Pavel Šmíd

„Pamatuji slogan té doby: ‚Mladou krev do Prahy.‘ Takže z okrajových částí Moravy, ale nejen z Moravy, jezdila spousta lidí, nejen středoškoláci, ale také učni. A všichni jezdili najednou. Když se v půl třetí vyjíždělo z Krnova, tak v půl desáté, s přestupem v Olomouci, když se to podařilo, dorazil člověk, pochopitelně vestoje, na hlavní nádraží v Praze. A byly situace, že lidé stáli i v kupé. Nedej bože, aby se něco stalo. Jedny Velikonoce, byl pátek 13., a tehdy to nebyl volný den, jsem se vracel z Prahy do Krnova. Zastavilo se to už u Kolína. Všichni jsme museli vystoupit z vlaku a počkat si na další. Celé to množství lidí se muselo vejít do už plného vlaku a jelo se dál. Myslím, že se navíc muselo jet přes Brno, protože byla ještě nějaká další komplikace u České Třebové. Dostal jsem se domů ve čtyři nebo ve dvě ráno, přitom jsem z Prahy vyjížděl ve dvě odpoledne. Na přestup z Olomouce do Krnova byly dvě minuty. A to nemluvím o tom, co se tam všechno dělo, jak tam učni vyváděli, pili i souložili. Člověk byl rád, že odtamtud vylezl a žil.“

„Kolaborantů tam bylo hodně, tedy kolaborantů v tom smyslu, že s Rusy kšeftovali, s naftou a různými výhodami, které sovětská vojska měla. Ale protože jsem bydlel na úplně opačném konci Krnova, tak jsem s nimi moc do styku nepřišel, až na to, že po náměstí se občas prošli důstojníci. Byli naprosto nezaměnitelní v těch obrovských kabátech a obrovských brigadýrkách s gramofonovými deskami. A měli pucfleky. Vždycky šel za nimi jeden nebo dva vojáčci a tahali nákupy. Byli na druhém konci Krnova blízko kasáren, kde měli svoje sídliště a obchody. A jestli se tomu dá říct kolaborace, tak moje budoucí tchyně tam taky chodila nakupovat.“