po zaevidování na ústředním lágru byl nejprve poslán na Mariánskou: „Fáralo se na šachtě Eva. Poprvé v životě jsem se setkal s šachtou, ale nikdo se vás neptal. Dostal jste do ruky vrtačku, zavedli vás na předek a tady budeš vrtat. Když člověk nesplnil normu, byly z toho následky.“ Zpočátku byl rychle přemísťován z jednoho lágru na druhý. Brzy putoval na lágr Vojna. I tam zůstal jen asi dva měsíce: „Převezli mě na lágr ‚12‘ na Horním Slavkovsku. Dvanáctka byl velký lágr s více jak dvěma tisíci vězni.“
Na lágru „12“ byl Křivka mimo jiné svědkem proslulého útěku vězňů z října 1951 ze šachty č. 14. Tehdy skupina dvanácti vězňů na noční směně přemohla bachaře a vydala se na útěk k hranicím. Jeden z uprchlíků se ale vrátil na lágr a zalarmoval stráže: „Tu noc ze 14. na 15. října najednou budíček. Okamžitě jsme museli všichni nastoupit, reflektory, desítky psů a stovky bachařů. Nevěděli jsme, co se děje. Přijelo nákladní auto. Na zem doslova sházeli pět rozstřílených těl. Pak je naskládali před velitelský barák a my kolem nich museli projít. Byli rozstřílení jak řešeta. Vedle stáli dva, kteří to přežili: Karel Kukal a Zdeněk Štich. Byla podzimní noc, stáli tam bosí. Karel Kukal měl prostřelenou nohu a Štich stál s úplně nepřítomným výrazem.“
Po útěku zavládly v táboře kruté podmínky. Střídaly se nástupy, trestní brigády apod. Shodou okolnosti se tehdy bratři sešli Křivkovi na tomtéž lágru: „Dobývali jsme pařezy v močálu. Byla to nesmyslná buzerační práce, protože to bylo pod haldou a bylo jasné, že všechno bude za čtrnáct dní zasypané. Byli jsme nevyspaní, unavení, hladoví, prokřehlí... Byl jsem už smrtelně unavený a říkám bráškovi: ‚Asi tu zahyneme...‘ A on: ‚Nezahyneme! Neboj! Všecko vydržíme!‘ Bylo to úplně zázračné slovo. To ve mně zůstalo jako vjem, co znamená síla lidského slova v pravou chvíli. Už nikdy jsem potom podobné slabosti nepodlehl, i když jsem byl třeba ještě v horších situacích. Už se to nikdy neopakovalo.“ Udržet si vnitřní sílu k odporu bylo podle Křivky přímo životné důležité. Příležitost ověřit si tuto zásadu sám na sobě až na dřeň se mu měla velice brzy naskytnout.
Po krátkém pobytu na lágru Prokop, kam Křivka putoval z „12“, ho totiž v listopadu 1952 čekal přesun na Barboru – nejhorší lágr v jeho životě. Našel tam svého úhlavního nepřítele v pozici bachaře: „Jmenoval se Kulhánek a byl to Brňák. Barbora byl nejvýše položený lágr asi v 1070 metrech nad mořem v Krušných horách. Naši předkové přeci jen věděli, proč hory nazvali krušnými. I v červenci člověk v korekci cvakal zubama.“
Právě kruté horské podmínky Kulhánek neváhal proti vězňům využívat: „Nejhorší to bylo v únoru 1954. Venku byl mráz mezi minus pětadvaceti a minus třiceti stupni. Stáli jsme na apelplacu, tak dvě stě chlapů, a Kulhánek nám zakázal stáhnout si čepice na uši. Apelplac byl zkopaný břeh a nad ním byl velitelský barák. Kulhánek byl vevnitř za oknem v papaše, kožichu a palčákách. Doslova se chechtal, jak tam muklové mrznou v ubohých hadrech. Při těch mínus pětadvaceti nebo třiceti stupních a ostrém větru během deseti minut všem omrzly uši. Mokvalo mi to ještě několik let.“
Kulturní referent Kulhánek byl skutečný fanatik. Vězni museli na nástupech často poslouchat i jeho projevy: „Třeba říkal: ‚Z vašich žen naděláme kurvy a vaše děti vychováme ve státních útulcích.‘ Pro ty, kdo měli děti, to bylo tvrdý.“ Křivka měl v tomto ohledu sice určitou výhodu, protože neměl žádné závazky, ale Kulhánkově šikaně neunikl.
Kulhánkovi se brzy doneslo, jak nevybíravě o něm Křivka mluví: „Nedával jsem si pozor na pusu a jednou na odpolední směně si pro mě přišli fárači, že mám jít s nimi. Odvedli mě na velitelský barák. Svlíkli mě donaha a nechali mě tam hodinu stát. Byly tam tak čtyři stupně. Nakonec vystrčil z jedněch dveří hlavu Kulhánek, abych se oblíkl a šel k němu.“ Zpočátku to Křivka schytal jen slovně, ale za chvíli ho Kulhánek poslal převléct se z pracovních hadrů, což věštilo nástup do korekce.
Křivka věděl, že ho čeká zima, a tak si vzal ručník kolem krku: „To bylo samozřejmě zakázaný. Jak uviděl ručník, zařval, chytil ručník a začal mě tahat po světnici. Nakonec mi mlátil hlavou do zdi. Pak mě strčili do díry, kde jsem byl asi týden. Venku bylo tak minus pětadvacet až minus třicet stupňů. V korekci se samozřejmě netopilo. Okýnkem pod stropem tam padal sníh. To už je na hraně přežití. Musíte dělat všechno, abyste se nějak hýbal. Pohyb je základní zákon stvoření. Tělo můžete donutit ke všemu, když chcete.“
Jak Křivka vzápětí po propuštění z korekce zjistil, pobyt v korekci ho měl zároveň „připravit“ pro další záměr věznitelů. Měl na něj totiž zálusk táborový estébák, neboť Křivka měl značný vliv na své okolí: „Usmyslel si, že ze mě udělá konfidenta. Zavolal si mě: ‚Napíšete seznam všech, kdo jsou s vámi na světnici.‘ Okamžitě mi došlo, proč to chce. Samozřejmě věděli, kdo na světnici je. Chtěl seznam jmen a můj podpis. Ke každému jménu by si dopsal, co potřeboval.“ Křivka požadavek briskně odmítl. Estébák mu dal na rozmyšlenou tři dny: „Pak si mě zavolal: ‚Máte to?‘ – ‚Řekl jsem, že to nenapíšu.‘ Vztyčil se nad stolem, chvíli jsme si hleděli do očí – neuhnul jsem. Pak najednou zařval: ‚ven!‘ a měl jsem od něj pokoj. Dobré síly člověka neopouštějí, když dokáže stát na svém. Člověk ale musí svou pevnost osvědčit.“
Na Barboře musel Křivka vybojovat ještě jeden mnohem důležitější životní zápas než odolat šikaně bachařů: „Rodiče mě vychovali ve víře, ale člověk, který nechce víru přijmout slepě, musí projít obdobím, kdy si sám všechno hodnotí a srovnává. Já tím procházel právě na Barboře. Krizí víry jsem procházel na tom nejhorším lágru právě díky Kulhánkovi. Onu kardinální otázku po existenci Boha jsem si tam ale zodpověděl kladně a to je rozhodující.“ Křivka tedy nakonec vyšel ze střetu s Kulhánkem vítězně. Zůstal nezlomen a duchovně posílen. Zcela naopak, než jaký byl záměr věznitelů.
Z Barbory se Křivka dostal v květnu 1955, když se těžba v táboře postupně utlumovala. Čekal ho lágr Nikolaj, ale tam příliš dlouho nepobyl. Tehdy se totiž konala konference čtyř velmocí a Křivka si sliboval zlepšení poměrů. Jednoho dne odmítl fárat: „Šachtu už jsem nenáviděl. Důsledek přišel okamžitě. Dali mě do korekce a pak jsem jel s transportem do Leopoldova.“ Zlepšení se nedostavilo. Křivka se velmi zmýlil. V Leopoldově zůstal do dubna roku 1957 a pak byl znovu převezen na Jáchymovsko, tentokrát na tábor Rovnost. Tam se konečně 10. května 1960 dočkal propuštění na amnestii.
V Brně, už na svobodě, Křivka znovu potkal svého nepřítele Kulhánka. Jejich cesty se setkali v MHD: „Okamžitě jsme se samozřejmě poznali. Zareagoval mrtvým obličejem.“ Náhodná setkání se několikrát zopakovala. Poslední proběhlo na konečné trolejbusu: „Vystoupil jsem prostředními dveřmi a hodil okem po předku. Z předních dveří se vysouvaly dvě kanadské hole. Otočil jsem se a za holemi se vysouvalo tělo Kulhánka. Sotva se ploužil. Jak vystoupil a opřel se o hole, přistoupil jsem k němu tak na dva kroky a hleděli jsme si do očí. Co si myslel, nevím, ale já si v duchu říkal: Tak vidíš, byl jsi pánem nad životem a smrtí, teď se sotva ploužíš a já běhám jak srnec. Od té doby, tak třicet pět let, už jsem ho neviděl.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Horník)