Stanislav Kosík

* 1932  †︎ 2008

  • „Protože jsme ty zbraně si schovali, takže jsme čekali, že ta situace se může vymknout a že teda tady může nastat revoluce. Bohužel, nenastala, jo. Mašínů tady bylo málo. (Takže vy jste nechtěli dělat žádné samostatné sabotáže nebo akce?) Ne. (Ale čekali jste, že třeba bude občanská válka nebo něco takovýcho?) Ano, přesně tak, na to jsme čekali, na to jsme ty zbraně si schovali. No a výsledek byl, že potom u jednoho člena toho Svazu brannosti dívka zjistila, že nosí pistoli. No tak, výsledek bylo, že prostě potom udělali prohlídky a u mě i u každýho z nich našli zbraně. Já jsem je měl pod uhlím, v takové bedně od granátů, jsem tam měl tři granáty nahoře v tom, pak jsem tam měl samopal, pak jsem tam měl pistoli s tlumičem a ještě P-38, to je německá lepší pistole, parabola.“

  • „To byl jeden z prvních, který měl doživotí, pak jsem byl já, pak byl Jarda Cibulka, pak byli Plívové, kteří byli v Soběslavi, a pak tam byl ještě Éda Zenkl a Pánek. A ti všickni lidé prostě byli zavření, vyslýchali se. No a při vyslýchání tam byly už napsaný protokoly, který prostě prozrazovaly náš účel a naše cíle. A to byly: otrávení Jordána, vyhození Madety do povětří... Já jsem to měl těžší tím, že jsem měl zbraň s tlumičem..., tak atentáty na členy Státní bezpečnosti, no prostě, výsledek byl, když jsem se na to podíval, tak jsem byl šokovanej. Abych předeslal, už jsem byl šokovanej tím, že když mě zatli, tak mě postavili obličejem ke zdi v Českejch Budějovicích a já se ptal: ,To je jako za gestapa?‘ A ten vyšetřovatel prohlásil: ,Tady budeš vidět ještě horší věci, ještě horší, než bylo gestapo.‘ Takže to už mě usměrnilo a dalo mi vědět, že vopravdu tohle patří mezi ty nejhorší diktatury, protože po tom, co jsem prožil dál, mi jenom potvrdilo, že tahle diktatura je silně zločinná. Výsledek bylo, že v těch protokolech, který tam byly, tak byla hrůza to, co jsme všecko chtěli spáchat.“

  • „Dále pak jsem byl dán do vyšetřovací vazby v Českých Budějovicích, to byla budova, kterou vlastnilo StB a tam drželo plno lidí. Speciálně v 50. letech to byli lidé, kteří se pokusili utéct přes hranice, byli to lidé, kteří už dělali protistátní činnost proti tomu všemu, co se tady dělo, protože zavírali se lidé, zavírali se důstojníci, likvidovali se vysokoškoláci... Byl to prostě obrovskej proces, voni tomu říkali revoluční dění, který se tady odehrávalo.“

  • „Pro mě samozřejmě fašismus byl zlo, ale dostal jsem se do takový situace: Tady naproti byla restaurace U komety. Já tam chodil pro pivo jako dítě. Pan Lutovský, majitel, kterej tam byl, vyvařoval ve staré nemocnici pro [německou policii]. Protože on tady byl nejblíž, tak chodili k němu na oběd. Samozřejmě, v pětačtyřicátém roce ho zavřeli jako kolaboranta, přestože to byl velmi seriózní člověk. Já jsem se s ním setkal, když zametal ulice. A měl jsem chleba se sádlem a na tom byla nakrájená cibule, což jsem obvykle rád jedl. Když jsem ho viděl, on se na mě díval úplně takovým hladovým pohledem, tak jsem mu ten chleba dal. Potom, když mě zavřeli, tak jsem přijel na Bytíz a tam byla postavička toho Lutovskýho. Ten se tam o mě postaral, zařídil tam, že jsem dostával, protože tam byli Němci, esesáci, udavači, tak jsem tam dostával takový výhody, že přátelé, političtí, ti říkali: ,Stando, to jsme nevěděli, že ty jsi fašoun!‘ Tam jsem šel třeba na oběd a tam u tý přihrádky najednou: ,Grüss Gott, Herr Kosík!‘ Měl jsem tam brambory, nahoře byl karbanátek a pod tím ještě jeden.“

  • „Tam už byl první zárodek toho, že jsme byli informováni, že je to opravdu puč, protože jsme zůstali koukat, že najednou milice měly zbraně, měly náboje, pochodovaly, čili to nikdo neviděl – ty milice byly nelegální. Ironie je, že já jsem vyšetřoval milice, takovejhle spis je tam na vnitru, protože tenhleten spis jsem vyšetřoval dva a půl roku, než jsem ho dal dohromady, protože k tomu patřilo, že milice spolupracovaly s péesáky, milice spolupracovaly s estébáky, milice měly svojí zpravodajskou službu, to byl obrovskej orgán, kterej, když by někdo chtěl proti nim vystoupit právně, tak napřed to muselo jít na velitelství milic. A to vám právě chci říct: tam jsou důkazy, kdy najednou prostě milicionáři spustil revolver a trefil manželku, náhodou, náhodou.... Výsledek byl, že byl normálně vyšetřován, přišlo to nahoru a byl propuštěn, protože to bylo nešťastnou náhodou. Tato organizace prostě byla naprosto beztrestná. Víte, že ještě i v Brně zastřelili dívku zezadu, to byli taky milicionáři, nezjistili samozřejmě, kdo to udělal, kterej z nich to udělal, ale plno věcí tady bylo, kdy milice dělala zátahy na lidi, prostě se zúčastnila hroznejch věcí, protože to byla prostě ozbrojená pěst dělnické třídy, jo, tak to po téhle stránce byla zločinecká organizace.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tábor, 10.08.2007

    (audio)
    délka: 01:26:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Čekali jsme, že tady může nastat revoluce. Bohužel nenastala. Mašínů tu bylo málo.

Těsně přes zatčením
Těsně přes zatčením
zdroj: Pamět národa - Archiv

  Stanislav Kosík se narodil 3. listopadu 1932 v rodině poštovního úředníka Stanislava Kosíka st., člena národně socialistické strany, a jeho ženy Anny, která pracovala jako krejčová. Odmalička měl rád sport a zbraně. Byl mistrem republiky v zápase řeckořímském a na profesionální úrovni pěstoval sportovní střelbu. Po válce se stal členem Svazu brannosti. Po únorovém převratu si spolu se svými přáteli ze svazu schoval zbraně pro případ, že by vypuklo ozbrojené povstání. Nechtěli izolovaně podnikat sabotáže či podobnou činnost, ale doufali, že odpor vůči novým pořádkům bude masový. V roce 1951 bylo skrývání zbraní prozrazeno, skupina byla pozatýkána a o rok později souzena pod názvem „Bayer a spol.“. Stanislav Kosík byl odsouzen ke 22 letům vězení. Trest si odpykával ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově a na táboře Bytíz. Po roce 1989 se stal vyšetřovatelem v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.