„Já jsem se dostal přes selekci, která proběhla. Běželi jsme nahý přes nemocniční barák, kde seděla komise. Buď uznali ‚tauglich‘, nebo ne. Kdo pajdal nebo podobně, toho nepustili. Ale dalo se to ještě oběhnout a jít znova. Kdo měl odvahu, tak se třeba ještě zachránil. Já jsem byl mladej – 19 let. Během třech dnů nás potom naložili do vlaku. Šli jsme tehdy kolem plynový komory, o který jsme tenkrát jen tušili, že tam je – viděli jsme kouř. Šli jsme kolem jedný, kde byly otevřený vrata do dvora a tam byly hory mrtvejch. Podzemní kasematy byly plynový komory a oni to potom vyndávali a museli pálit. Krematorium bylo vedle komory, To měli všechno jak továrna, kde jedna mrtvola hořela od druhý. Koloběh byl asi 2400 lidí za den, ale víc nemohli stačit. Tak to jsem poprvé viděl zblízka. Normálně tam bylo komando, který po třech měsících zlikvidovali, aby nebyli svědci. My šli na vlak a jeli pryč.“
„V Ruzyni jsem byl rok – až jsem se tam pokusil o sebevraždu, když jsem se hlavou rozběh´ proti ústřednímu topení. Pak doktor nařídil, že mi musej dát do cely ještě dalšího vězně. Dali mi tam velitele gestapa z Bratislavy. Na cele nebyla žádná židle, ani postel, stoleček – nic. Jenom záchod. Všechno bylo přivřený ke stěně. Večer v deset hodin přišli esenbáci, člověk si musel stoupnout na záchod, a otevřeli lůžko a mohl jste spát. Musel jste mít ruce na dece, aby viděli, že nepácháte sebevraždu. Naproti mně zrovna seděl Slánský. To jsem poznal, když otevřeli dveře a na zemi bylo jídlo, který si člověk musel vzít. Okýnko u něj bylo pořád otevřený a na barový židli tam nepřetržitě seděl dozorce a pořád na něj koukal.“
„V srpnu 1942 jsem dostal předvolání do transportu BA a na krk číslo 63. Každej musel přijít s padesátikilovým zavazadlem do Veletržního paláce, kde byly na betonu vápnem udělaný čtverce s číslem, takže každej věděl, kam si sednout. Trvalo to tři dni. Každej musel podepsat, že dobrovolně předává majetek Němcům, odevzdává klíče od bytu. Do občanky vám dali J jako Žid. Takhle si připravili tisíc lidí a ráno ve čtyři hodiny všechny odvedli na bubenečský nádraží a jel jste do Terezína.“
„V roce 1959 jsem byl podroben zkoušce. Tak jsem si řekl: ‚Já už chci ven.‘ Podepsal jsem spolupráci. Dělal to náčelník tábora. Když mi podruhý zamítli odvolání, řekl mi: ‚Dokud to nepodepíšeš…‘ Někdo odolal, já jsem to potřetí podepsal. Řekl jsem si, už jsem tady osm let, zkusím to. Neuměl jsem si ani představit, co by ode mě chtěli vědět. Třikrát si mě náčelník zavolal a potřetí jsem to podepsal. Jednou za rok mně zavolali. Já je ani neznal. Sešli jsme se v nějaké kavárně. Ptali se, jak se mám, jestli něco nepotřebuju a tím to končilo. Ale nepustili mě ze zřetele. Až se stalo nakonec před rokem 1990, volali mně z StB, že u rabína Majera bude tajná obřízka a že tam nesmí žádnej zaměstnanec. Všem jsem řekl, aby tam nikdo nechodil, ale jeden šel. Hned potom mi volali, že ho mám propustit. To už jsem byl tajemníkem. To už byl nejvyšší post.“
„Transport na ‚východ‘ jsem dostal v prosinci 1943, těsně před Vánocema. To už byla dráha protažená až do Terezína. Naložili nás a tři dni jsme jeli na východ. V noci jsme přijeli do městečka Osvětim. Tábor Birkenau byl asi tři kilometry od trati, takže nás naložili na nákladní auta a odváželi přímo do plynový komory. Půl byla plynová komora a půl byly skutečný sprchy. To ale nikdo nevěděl. Komory byly dole. Tam nás všech tisíc vyhnali, oholili a očíslovali. Dostal jsem číslo 170464, což bylo vlastně znamení, že nejdeme do plynu.“
František Kraus se narodil 6. října 1925 v Praze židovským rodičům, Arnoštu Krausovi a Gertrudě Krausové. Poté, co celá jeho rodina během roku 1942 postupně zmizela v transportech, byl i František Kraus v srpnu 1942 transportován do Terezína, kde byl přes rok vězněn. V prosinci 1943 putoval za trest do Osvětimi. Dokázal tam však přežít v tzv. rodinném táboře až do jara 1944, kdy se štěstím prošel selekcí a dostal se na práci do Říše, do továrny na syntetický benzin ve Schwarzheide. Z pracovního nasazení se v hladovém pochodu vrátil v dubnu 1945. V letech 1948-1949 bojoval jako dobrovolník ve válce za nezávislost Izraele. Po návratu do Československa byl v roce 1952 zatčen pro podezření ze špionáže a odsouzen na 22 let. Do roku 1959 byl vězněn na Jáchymovsku, především v táboře Nikolaj. V roce 1959 Kraus dosáhl předčasného propuštění výměnou za podpis spolupráce s StB. Jako agent StB působil následujících 30 let. Obzvláště pak v druhé polovině 80. let, kdy zastával funkci tajemníka Rady židovských náboženských obcí. František Kraus zemřel 6. srpna roku 2014 v pražské nemocnici na Bulovce ve věku nedožitých 89 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
