„To už bylo jasné, protože se znali z dřívějška ta líčení, to, jak to vypadá v Rusku, že. Tak to už se celkem vědělo, jak to je. Obavy tady byly. Já v tom 46. roce jsem se stal vicerektorem v semináři, taky krátce před tím byl jmenován rektor toho semináře arcibiskupem pražským. Tehdy byli taky tři kandidáti, Vatikán předložil vládě tři kandidáty, které on dá, a z toho si vláda mohla vybrat. No, a to byl tehdy Jarolímek, opat strahovský, Urban, františkán, a Beran, rektor. Protože Beran byl v koncentráku, v Dachau, tak tam byla taky řada komunistů, přirozeně, no tak ti pak volili Berana radši, protože byli ve vládě, takže několik těch ministrů byli taky v Dachau, takže měli takové přátelství, tak si mysleli: ,Ten bude náš, ten Beran.‘ Pak se zklamali, přirozeně.“
„Začali už ve čtyřicátém osmém, čtyřicátém devátém roce, to byla spousta zavírání kněží, všech těch, který považovali za nepřátele. Rušili církevní školy, omezovali tisk, že. Pak zřídili církevní tajemníky, který na nás měli dohlížet. Bez církevních tajemníků se nemohlo vůbec nic dělat. Musel [arcibiskup Beran] jednat tak, jak jednal. Byly ty pastýřské listy, kterými se protestovalo, a ty musely být tajně natištěné a rozdávané, potají, protože to zakazovali. Kněze když ten... zřejmě se všecko dověděli hned ti policejní nebo komunističtí činovníci, tak nás chodili pak varovat, abysme to nečetli, že je to trestné, ačkoliv na to žádný zákon nebyl.“
„Z toho Mírova jsem se pak dostal na Jáchymovsko, kde se dolovala uranová ruda, že. Tak jsem tam byl, ale jenom poměrně krátkou dobu, asi tři měsíce jsem tam byl asi všehovšudy. Byl to zvláštní tábor, elko se tomu říkalo, kde bylo taky hodně velká část kněží. A tam se svážela ze všech těžišť, ať to bylo Jáchymovsko, Příbramsko nebo i z východních Čech, tam se vozila ta ruda, tam se mlela, drtila se na takové drobné, to se pak dávalo do barelů určitých a tak tam jsem byl u takového mlýna, kde se právě ta nejsilnější ruda jako drtila, jo. To se všecko bralo do ruky, všecko to, takže to bylo, kdo tam byl delší dobu, tak taky to tam odnesli i na zdraví, protože ta ruda tak jako nebyla zrovna zdravotně nezávadná.“
„Přísný řád tam taky byl. Takže když je přílišná volnost, tak myslím, že to moc neprospívá, že člověk potřebuje skutečně určitou kázeň, sebekázeň, aby to dovedl, když přijde třeba do těžších situací, aby prostě nebyl z toho třeba zbytečně znechucený, nebo podobně.“
„My [kněží] máme celibát, čili nemáme rodinu, takže to pro nás bylo o hodně lehčí, než to bylo pro lidi, kteří měli doma rodinu, manželku a podobně. Ti tam strádali, ti vězňové, kteří měli rodiny, ti duševně trpěli mnohem víc než my, kteří jsme tohle neměli. Byli kněží rozptýlení na různých místech i s ostatními 'civily', takže pak viděli, že kněží tam působí mezi nimi. Když [ostatní vězni] viděli, že kněží to snášeli mnohem lépe, než ti ženatí, tak byli poučováni o víře a byli tam dokonce někteří i pokřtěni a opravdu začali nábožensky žít, tajně se tam sloužily mše svaté... Když tohle [věznitelé] zjistili, tak udělali oddělení zvlášť pro kněze, aby se nestýkali s těmi 'civily'...
Taky jsme věděli, proč trpíme, že je to pronásledování církve. Tak jsme to snášelli mnohem lehčeji než lidé, kteří tohle neměli. Víra člověku dává taky sílu a útěchu, aby to člověk snadněji překonal. I ten hlad, hrubé zacházení nebo korekce. Pro nás to bylo mnohem snadnější."
„Z toho pak vytvořili nějaký takový veliký tři skupiny. Já jsem byl v té třetí skupině, kde byl ještě se mnou pater Ferda, taky můj spolužák ještě z gymnasia a z jeho farnosti zase, on byl na Sedlčansku. My jsem byli taková třetí skupina, trošičku s tím souvisela, asi deset nás bylo. Všecko to pozavírali, tak pak ještě co jiného že jsem dělal: taky zjistili, že jsem zprostředkovával dopisy nějakému zavřenému knězi, že jsem četl pastýřské listy, a k tomu přidali, že jsem měl špatný vliv na bohoslovce a tak, tavovéhle věci. Takže pak byl soud 27., 28. a 29. září, v Ostravě to bylo, ale ten státní soud, nebo jak tomu říkali, státní soud byl z Brna, to bylo v 50. roce.“
František Kohlíček se narodil 11. května 1914 v městečku Buštěhrad na Kladensku rodičům Alžbětě a Václavu. Jako dvanáctiletý začal studovat na Arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči. Po maturitě v roce 1934 nastoupil do bohosloveckého semináře, odkud byl poslán na studia teologie do Říma. Strávil zde šest let, byl zde také vysvěcen na kněze. Válku prožil v protektorátu jako kaplan v Příbrami a v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Po válce se stal vicerektorem pražského bohosloveckého semináře. V roce 1950 byl na krátkou dobu internován v Želivi, posléze byl odsouzen k osmnácti letům odnětí svobody. Trest si odpykával na Mírově, v Leopoldově, ve Valdicích a na Jáchymovsku. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960, poté pracoval jako dělník v gumárnách. V roce 1969 se stal kaplanem v kostele sv. Antonína v Praze-Holešovicích. Věnoval se zde hlavně pastoraci dětí, mládeže a rodin. Z Prahy musel odejít a krátce působil jako kněz na Plzeňsku. Na počátku 80. let byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Od roku 1990 byl knězem v karlínské farnosti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
