Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Beneš (* 1928)

• narozen roku 1928 ve Zdíkovci na Šumavě

• v dětství se s rodinou často stěhovali

• od roku 1946 je aktivní skaut

• roku 1948 přešel Šumavu do Německa

• roku 1949 se mu nezdařila emigrace přes Itálii

• pobýval v různých emigračních centrech po Německu

• usadil se až v roce 1951 v Mnichově, kde začal pracovat ve Svobodné Evropě

• v rádiu Svobodná Evropa zůstal aktivně pracovat až do roku 1993

• manželka Alena Benešová roz. Ticháčková a její příběh

Vladimír Beneš se narodil 1. dubna 1928 ve Zdíkovci na Šumavě. V dětství a mládí se s rodinou často stěhovali. „Chodil jsem napřed do obecný školy v Čechách, v mým rodišti, a pak, vzhledem k tomu, že tatínek byl u finanční stráže, tak jsem žil na Slovensku do roku ‘39. Pak jsme se vrátili zpátky do Čech, napřed půl roku v Novém Hrádku u Náchoda, pak v Písku, kde jsem maturoval, a pak rok v Praze na chemicko-technologickým inženýrství.“ Doba, kterou strávil v Písku, byla nejdelší, jakou prožil na jednom místě. Bylo mu 12­–19 roků. Je to údobí, kdy měl plno kamarádů, a sám říká, že to bylo nejlepší období v jeho životě.

V té samé době se také přidal ke skautům. „Samozřejmě jsem byl od roku ‘46 ve skautským hnutí, napřed v Písku a potom s kolegy v Praze. A tam jsem poznal doktora Křivskýho, kterej byl zaměstnanej u ministerstva vnitra, a ten se samozřejmě o nás velmi staral, až přišel na to, že by skauti mohli pomoct oběma stranám, tzn. komunistické vládě i těm ostatním, kdyby nabídl, že sežene pár skautských oddílů, který by sbíraly borůvky na Šumavě, a to v oblasti Železný Rudy. To samozřejmě klaplo, úředníci příslušní byli nadšení, že tam budou skauti sbírat borůvky, a u nás bylo určitý nadšení, že máme k dispozici část Šumavy, která už nebyla volně přístupná, jedině po dohodě. A tu dohodl Křivský, že ty skautský oddíly, který budou sbírat borůvky, že budou mít volnost chodit sem a tam, tzn. až k hranicím a zase zpátky.“

Z výletu do emigrace

„Asi po měsíci borůvkové brigády mě bratr vedoucí zavolal a řekl: ,Ty, byl bys ochoten jít za hranice? Standa potřebuje doprovod.‘ – ,V zásadě ano,‘ odpověděl jsem, ,ale musím si to nejdřív doma dohodnout.‘ “ Tak odjel do Prahy, kam byl mezitím jeho otec přeložen. Sešli se na ulici: „Tatínku, potřebujou skauti, abych šel do ciziny, máš něco proti tomu? On chviličku mlčel, jsme šli a po několika krocích se na mě otočil a povídá: ,Běž!‘ “ Bratr vedoucí naplánoval výlet k Černému jezeru, dál podél hranice a Vladimír Beneš se Standou se odpojí. Měli jen ruksak, stejně jako ostatní, se svačinou, skupina 14 nebo 15 dětí. Když přišli k hranicím a už viděli svah dolů, zůstali pozadu a počkali, než ostatní zajdou za kopec a za stromy, a spustili se po svahu dolů.

Došli do vesničky Brennes, kde byla kancelář hlídky. Ta je zastavila ale až v další vesnici, zavolala americké hlídce a nechala je odvézt dál. „Přijel džíp a odvezli nás do Železné Rudy, kde jsme přes hodinu čekali. Němečtí úředníci nás zanesli do svých papírů a jeli jsme dál džípem do většího města do kanceláře CIC, kde se konal hlavní pohovor, tam jsme jim všechno vybrebentili, a protože nás tam bylo už asi šest lidí, tak nás auto odvezlo do sběrného tábora pro uprchlíky z Československa v Regensburgu, jmenovalo se to Goethe Schule. Zjistili jsme, že jsou tam i nějací známí. Přidělili nás do dřívější třídy, bylo nás asi 12 nebo 14, ale bylo to veselé. Dostávali jsme jídlo, já osobně si nemůžu stěžovat, měl jsem střechu nad hlavou a jídlo, i když bylo samozřejmě někdy velmi jednoduchý, ale hlad jsem neměl. Myslím, že si nikdo z nás nemohl stěžovat, že by měl hlad. Asi tak za týden nás odvezli do většího, už specializovaného střediska, Arsenal Kaserne v Ludwigsburgu, kde soustřeďovali uprchlíky z Československa. Tam jsme pár dnů vegetovali.“ Když se tábor naplnil, vojáci zjistili, kolik lidí tam mají a jaké mají možnosti, až nakonec shromáždění profesoři začali pořádat přednášky, každý mluvil o něčem, o čemkoliv. „Vzpomínám si na pana profesora Krále z Brna, ten přednášel zvěrolékařství. Pro mě to bylo unikum.“ Třídy byly vždycky plné. „Čekali jsme na emigraci, popřípadě na stipendia. Ti, kteří měli těsně před absolutoriem, dostávali stipendia jako první. Nebylo jich moc, já vím o deseti, kteří jeli do Švýcarska studovat. Někteří jezdili taky do Kanady. Tak jsme se rozcházeli, ten zmizel, ten zmizel, ten zmizel.“

Pan Beneš se Standou měli emigrovat do Austrálie, ale v Itálii je zastavili, Standa sice jel dál, ale panu Benešovi se emigrace nepodařila. Vrátil se do Ludwigsburgu, kde začal pracovat u lékaře namísto těch, co emigrovali. „Mojí šéfkou byla jistá paní doktorka Maldwaii, to byla Lotyška, protože tyhle vyšší lékařský místa byly obsazovaný většinou lidma z Pobaltí, Litevci, Estonci, protože ty tam přišli už jako první v roce 1945, protože odmítli jít zpátky domů kvůli sovětskýmu vlivu.“ V praxi u lékaře p. Beneš pokračoval i v Resettlement Center v ordinaci, kde se dělaly prohlídky nově příchozích. S IRO (International Refugee Organisation) se rozloučil roku 1951.

Svobodná Evropa

„Měl jsem v rádiu už dva známý, taky z uprchlického tábora. Říkali mi: ,Přijeď, máme pro tebe práci.‘ Tak jsem přijel, vzali mě a dělal jsem produkci. Zůstal jsem v rádiu v témže oddělení až do roku 1993.“ Jeho práce sestávala z rozepisování služeb pro režiséry, muzikanty, zpravodaje a další. „Šéfem produkce jsem nikdy nebyl, ale i tak jsem svou práci měl velice rád. Ačkoliv se říká, že je to každej den to samý, v mém případě to tak nebylo. Každej den se dělaly plány jiný, nový.“ Atmosféra v práci byla většinou prima. „Měl jsem občas určitý problémy. Lidi na mě byli většinou velmi hodný, někteří byli ironičtí, někteří byli vtipní. Oni přišli do práce a museli dělat legraci, za půl hodiny museli dělat zase jinou legraci, takže já jsem se snažil je nedráždit. Jeden mi po práci povídá: ,Člověče, ty seš dobrej, ale ty jsi mně zkazil život. Já jsem kvůli tobě nikdy nevěděl, kdy můžu jít na rande a kdy nesmím, kdy můžu jít na oběd a kdy musím jít na večeři.‘ Ale rozcházeli jsme se - nic ve zlým. To byla dobrá doba.“

Poslední tři roky dělal pan Beneš režiséra. „Myslel jsem, že je čas dělat něco jinýho než jen pořád scheduly. Podmínky se úplně změnily, nebylo potřeba to, ale zas bylo nutné dělat ono, navíc nás tam bylo málo. Tak jsem dělal programového režiséra.“ Nebyl režisérem pořadů jako v normálním rozhlase, ale většinou šlo jen o jednoduché, narativní a aktuální programy, kterých se vysílalo ve dne šest nebo sedm originálních hodin. Občas se pořad zrušil, proto nebývaly ani moc dlouhé, maximálně 10–15 minut krátké komentáře. Natáčely se tentýž den nebo krátce před vysíláním, protože se trvalo na tom, že musí být aktuální. Redaktoři četli jak mezinárodní dálnopisy, tak zprávy z domova, říkalo se tomu monitoring. Zpravodajové měli službu pořád, Praha začínala vysílat už v pět hodin ráno a oni museli být u toho, hned zapisovat. Když přišel redaktor do práce v devět hodin, hned mu přepisy předali, on si prošel všechny zprávy a zhodnotil, které by stály za komentář. Před vysíláním měl pak nejen prostudovaný celý základní monitoring, ale také šel zkontrolovat, jestli informace pořád souhlasí, a zeptal se, co je nového. Potom šel k šéfredaktorovi, který komentář schválil a mohlo se jít natáčet.

Jak v rádiu reagovali na změny v Československu

„Vždycky, když něco přišlo, byly hodiny, kdy se vysílalo naživo, než se situace urovnala. Hlasateli se strčil papír a on četl live. Vysílali jsme tak, kdy byla situace tak rušná a tak nestabilní, že jsme neměli co plánovat. Samozřejmě jsme pak plánovali programy, které šly po živém vysílání, ale musely být v případě nouze doplňovaný.“ – „Jak jste to vnímal?“, zeptala jsem se. „Mě a všechny to samozřejmě zajímalo a měli jsme pořád otevřené rádio, ne, co my vysíláme, ale co vysílaly různé stanice. V ‘68. přes rakouskou službu chytali vícero stanic, i ty menší, co běhaly sem a tam, měnily místo, zachycovaly. A v ‘69. jsme dávali pozor, co je nového, kdo co řekl a jak jsou lidé připraveni reagovat, speciálně politici, když byla nějaká konference nebo nějaký politik odjel na sezení, i do Sovětského svazu, Maďarska nebo na Slovensko, no prostě sledovaly se politické aktivity. To dělali lidé, co nemuseli psát. Samozřejmě ti, co psát museli, hledali určitou stanici a dělali to z hlediska redaktorů. Ale zajímalo to každého a každý to poslouchal, a když přišel domů, tak to zase poslouchal.“

Sokolská jednota v Mnichově

Do rádia roku 1953 také nastoupila Alena Ticháčková, budoucí manželka pana Beneše. Pracovala s panem redaktorem Josefem Pejskarem. „Ona mu pomáhala, protože věděla, že Jožka

měl fůru dobrejch nápadů, tolik, že je sám nestačil dělat, a tak vždycky hledal dobrý duše, který by mu pomáhaly, a jednou z těch dobrejch duší byla moje žena. Takže pan Pejskar měl velmi rád Sokol a chtěl ho organizovat, tady v Mnichově. Organizoval ho poprvé, tuším v roce 1951, a podařilo se mu to, sehnal dost lidí, taky tělocvičnu blízko rádia, takže lidi tam chodili cvičit a chovali se, jako kdyby to byla jednota.“ Sokol se po čase přestěhoval do jiného prostoru, spojil se se sportovním klubem TSV 1860 (založeno přibližně jako Sokol), zorganizovali spolu i několik zájezdů, ale nebyli dost pevní a jednota zanikla. Dobrým nápadům nicméně nebyl konec. „V roce 1973, když pan Pejskar zjistil, že je tady hodně nových uprchlíků po roce ‘68, řekl si, že musíme něco udělat. A udělal nábor. Domluvil se s panem Svobodou, uprchlíkem z roku před ‘48, protože byl pravičák, který tady vydával Národní politiku už tehdy. Dohodli se, že tam uveřejní, že shání zájemce o Sokol. To se jim podařilo především díky Jožkovi, kterej to celý federoval, a taky díky sestře Benešové, která pomáhala z domu, děti byly trošičku starší, dělala pro něj i administraci Českýho slova. No rozběhlo se to a v roce 1974 byla první schůze Sokola a od té doby tady existoval, to znamená 35 roků.“

Rodina a cizina

„S otcem jsem se po emigraci setkal už jen jednou, na velmi krátko. Maminka žila, párkrát jsem tam byl, ona byla ráda, že mě ještě zažila od té doby, nikdy mně nevyčítala nebo neměla zármutek z toho, že jsem venku a že jsem doma o něco přišel, když mě tak málo viděla.“ Pan Beneš měl staršího bratra. „Můj bratr byl velmi dobrý člověk a pro mě určitým způsobem byl číslo, protože byl zažranej do motorů, od malička, a nic jinýho nedělal, jedině chtěl bejt u motorů. A to taky dělal, pracoval u Kolben a Daněk, kde se vyráběly velký dieselový motory. Tam pracoval dlouho, i když věděli, že má bratra za hranicema. On byl ale asi tak dobrej, že i ten jeho šéf ho chránil. Jen jednou, to byl na vojně, šel stranou a roztrhal komunistickou legitimaci. Říkal: ,Nikdo mě neviděl, že jsem šel do lesa, ani kde jsem v lese mezi stromama, ale asi za tři neděle mě zavolal osvětovej důstojník odpovědnej za politickou úroveň vojáků a chtěl, abych mu ukázal legitimaci. Odpověděl jsem, že ji nemám, že jsem ji zapomněl doma. Pak se mě ptal ještě na něco dalšího, a nakonec prý proč jsem ji spálil?‘ Na vojně se nic nestalo, ale když se vrátil z vojny domů, řekli mu, že už nebude pracovat ve výzkumným ústavu Kolben-Daněk, ale namísto toho půjde na Státní traktorovou stanici. Ale bratr, kterej byl takovej, říkal: ,Jo, půjdu tam.‘ Protože jeho zajímaly i ty pitomý traktory, jen aby mohl s motorama dělat. Samozřejmě se s kolegama z Kolben-Daněk vídali dál.“ Výčitky? „ ,Ty jsi měl kvůli mně těžkosti?‘, ptám se. On řekl: ,Ne, nikdy jsem je kvůli tobě neměl. Oni se sice ptali, kde seš, věděli, kde děláš, ale já jsem byl zavřenej jen jednou na vojně, kvůli spálený legitimaci.‘ Mohl mi ale říct něco jinýho. Mám kolegy, kterým bratr řekl: ,Kvůli tobě jsem trpěl, vyhodili mě z práce, přišel jsem o tolik a tolik peněz,‘ a nastavil ruku. Myslel si: ,Ty ses měl tady dobře, 40 roků jsi bral peníze a mohl sis dělat, co chceš, a my jsme tam trpěli.‘ Ale to nebylo u mě, ani ze strany rodičů a tím méně ze strany bratra anebo jeho ženy. Takže já se svojí rodinou můžu být velmi spokojený. A s těmi druhými, to mně taky nikdo nevyčítal, nikdo, ani spolužáci, které jsem viděl teď jednou za 60 roků.“

Co bych chtěl vzkázat

„Přál bych si, aby se mladá generace se hodně učila a hodně četla nejen naše prameny, ale taky z celýho světa, aby byli informovaní. Taky aby nejednali tak nějak klackovitě, nedospěle, aby si uvědomovali, že nereprezentujou jenom sebe, ale i svoje rodiče a svůj národ.“