Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Štrajt (* 1947)

• narodil se 11. prosince 1947 v Moravské Třebové

• po vyučení v roce 1966 nastoupil základní vojenskou službu

• v srpnu 1968 sloužil u vojenské strážní jednotky vysílače Pohodlí u Litomyšle

• na jaře 1969 vyškrtnut z KSČ

• v roce 1970 neprošel prověrkami a měl zastaven kariérní postup

• v sedmdesátých a osmdesátých letech byl aktivní v Svazarmu

• od roku 1986 byl organizátorem srazů vojáků sloužících v roce 1968 na Pohodlí

• po roce 1993 soukromě podnikal, byl aktivní v komunální politice za ANO

• v roce 2024 žil v Moravské Třebové

Milan Štrajt sloužil v roce 1968 už druhým rokem základní vojenskou službu na posádce blízko Pohodlí u Litomyšle. Spolu s dalšími asi šedesáti vojáky strážili areál vysílače a rušičky Svobodné Evropy. Na období Pražského jara toho roku vzpomíná jako na měsíce plné naděje a velkých očekávání. „Opravdu jsme to velmi prožívali a byli tomu nakloněni i naši důstojníci, ztrácelo se takové to papalášství. Dubček politiku polidštil, probírali jsme to na politických přípravách, kterých bylo tenkrát hodně. A já jsem v té atmosféře dokonce podepsal přihlášku do komunistické strany,“ říká Milan Štrajt.

O to větší ranou se pro ně stala srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Jedenadvacátého po půlnoci nás probudil dozorčí roty a že máme jít na učebnu, že je tam velitel. To se občas stávalo, když kluci venku udělali nějaký průšvih a zdrhli a příslušníci SNB je pak mezi námi hledali. Ale tentokrát tam esenbáci nebyli. Místo toho nám velitel oznámil, že vojska Varšavské smlouvy překročila hranici a postupují ku Praze a že máme setrvat v klidu a dodržovat rozkazy. Tu noc už jsme spát nešli, pozorovali jsme na nebi nákladní letadla, která směřovala na Havlíčkův Brod – to byl úplný vzdušný most. Ráno mě poslali s jedním pokousaným psovodem do litomyšlské nemocnice. Tak jsem ho tam doprovodil a šel mezitím do hospody na náměstí. Ženské nakupovaly, hrála hudba, lidi mi provolávali slávu, připnuli mi trikoloru na uniformu a říkali, ať se nedáme. Zpátky na posádku jsme v poledne jeli stopem a vzal nás nějaký pán, který jel do Poličky. A ten říkal, že naši posádku už obsadili východní Němci, ti také byli součástí vojsk Varšavské smlouvy. Tak jsme se s obavami blížili k vrátnici a hrozně jsme si vydechli, když jsme tam viděli stát naše kluky,“ vzpomíná Milan Štrajt. Polští výsadkáři se objevili až za dva dny.

Rodiče přišli z Moravy

Milan Štrajt se narodil 11. prosince 1947 v Moravské Třebové. Jeho rodiče pocházeli z Moravy a po válce přišli do města, ze kterého musela odejít většina německých obyvatel. Pamětníkovi rodiče se seznámili na jaře roku 1945 v brněnské nemocnici, kde si otec léčil zlámaná žebra z výslechů v Kounicových kolejích. „Otec pracoval ve Vyškově v cukrovaru a občas nějaký cukr vynášeli vdovám a sirotkům, ale nějaký ‚dobrák‘ je udal. Snažili se z něho vymlátit další jména, a kdyby nepřišla Rudá armáda, šel by do transportu,“ říká pamětník. 

Moravská Třebová po válce byla městem s nekompaktní společností, která se musela vypořádat s mnoha kulturními rozdíly. „Vnímal jsem to jako dítě a vlastně se mi tu moc nelíbilo. U babičky na Moravě jsem se cítil mnohem líp a už jako dospělý, před založením vlastní rodiny, jsem zvažoval, že se přestěhuji tam. Ale nakonec jsem zůstal v Moravské Třebové a společnost se zde také změnila v mnoha ohledech k lepšímu,“ vysvětluje Milan Štrajt.

Po základní škole šel do učení a poté do podniku Sandrik, který vyráběl jídelní příbory. Bylo mu osmnáct let, když mu zemřela maminka. Krátce nato musel nastoupit na tenkrát povinnou dvouletou základní vojenskou službu. Nemusel naštěstí daleko, dostal se na posádku nedaleko Pohodlí, kde měli strážit vysílač a rušičku Svobodné Evropy.  

Všichni vojáci byli z východních Čech

Milan Štrajt nastoupil na posádku Pohodlí v roce 1966 spolu s dalšími kluky z různých koutů východních Čech, což tenkrát nebylo obvyklé. Mladí vojáci totiž často sloužili stovky kilometrů od svých domovů. „Později jsem se dopátral, že to byl nový plán – že pokud by došlo k napadení, byli bychom posláni strážit objekty v blízkosti našeho místa bydliště a za nás by byli povoláni záložáci. Proto jsme také měli ve sklepě obrovský sklad zbraní a střeliva,“ vysvětluje pamětník. 

Vojenská posádka na Pohodlí se zřídila souběžně se stavbou vysílače a rušičky už v roce 1953 a počítalo se s tím, že vojáci budou objekty strážit. U lesa se proto postavily tři dřevěné domy, které byly až po deseti letech nahrazeny zděnou budovou kasáren se standardním zázemím a vybavením. 

Areál vysílače i rušičky se hlídal nepřetržitě a vojáci se střídali ve směnách. V tamní posádce byly tři strážní čety, čtvrtou tvořili kuchaři s řidiči a spojaři. Každý den sloužila jedna četa, tedy asi patnáct lidí, přičemž na každého vyšla osmihodinová služba, rozdělená na dvě čtyřhodinové. Na stanovištích a na bráně se sloužily dvanáctihodinové služby, přičemž v noci museli stát vojáci venku, kontrolovali závodní legitimace a projíždějící auta, a to jak v objektech krátkovlnného a středovlnného vysílače, tak u rozvodny a rušičky. Do strážních služeb chodily hlídky se psy, a proto byl v kasárnách také psinec, ve kterém se psovodi starali o osm až deset psů.

Mimo strážních hlídek existovaly ještě kontrolní hlídky, které vně objektu legitimovaly zemědělce nebo opraváře anténních systémů. „A vedle toho byly ještě pátrací hlídky, které prohledávaly lesy, jestli se v nich někdo neskrývá. Jednou taková pátrací hlídka dorazila na Silvestra až do Čisté. V kulturáku tam chlapci dostali nějakou skleničku, líbily se jim holky, poprali se a před hospodou jeden z nich proti civilům namířil samopal. Chtěli jim zbraně vzít, tak to natáhl a pustil do vzduchu. Druhý den přijela kontrarozvědka, počítaly se náboje a bylo zle,“ vzpomíná Milan Štrajt.

V okolí vysílače a rušičky se nesmělo fotografovat

U rozvodny stály strážní budky, které původně byly také u oplocení. U plotu byly instalované reflektory, kterými se osvětlovala projíždějící vozidla na hlavní silnici vedoucí na Poličku. V době služby Milana Štrajta se už silnice neosvětlovala, ale v kilometrovém úseku od Pohodlí až po křižovatku se silnicí Trstěnice – Dolní Újezd se stále hlídala. Pokud zde zastavilo auto, hlídka telefonem upozornila službu v kasárnách, která osádku auta legitimovala a poté ji vykázala z prostoru. V objektech, areálech ani blízkém okolí se nesmělo fotografovat. 

Během roku 1966, ještě před příchodem Milana Štrajta k posádce, se u vysílače stala událost, která narušila diplomatické vztahy. „Projížděl tudy jihokorejský atašé, tenkrát diplomat znepřáteleného státu, a filmoval si vojenské objekty od Pardubic až do Pohodlí. Tam ho zachytila naše hlídka, která seděla ve sněžákách [poskládaných dřevěných sněholamech]. Vojáci volali telefonem do kasáren. Hoši sedli na tři sta padesátku [jawu] a u Lezníka ho předjeli. Seskočili, namířili samopaly a auto zastavili. Byla z toho tenkrát diplomatická nóta, protože měl diplomatické značky na autě, a to se nesmělo – zastavit ho, vytáhnout ho z auta a ještě pod hrozbou zbraní. Ale on měl opravdu ty objekty nafilmované. Došlo k zatčení a zabavení kamery a dál už to přebíraly cizí složky, kontrarozvědka. A ten voják potom dostal od ministra vnitra hodinky s věnováním,“ vypráví pamětník. 

Ze Sabinova měl strach

Vojáci základní služby měli obecně zakázaný jakýkoliv styk s cizinci z nepřátelských zemí. Kvůli krátkému rozhovoru s občany západního Německa Milana Štrajta vyslýchala vojenská kontrarozvědka. „Bylo to někdy v červenci 1967 a já jsem byl na bráně, když přišel kluk a chtěl mluvit s Říhou. Tak jsem mu řekl, že je ve službě, ale ať na něho počká ve tři hodiny ve vesnici, že bude mít vycházku. Tak odcupital pryč, ale ten den jsem já dostal vycházku, ale Říha ne. Poprosil mě, ať jdu za bráchou já a vezmu si od něj nějaké cigarety a peníze. Tak jsem šel do Pohodlí a oni stáli na kraji vesnice s autem a že mě svezou do města. Už když jsem si sedal, tak jsem viděl, že mají německou značku, i když mluvili všichni česky, a věděl jsem, že to je o průšvih, protože tohle bylo výslovně zakázáno. Tak jsem se nechal vyložit hned na kraji Litomyšle, aby mě nikdo neviděl.  A za půl roku přijel Pecháček z kontrarozvědky a hned s tím na mě vyrukoval. Říhu mezitím převeleli někam do Strakonic a on po mně chtěl, že když bude někomu od nás psát, abych mu to sdělil. Jinak že tu moji cestu západoněmeckým vozidlem nahlásí veliteli a já pomažu do Sabinova [do vojenského vězení],“ vypráví svůj zážitek s kontrarozvědkou Milan Štrajt a dodává, že naštěstí přišlo Pražské jaro a poměry se i v armádě výrazně lepšily. 

Kdyby se Dubček z Moskvy nevrátil, došlo by k masakru

Radostnou atmosféru Pražského jara kazilo nekončící vojenské cvičení vojsk Varšavské smlouvy nazvané Šumava a zcela ji zničila srpnová invaze. V noci z dvacátého na jedenadvacátého srpna 1968 proudila do země cizí vojska a československá armáda plnila rozkaz vyčkávat a neodporovat. Vojáci posádky na Pohodlí se dál střídali v rozepsaných službách, poslouchali rádio a mezi sebou probírali možnosti dalšího vývoje. Dne 23. srpna dopoledne ale vyburcoval celou posádku hukot blížících se helikoptér. Na poli za plotem nejsevernější části areálu vysílače, v těsné blízkosti obce Nová Ves, přistály dva vrtulníky. Další dva zůstaly ve vzduchu a mířily na objekt raketami. Polští výsadkáři se blížili kukuřicí podél plotu k hlavní bráně a tam se dožadovali vstupu. „Velitelé tou dobou jednali v budově KV [krátkovlnného vysílače] o dalším vysílání, jestli pokračovat, nebo ho ukončit. Jednali s inženýrem Darebníkem, zástupcem ředitele vysílače Janouška, který byl tenkrát na dovolené. A tak šel na bránu kapitán Gabrlík. Když na ně namířili samopaly, rozhodli se odemknout bránu. Pažbou mu vyrazili klíče a odemkli si sami. Pak se rozptýlili po areálu, část zmizela v lese a většina byla u KV, kde probíhalo asi dvouhodinové jednání,“ upřesňuje pamětník.

Polští výsadkáři možná ani nevěděli, že je areál vysílače a rušičky střežený, protože podle pamětníka byli při střetu s uniformovanými vojáky překvapení. „Dělal jsem dozorčího roty a říkal jsem Zdeňkovi z Chornic, který mi dělal pomocníka, ať otevře zbrojárku a vytahá kulomety, že začneme chystat kulometnou obranu na střechu. Nakonec jsme dostali pokyny, že nic nebude. Jen na stanovišti jedna, to byl středovlnný vysílač, tam byl Josef Bouška a Poláci ho chtěli odzbrojit. A jak sundával samopal, tak jednoho Poláka tím samopalem švihnul. Ten upadl, a když mu chtěl druhý pomoci, tak Boušku srazil ranou malíkové hrany. Třetí je vzal za flígr a táhl pryč, to už na ně Bouška mířil samopalem. Ten Bouška za to pak dostal vyznamenání. Jenže si ho v následujících letech normalizace tak dobře schoval, že ho po revoluci nemohl najít,“ směje se už dnes Milan Štrajt. 

Polští výsadkáři byli ujištěni, že vysílání Československého rozhlasu Hradec Králové je přerušeno, stejně jako rušení stanice Vltava [propagandistického vysílání z území východního Německa], a tak odjeli. Existují různé teorie, jak pracovníci vysílače vysílání dál udrželi, ale skutečnost je taková, že trvalo až do 5. září 1968, kdy bylo obnoveno běžné vysílání Československého rozhlasu. 

Podle Milana Štrajta je možné, že mezi polskými výsadkáři byli sovětští důstojníci. „Mysleli jsme si to podle toho, že měli pod uniformami pruhovaná trika. A to Poláci tenkrát neměli,“ vysvětluje. Po pěti dnech od polského výsadku se u brány objevili polští motostřelci. „Službu měl Milan Rouš z Kunčiny a ten mi z brány volal: ‚Pojď sem, už jsou tady!‘ Přímo před branou, kterou jsme měli zamčenou, stálo za sebou pět obrněných transportérů. Říkali, že o nás vědí, že nás mají hlídat, ale že nic dělat nebudou. A taky nám řekli: ‚Celá Polska čeká takého Dubčeka, jako máte vy!‘“ dodává pamětník.

Když se českoslovenští politici vrátili z Moskvy s budoucností porobeného národa, vládlo u vojáků v jednotce na Pohodlí stejné zklamání jako u většiny národa. „Ale neodsuzovali jsme to, kdyby se postavili proti a nevrátili se, tak tady by to šlo naostro. Lidi by sáhli po zbraních. Takže zabránili krveprolití, protože tady byla půlmilionová armáda a ta by nás smetla,“ říká Milan Štrajt.

Vojáky z Květné našli v krmelci

Květnou u Poličky, kde byla zbrojovka, kterou také strážila vojenská posádka, obsadily během invaze sovětské jednotky. Zmatku využili tři vojáci základní služby a dezertovali.  „Vzali bednu nábojů, každý svůj samopal a že se přes Polsko prostřílejí do Švédska. Pohybovali se údajně v katastru Vysokého lesa. Přijel to vyšetřovat zase ten Pecháček z kontrarozvědky a přidělili mu jako dobrovolníky čtyři kluky od nás: mne, Bláhu, psovoda a Petra Josku. A tak jsme chodili po lesích a došli jsme až k hájence na Vysokém lese a tam začal pes štěkat. Tak jsem řekl psovodovi: ‚Tamhle zalehni se psem. Kdyby tady někde něco bylo, tak se čtrnáct dní před koncem vojny nenechám kvůli nějakému volovi zastřelit!‘ Tak jsme leželi, nikdo se neozval a už se stmívalo. Pecháček nás poslal do kasáren a sám také někde přespal. Ale nedalo mu to a brzy ráno se vydal znovu do lesa. Ti kluci spali v krmelci a na krmelci měli pověšené samopaly. Tak jim je sebral a pak na ně namířil pistoli a sbalil je,“ vypráví Milan Štrajt s tím, že o dalším osudu zběhlých vojínů víc neví.

Po roce odevzdal stranickou knížku  

Po návratu do civilu pracoval Milan Štrajt v podnikové údržbě, seznámil se se slečnou Naďou, vzali se a brzy se jim narodily dvě děti. Změny provázející nastupující normalizaci pamětník kritizoval. Když Gustáv Husák v dubnu 1969 nahradil Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka KSČ, vrátil Milan Štrajt stranickou knížku. „Nesl jsem ji předsedovi Bártovi a ten křičel: ‚Nenoste mi to sem všichni! Co s tím budu dělat?!‘ Dál jsem už příspěvky neplatil,“ uzavírá svoji komunistickou minulost pamětník. 

Jeho pozdější nadřízený na údržbě byl v Lidových milicích a v šedesátém devátém kolegům vykládal, jak nadšeně je v Praze vítali. „Tak jsem mu řekl, co jsem věděl od bratrance, jak je vítali dlažebními kostkami, že lezli až do popelnic. A to jsem neměl říkat. Pamatoval si to a u prověrek mi to pěkně osladil,“ vzpomíná Milan Štrajt. Přestože pamětník neměl žádnou významnou funkci, jako bývalého komunistu ho k prověrkám v roce 1970 pozvali také. Na tři otázky, které měly sloužit jako příslib loajality režimu, odpověděl, že internacionální pomoc je okupace a Husák je kolaborant a zrádce. „A už jsem letěl ze schodů dolů. Dali to vědět do školy, kterou jsem dělal dálkově, a kádrovák mi oznámil, že studijní volno sice dostanu, ale ať nepočítám s nějakým lepším místem. Tak jsem z dílny odešel a deset let jsem dělal technologa a pak jsem se vrátil už jako mistr zpátky na dílnu. Tam jsem byl až do roku 1993. V privatizaci jsme část firmy koupili a třicet let ji pak provozovali jako Kovoservis,“ vysvětluje pamětník. 

Dělal zdravotníka na vojně i ve Svazarmu

Vzhledem k výsledkům prověrek a jeho vyškrtnutí z KSČ se bál o budoucnost svých dětí. Přátelé mu radili, aby se společensky angažoval, a proto přijal nabídku Svazarmu a účastnil se jako zdravotník při střeleckých soutěžích. Později se stal velitelem výcvikového střediska branců. Tyto aktivity pomohly jeho dětem jen částečně, dcera Lada stejně musela po gymnáziu jít na rok umývat nádobí do jídelny, aby šla na vysokou školu z dělnické profese. Syn Milan vycházel základní školu až po sametové revoluci a na vysoké škole vystudoval strojírenství. 

Kvůli svým aktivitám ve Svazarmu chodil Milan Štrajt na okresní vojenskou správu a tam potkával bývalého velitele z posádky na Pohodlí nprap. Němce. Zmínil se mu o nápadu uspořádat setkání bývalých vojáků z jejich posádky a nprap. Němec mu slíbil dohledat jejich adresy. „A tak jsme se v roce 1986 poprvé sešli a pak jsme přibrali naše bažanty, naše mazáky – bylo nás asi čtyřicet – a scházíme se od té doby každý rok,“ říká pamětník.  

V roce 2018, při příležitosti padesátého výročí invaze, kontaktoval Milan Štrajt syna Alexandra Dubčeka Pavla. „My všichni jsme byli velcí dubčekovci, a tak jsem Pavlu Dubčekovi psal a pak si s ním i několikrát telefonoval. Slíbil, že na naše setkání do Pohodlí přijede, ale tenkrát to nevyšlo a on bohužel brzy potom zemřel,“ říká s jistým zklamáním Milan Štrajt.

Nejhorší je lidská závist

Od počátku vzniku politické strany ANO se pamětník v regionu v rámci této strany angažoval. Od roku 2018 zastával místo předsedy moravskotřebovské místní organizace. 

Na závěr svého vyprávění pro Paměť národa Milan Štrajt říká: „Bylo by dobře, kdyby si lidé nezáviděli, pomáhali si a byli k sobě vstřícní, to se vždy zúročí. Nejhorší, co jsem za svůj život poznal, je lidská závist, která přerůstá v nenávist. Přál bych si, aby se lidé poučili z našich krátkodobých dějin, aby věděli, že je nutné trochu myslet na tu naši vlast, a trochu toho vlastenectví do svého života vždycky vnést. A ne jen zavírat oči a doufat, že to nějak dopadne!“