Jaroslav Plaček

„To bylo, to bylo, plná ves a plnej les koňů, prostě. Někerý chcípali, některý poráželi, co byli nemocný nebo kulhali, a tak. A já jsem šel kolem toho kostela, k tomu rybníku se podívat. A teď jsem slyšel v tom obilí, že tam něco šustí. No tak jako kluk jsem skočil za strom a chvíli jsem za tím stromem, a vono se to furt jako blížilo ke mně, a tak jsem jako vykukoval a von to by takovej menší kůň. Asi byl takhle vysokej. Byl asi takhle vysokej, viď? A břicho měl. Tak jsem jako na něj pomalu mluvil, takže jsem mu dal ruku a von mně tu ruku začal lízat. Tak se furt jako lísal, jako kotě. Takový lísavý to bylo. Jé, ty seš hezkej koník, já si tě vezmu. A von takhle, voni maj takovou bradu jako já, ale trošku víc eště. A tam mi tu bradu furt, tu hlavu pokládal a na rameno, na ruku. Tak vylez úplně z toho vobilí, já vylez za stromem a tu hlavu na ty ruce a ved jsem si ho domů. Vono to bylo kolem toho kostela jenom. A táta stál mezi dveřma, říká: ‚Prosím tě, co to sem vedeš? Pusť to! To jsem tady už moh mít koňů dvacet.‘ A Rusáci nám posekali obilí, krmení. Voni sekali zkraje pole a zprostředka. Kde zastavili, tam pustili koně a sekali a vodvezli. No a já jsem se dal do breku, a na kolena, a tátu jsem prosil, nech si ho, dyť je takovej hodnej, a to. A von asi za dva dni měl hříbě. Tak ji potom dali ještě připustit, taky Rusákem. Tedy ne vojákem, ale koněm. Takže jsme měli hříbata. Pak jsme kobylku prodali ještě zase.“

„Cement, to nebylo zavadění. Stavebniny, že jo, s tím vedoucím jsem se znal jako velmi dobře. Tak jsem mu podával ruku a von koukal, co mu do ní dáváte, že jo. No prostě o vobkládačky, vo tašky, vo cihly nebylo k zavadění. To byla tak blbá doba. Když se takhle vopravoval barák, pro cihly se jezdilo, ty se braly v cihelně eště teplý. To se vyváželo. Prostě, kdo neměl známost nebo jako hodně peněz na uplácení, tak neměl šanci. No chlapi šli na voběd, říkám si, do prčic, já tajdle jsem složil fůru cementu, a já doma nemám cement. Říkám, tak si ho dám do auta dva pytle, táta to sdělá nebo spolu to sděláme.“