„Můj táta dělal za 7,50 na hodinu u té stěhovací party. Můj praděd měl ten plat podstatně vyšší. Byl jsem pozván do archivu Škodovky ve Vodičkově ulici, ukazovali mně tam některé věci po pradědovi. Bylo pět oddělení a mezi nimi oddělení A. Tam byl mezi dalšími šanony šanon Šimonek, kde byly záznamy i o jeho výplatních listinách. Ty částky šly do milionů, to byl ale roční plat. Tenkrát byl plat, který se sestával ze mzdy, a pak všelijaké odměny. Ten plat na tu dobu musel být obrovský. Na tu dobu, kdy jsem tam byl já, byl taky obrovský, protože já jsem v té době bral 3000 měsíčně, což je 40 000 za rok. Takže když se jednalo o milionové částky, tak to bylo někde jinde.“
„Chtěli nás vystěhovat do takových podmínek, které matka nechtěla akceptovat, byly to místnosti, kde nebyly ani podlahy, matka říkala: ,Já jsem předávala všechny byty v pořádku, já nechci žádný luxus, ale chci normální byt, mám malé děti, tak chci takový, abych je tam mohla vychovat.‘ A vtom přišel strýc Eduardo, to byl vlastně Eduard Štorch, spisovatel, kterému můj praděd dal pozemek, on si na něm u nás v Lobči postavil takovou velkou chatu. A řekl mému tátovi: ,Mirku, kdyby ti vyhovovala ta moje chata, tak je ti k dispozici.‘ Tak jsme toho využili, nastěhovali jsme se tam a moji rodiče tam dožili svůj život.“
„Můj praděd byl povýšen do šlechtického stavu. Rody bývají povyšovány panovníkem za pomoc, původně v boji, později na poli ekonomickém, to byl i náš případ. Praděd dostal dědičný titul svobodného pána z Mlaďatova, nižší šlechta, tedy barona. Podepsal ho poslední rakousko-uherský císař Karel I. My jsme šlechtici z Mlaďatova, jenže pan prezident Masaryk šlechtické tituly po roce 1918 zrušil a používání šlechtických insignií zákonem zakázal. Trochu mi to vadí v tom smyslu, že my jsme byli povýšeni císařem pánem z Boží vůle, takže nějaká světská moc těžko může něco takového měnit. My se tak nepředstavujeme, nikde se s tím nevytahujeme, on to skoro každý ví, kdo je z našeho okruhu. Ale jsme na to náležitě pyšní, protože on ten rod to neobdržel z ničeho nic. Bylo to skutečně za dobrou práci pro tu zem. Takže my se k tomu hrdě hlásíme, a i když jsou zakázány šlechtické insignie, tak my v našem logu máme zjednodušený rodový znak. Protože můj management, tenkrát, když jsme připravovali firemní logo, mi řekl: ,Proč ty hledáš logo, když ho máš?‘ Tak jsme zvolili zjednodušený rodový znak, který ale není naším znakem. V případném soudním řízení bychom prokázali, že nejde o náš rodový znak. Já ho mám zjednodušený tady na klopě, je to to ozubené kolo v tom štítu, to ozubené kolo vypadá jako Rotary klub, to je vlastně to strojírenství a ty zásluhy o něj.“
Jaromír Šimonek se narodil 24. července 1945 na zámku Lobeč rodičům Jaromíru a Blaženě Šimonkovým. Je pravnukem Josefa Šimonka, komerčního ředitele průmyslového koncernu Škoda Plzeň, kterého poslední rakouský císař a český král Karel I. povýšil do šlechtického stavu. Pradědeček Josef Šimonek postupně během první světové války zakoupil hrad Houska, zámky Stránov a Lobeč a přilehlé polnosti a lesy. V roce 1948 byl veškerý majetek rodiny Šimonků znárodněn. V roce 1951 se rodina musela vystěhovat ze zámku v Lobči a přestěhovala se do chaty spisovatele Eduarda Štorcha, který byl s rodinou spřízněn. Maminka Jaromíra Šimonka pracovala v podniku Zelenina. Tatínek nejprve pracoval ve Státních lesích, poté v zemědělství jako traktorista a nakonec skončil jako dělník ve Škodě Mladá Boleslav, kde jeho pradědeček kdysi po fúzi Škody Plzeň a automobilky Laurin & Klement šéfoval. Jaromír Šimonek nesměl studovat Střední průmyslovou školu v Mladé Boleslavi, a vyučil se proto jako pěstitel-chovatel. Potom si udělal nástavbu na oboru mechanizace a následně pokračoval ve studiu stejného oboru na Vysoké škole zemědělské v pražském Suchdole. Během studií zažil události, jako například první majáles, Pražské jaro nebo upálení Jana Palacha. Po promoci pracoval ve Škodě Mladá Boleslav. Po sametové revoluci rodina Šimonků úspěšně zažádala o navrácení zabaveného majetku. Pamětník vlastnil společně se svou sestrou Blankou Horovou zámek Stránov, hrad Houska a zámek Lobeč u Mladé Boleslavi společně s přilehlými polnostmi a lesy. Společně hospodařili na 500 hektarech polí, 2000 hektarech lesů a sedmi hektarech rybníků a starali se i o veškeré cesty a parky. Jaromír Šimonek zemřel 26. července 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
