Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Plaček (* 1933  †︎ 2018)

• narodil se 5. července 1933 v Činěvsi

• na sklonku druhé světové války byl svědkem průjezdu německých kolon

• počátek května 1945 prožil s otcem na barikádě

• po roce 1948 se rodina stala obětí kolektivizace

• v 50. letech byl svědkem perzekuce rodiny Czerninových

• dospíval s bratry Mašínovými

• vojenskou službu nastoupil v roce 1953

• od roku 1955 až do důchodu pracoval jako řidič u ČSAD

• zemřel v roce 2018

Válku prožil ještě jako dítě. Na důstojníka německé armády, která sídlila ve vesnické hospodě, vzpomíná se soucitem. Příchod Rusů pro něj znamenal hlavně příval koní, kteří zaplnili vesnici a les. Jako dospívající pak sledoval osudy Czerninových a Mašínových, rodin, jejichž úděl tragicky změnila jak válka, tak komunisté.

Jaroslav Plaček přišel na svět 5. července 1933 v malé vesnici Činěves v okrese Nymburk. Tatínek pracoval jako zedník a přivydělával si prací v lese. Maminka se starala o domácnost a malé hospodářství. Dva ze tří pamětníkových sourozenců zemřeli v dětském věku na psotník, jak se lidově označovaly křeče z podvýživy nebo i epileptické záchvaty. 

Při vzpomínání na dětství si vybavuje vesnickou školku, kterou vedly v Činěvsi v domku u kostela řádové sestry: „My jsme jim říkali sestřičky. Měly takový ty černý čepce. A ty si s náma hrávaly. A hrály s námi i divadlo. A tam jsme zůstávali, dokud rodiče byli na poli. Pak nás vodily domů.“ 

Rodina netrpěla nouzí a dobře vycházela i za války. Odváděla mléko a chovala prasata. Potřebné věci směňovala například s příbuznými z Prahy.

Důstojník wehrmachtu

Válka se na rodině Plačkových nijak zásadně nepodepsala. V činěveské hospodě sice sídlila německá posádka, ale Jaroslav Plaček na ni nevzpomíná ve zlém: „My jsme měli před hospodou s klukama sleziště. Důlek, a cvrnkali jsme kuličky. A ten důstojník se na nás díval, jak hrajeme. A pak jednou přišla jedna holka – byla moc hezká. Měla světlý až zlatý vlnitý vlasy. A ten důstojník si ji vzal na klín a ty vlasy jí hladil. Tak jsme si říkali, že má asi taky takový dítě doma.“ 

S velkou měrou soucitu, který tehdy při pohledu na vojáky wehrmachtu cítil, také pamětník líčí jejich tvrdý výcvik: „To bejvalo tolik sněhu. To byly závěje, plný příkopy. On je ten velitel vyved před kostel. Nechal je vysvlíct do půl těla a takhle holý je nechal se plížit tím sněhem anebo blátem.“

Hasiči na barikádě

Květnové události roku 1945 znamenaly pro Jaroslava Plačka, kterému bylo tehdy jedenáct let, především vzrušení a dobrodružství. Doma se poslouchalo vysílání rozhlasu a věty „Praha volá o pomoc!“ a „Vnimanije, vnimanije!“ ohlašovaly, že kolo dějin se otáčí dál. 

Spolu s tatínkem, dobrovolným hasičem, zažil během strážení barikády za Činěvsí průjezd německé kolony. Hlavní roli v obraně proti po zuby vyzbrojené německé jednotce měla sehrát tatínkova puška flobertka, se kterou celou válku pytlačil bažanty a koroptve. Proti vozům plným granáty obsypaných vojáků, kteří pamětníkovi připomínali čerty, by však pochopitelně neměli s jednou puškou nejmenší naději. „Nikdo ani nehles. Až když odjeli, tak teprve začalo zase vlastenectví. Nejdříve chlapi seřvali nás: ‚Okamžitě domů!‘ Ale šli hned za náma a bylo po vlastenectví.“

Vesnice plná koní

První setkání s Rusy po válce si Jaroslav Plaček nepamatuje. Vzpomíná, jak o nich mluvil tatínek: „Přijeli Rusáci, takovej jako průzkum. Otec teda šel otevřít. Oni do něj strčili a hned: Kde je žínka? No tak táta jim tak trochu bránil, tak se nic nestalo.“

Rusové se ve vesnici ale brzy zorientovali a během návštěv u „žíněk“ nechávali své koně uvázané před domy. Ne nadlouho. Vše obezřetně hlídali chlapci a tajně si je půjčovali na projížďky. 

„Rusové přijeli v květnu nebo červnu a byla pak plná ves a plný les koní. Některý chcípali, některý poráželi, co byli nemocný nebo kulhali.“ Takto uvádí pamětník příběh, jak nalezl svého koníka. A pokračuje: „Šel jsem se kolem kostela podívat k rybníku a uslyšel jsem v obilí, že tam něco šustí. No tak jsem skočil za strom a chvíli jsem zůstal schovaný. A ono se to furt blížilo ke mně, a tak jsem vykukoval a on to byl takovej menší kůň a měl veliký břicho. Tak jsem tak pomalu na něj mluvil, dal jsem mu ruku a on mi ji začal lízat. A pořád se lísal jako kotě. ‚Jé, ty jsi hezkej koník. Já si tě vezmu!‘ A pořád mi tu hlavu pokládal na rameno a na ruku, a tak jsem si ho vedl domů. To bylo kousek. Táta stál mezi dveřmi a říká: ‚Prosím tě, co to vedeš?! Pusť to! To jsem mohl mít už dvacet koní!‘ No a já jsem se dal do breku, klekl jsem si na kolena a tátu jsem prosil: ‚Nech si ho! Dyť je takovej hodnej.‘ A asi za dva dny měl hříbě.“

Mladý traktorista

Po válce rodina hospodařila na pěti hektarech půdy a později si pronajímala další pole a třeba i část stodoly patřící činěveské faře. Několik let rodiče vstupu do JZD vzdorovali. „Pak ale přijela milice a esenbáci, a i estébáci nějaký mezi nima byli, a udělali schůzi. To tenkrát ještě ty tvrdý bolševičky prohlašovaly: ‚By se s nima nikdo nesral! Postřílet je!‘ A podobný kecy měly. Jako tady to bylo tvrdý,“ vzpomíná Jaroslav Plaček na chvíli, kdy se kolektivizace stala násilným procesem, který rozvracel mnoho rodin a stal se příčinou četných osobních neštěstí.  

V době před nástupem základní vojenské služby byl pamětník zaměstnán ve Státní traktorové stanici (STS) a vypomáhal například při žních u pohánění mlátičky na obilí. Tam se také setkal s paní Polyxenou Lobkowiczovou, provdanou Czerninovou, a vypráví: „Velkou vzpomínku mám na to, když jsem se učil a jezdil v tý estéesce. Tady na kraji Dymokur stál stoh a bývaly noční výmlaty. A mě tam jako kluka poslali s traktorem pohánět tu mlátičku, protože to bylo v poli bez proudu. Měl jsem tam ještě jeden traktor, se kterým jsem si vozil olej a naftu. A asi v deset hodin byla svačina a to se tam sjížděli i od milicí. No a najednou takovej rámus. Já jsem zrovna mazal tu mlátičku a otočil jsem se a dvě ženský lezly z mlátičky dolů a jedna si zapalovala cigaretu. A to byla právě ta Czerninova manželka. Ze zámku je vystěhovali a tady je taková malá osada za rybníkem a tam někam je dali do takový chajdičky, malýho baráčku. A v Dymokurech byl takovej mladší chlap, asi třicet roků, a to byl instruktor. Jméno jsem ani neznal, ale vím, že měl takový černý ulízaný vlasy, a ten na ni začal řvát: ‚Jak si to představuje? Okamžitě domů!‘, že by mohla udělat sabotáž, že kouří. A ona před ním takhle stála, taková zkroušená, a dala se do breku. A říká: ‚Dyť my máme pět dětí. Nemáme co jíst. Nechte mě!‘ – ‚Už jsem řek, okamžitě domů!‘ Měla to tak tři kilometry. Bylo mi jí docela líto, a tak jsem vzal traktor, co jsem neměl zapojenej v mlátičce, a říkám: ‚Pojďte, já vás svezu.‘ Tohle mi zůstalo v paměti – jak hrubě zacházeli naši lidi s našima lidma!“

Mašínovic motorka

Na otázku jak to bylo s bratry Mašíny pamětník říká: „S těma jsem náhodou dost kamarádil. Oni byli starší než já. Pak ještě Paumer z Poděbrad a ještě asi dva kluci. Společně je vyhodili ze školy a společně utíkali.“ Jaroslava Plačka uhranula motorka Jawa 500, na které kluci jezdili, a rozhodl se, že si na ni našetří. Plány mu ale zkřížila měnová reforma, která přišla jako blesk z čistého nebe: „Takhle večer jsem přišel domů a v rádiu Tonda Zápotockej říká: ‚Měna u nás je pevná. Je podložená prací!‘ A druhý den ráno byla 1:50.“

Krátce po měnové reformě nastoupil pamětník základní vojenskou službu. Ačkoliv k odvodu šel ještě s jedním z bratrů Mašínových (nejspíš Josefem), na vojnu narukoval sám. Bratři už se připravovali na útěk do Německa.

Řidičem z povolání

Po vojně složil Jaroslav Plaček řidičské zkoušky a po celý život pracoval jako řidič trambusu v podniku ČSAD. Nikdy nevstoupil do komunistické strany a podařilo se mu udržet část rodinných polí až do současnosti. Ještě na podzim 2017 sklízel pro širokou rodinu vlastní brambory. 

Vyrůstal ve skromných poměrech, a své vyprávění proto uzavírá slovy: „Jak se má žít život? Já myslím, že hlavně střídmě. Nic nepřehánět.“