Milan Štrajt

* 1947

  • „Pak už se tam objevili motostřelci – přijeli k bráně a říkali, že o nás vědí, že nás mají hlídat, ale že nic dělat nebudou. Říkali nám: ‚Celá Polska čeká takého Dubčeka, jako máte vy!‘ To byli Poláci motostřelci, vyklopili na nás nejdřív kulomet a Milan Roušar z Kunčiny tam byl a volal mně: ‚Pojď sem, už jsou tady!‘ Stálo tam pět obrněných transportérů za sebou, přímo před branou, kterou jsme měli zamčenou.“

  • „Tak jsme sloužili dál, až třiadvacátého srpna přistály dva vrtulníky na poli a dva zůstaly ve vzduchu, mířily na objekt raketami a požadovaly ukončení vysílání. Říkalo se, že [vojáci] možná ani nevěděli, že je to střežené. Protože byli doslova v šoku, když na nás naráželi. Bylo štěstí, že nedošlo k žádné střelbě. Tenkrát velitelé odjeli na krajský výbor a jednali o ukončení vysílání i s panem Darebníkem, protože ten tomu v tu dobu šéfoval, protože ředitel Janoušek byl tou dobou na dovolené. Já jsem dělal dozorčího roty a říkal jsem Zdeňkovi z Kornic, dělal mi pomocníka: ‚Otevři zbrojárku, vytahej kulomety a začneme chystat kulometnou obranu na střechu. Budeme pytlovat písek, abychom to pole měli pěkně pokryté!‘ Potom jsme dostali pokyny, že nic nebude. Akorát na stanovišti jedna, to byl středovlnný vysílač, dnes je tam výroba peletek, tak tam byl nějaký Bouška a oni ho chtěli odzbrojit. A jak sundával samopal, tak jednoho Poláka tím samopalem švihnul, ten upadl, druhý mu chtěl pomoci a toho Bouška srazil ranou malíkové hrany a ten třetí je vzal za flígr, Bouška už na ně namířil samopal a odtáhl si je pryč. A Bouška za to pak dostal vyznamenání.“

  • „Tenkrát se tam stala taková legrace, no, legrace to nebyla, projížděl tam jihokorejský atašé, tenkrát znepřátelený atašé, a filmoval si vojenské objekty od Pardubic nebo od Hradce Králové až do Pohodlí, kde ho zachytila hlídka, která seděla ve sněžákách [poskládaných dřevěných sněholamech]. V těch sněžákách u silnice jsme měli vybudovanou pozorovatelnu. A oni ho uviděli, a tak telefonem zavolali a hoši sedli na tři sta padesátku [Jawa 350] a u Lezníka ho dojeli. Předjeli ho, vyskočili, namířili samopaly a auto zastavili. Byla z toho tenkrát diplomatická nóta, ale hoch dostal, protože to bylo tenkrát ještě pod ministerstvem vnitra, od ministra hodinky s věnováním, protože ho nikdo nemohl vyšetřovat, to musela kontrarozvědka, ale on měl opravdu ty objekty nafilmované. Došlo k zatčení a zabavení kamery a dál už to přebíraly cizí složky. Měl diplomatické značky na autě a to se nesmělo, zastavit ho, vytáhnout ho z auta a ještě pod hrozbou zbraní. Proto tam byla ta diplomatická nóta.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Moravská Třebová, 27.12.2024

    (audio)
    délka: 01:24:22
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Poláci nám řekli, že celá jejich země čeká na svého Dubčeka

Milan Štrajt v roce 1968
Milan Štrajt v roce 1968
zdroj: archiv pamětníka

Milan Štrajt se narodil 11. prosince 1947 v Moravské Třebové, kde se také vyučil. Krátce pracoval v závodě na výrobu příborů, ale v roce 1966 nastoupil základní vojenskou službu. Sloužil na posádce nedaleko Pohodlí u Litomyšle, která měla jako hlavní úkol chránit areály vysílače krátkých a středních vln a rušičky vysílání Svobodné Evropy. Během služby zažil i invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, kdy třetího dne invaze došlo k výsadku polských vojáků a jejich vniknutí do areálu. K očekávanému ozbrojenému střetu nakonec nedošlo. Po návratu z vojenské služby dál pracoval v Moravské Třebové a začal studovat večerní školu. Při prověrkách hovořil o okupaci a kolaborantech a prověrkami neprošel. Byl vyškrtnut i z komunistické strany, do které v nadšení z Pražského jara vstoupil zkraje roku 1968. V roce 1970 se oženil a rodině se narodily dvě děti. Kvůli svému kádrovému profilu měl zastavený kariérní postup. Především z obav o budoucnost svých dětí se začal angažovat ve Svazarmu, nejprve jako zdravotník při střeleckých soutěžích a později jako vedoucí skupin branné přípravy. Od roku 1986 organizoval setkání vojáků, kteří společně s ním zažili na vysílači Pohodlí srpnovou invazi roku 1968. Po sametové revoluci začal podnikat a později vstoupil do komunální politiky za stranu ANO. V roce 2022 ovdověl. V roce 2024 žil v rodném domě v Moravské Třebové.