Vladimír Beneš

„Znám kolegy, kterým bratr řekl: ,Kvůli tobě jsem trpěl, vyhodili mě z práce, přišel jsem o tolik a tolik peněz,‘ a nastavil ruku. Myslel si: ,Ty ses měl tady dobře, 40 roků jsi bral peníze a mohl sis dělat, co chceš, a my jsme tam trpěli.‘ Ale to nebylo u mě, ani ze strany rodičů a tím méně ze strany bratra anebo jeho ženy. Takže já se svojí rodinou můžu být velmi spokojený. A s těmi druhými, to mně taky nikdo nevyčítal, nikdo, ani spolužáci, které jsem viděl teď jednou za 60 roků.“

„Protože nás bylo už asi šest lidí, tak nás auto odvezlo do sběrného tábora pro uprchlíky z Československa v Regensburgu, jmenovalo se to Goethe Schule. Zjistili jsme, že jsou tam i nějací známí. Přidělili nás do dřívější třídy, bylo nás asi 12 nebo 14, ale bylo to veselé. Dostávali jsme jídlo, já osobně si nemůžu stěžovat, měl jsem střechu nad hlavou a jídlo, i když bylo samozřejmě někdy velmi jednoduché, ale hlad jsem neměl. Myslím, že si nikdo z nás nemohl stěžovat, že by měl hlad.“

„Podle toho, jak lidi dožívali svoji pracovní dobu, tak mně říkali: ,Člověče, tys mně zkazil život. Já jsem kvůli tobě nikdy nevěděl, kdy můžu jít na rande a kdy nesmím. Tys mně dělal program, kdy můžu jít na oběd a kdy musím jít na večeři.‘ Ale nic ve zlém, jsme se rozcházeli. To byla dobrá doba.“

„Mě a všechny to samozřejmě zajímalo a měli jsme pořád otevřené rádio, ne, co my vysíláme, ale co vysílaly různé stanice. V ‘68. přes rakouskou službu chytali vícero stanic, i ty menší, co běhaly sem a tam, měnily místo, zachycovaly. A v ‘69. jsme dávali pozor, co je nového, kdo co řekl a jak jsou lidé připraveni reagovat, speciálně politici, když byla nějaká konference nebo nějaký politik odjel na sezení, i do Sovětského svazu, Maďarska nebo na Slovensko, no prostě sledovaly se politické aktivity. To dělali lidé, co nemuseli psát. Samozřejmě ti, co psát museli, hledali určitou stanici a dělali to z hlediska redaktorů. Ale zajímalo to každého a každý to poslouchal, a když přišel domů, tak to zase poslouchal.“