Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Šmíd (* 1964)

• narozen 18. března 1964 v Krnově

• otec byl po roce 1968 vyloučen z komunistické strany

• pamětník života v Krnově mezi uprchlíky z Řecka a sovětskými okupanty

• absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze

• po vojně pracoval jako výtvarník v obchodním domě v Havířově

• asi od roku 1987 se podílel na aktivitách neoficiální výtvarné scény v Ostravě

• roku 1989 v Ostravě spoluzakládal uměleckou skupinu Přirození

• po pádu komunistického režimu studoval malbu na Akademii výtvarného umění v Praze

• přivydělával si jako kulisák, patinoval kulisy u filmu

• v roce 2023 žil v Praze a věnoval se volné tvorbě

Pavel Šmíd patřil na konci osmdesátých let k neoficiální výtvarné scéně v Ostravě, která se v prostředí komunistické cenzury snažila svobodně tvořit. Protože galerie byly nezávislému umění uzavřené, vystavovali umělci v ateliérech, bytech i na haldách. Výkvětem této undergroundové scény byla skupina Přirození. Pavel Šmíd i další její členové se po pádu režimu stali respektovanými osobnostmi českého výtvarného umění.

Za totality se marně pokoušel dostat na vysokou uměleckou školu. Jeho otec patřil po roce 1968 k vyloučeným straníkům, což byl zásadní kaz kádrového posudku každého uchazeče o studium. Živil se jako výtvarník havířovského obchodního domu Budoucnost. Vedle spotřebního zboží instaloval do výloh obrázky Gottwalda a Lenina, poutal pozornost obyvatel hornického města ke komunistickému sjezdu.

„Režim jsem nesnášel a nevěřil jsem, že se to někdy změní. Setkávání s partou, která lež a pokrytectví programově odmítala, byla v té beznaději úžasná vzpruha. Pořád jsme něco vymýšleli. Nevěděli jsme, jaké umění se dělá na Západě, mnohdy jsme objevovali objevené, ale snažili jsme se o osobitý projev a byli jsme upřímní,“ říká. V té době vytvářel hlavně dřevoryty a s manželkou pořádal výstavy na půdě činžáku v centru Ostravy, kde bydleli.

Něco tak ohavného mohli postavit jen bolševici

Jedna z mála oficiálních výstav, kterých se Pavel Šmíd s přáteli tehdy zúčastnil, byla akce Ahoj, lidi v květnu 1989 v podchodu u ostravského autobusového nádraží. „Něco tak ohavného mohl postavit jen bolševik. Byla to ale přirozená galerie,“ říká. Výstavu zaštítilo krajské kulturní středisko prostřednictvím jednoho z organizátorů, který byl členem svazácké organizace.

Tři desítky umělců, studentů, amatérů i profesionálů rozvěsily v podchodu kresby, obrazy, grafiky, fotografie. Výtvarné práce doplňovala hudební a divadelní produkce. Spojnicí mezi autobusovým nádražím a zastávkou tramvaje procházely davy lidí. Mnozí se zastavovali. Ponurý prostor ožil. Na ostravské poměry šlo o výjimečně svobodný happening.

Účastnila se ho však i Státní bezpečnost. Když jeden z vystavujících roztáhl po zemi balicí papír s nápisem „Lidská práva“ a polil to červenou barvou, odvedli ho k výslechu. Byla to záminka, jak výstavu předčasně ukončit. Následovaly různé postihy účastníků. Ideologický dohled v Ostravě nepolevoval ani půl roku před sametovou revolucí. „Nechtěli jsme dělat politiku, ale tak to dopadlo,“ podotýká pamětník. V novinách vyšel článek o tom, že výstavu v podchodu zneužily „protispolečenské síly k politickým provokacím“.

Německé selky vystřídaly v Krnově řecké ženy v černém

Pavel Šmíd přišel na svět 18. března 1964 v Krnově jako druhé ze tří dětí Břetislavy a Rudolfa Šmídových. Matka byla učitelka a pocházela z Litultovic. Otec se narodil na jižní Moravě v českoněmecké rodině. Babička byla Němka ze sedláckého rodu. Většina její rodiny musela jít po válce do odsunu.

Otec se živil jako dělník v textilní fabrice. Rodiče se přišli do Krnova vzdělávat. Matka tam absolvovala střední pedagogickou školu, otec se vyučil barvířem. Nakonec v Krnově společně zůstali. Rudolf Šmíd byl ateista a komunista, a jak říká Pavel Šmíd, dělnický intelektuál. Iluze o komunistické straně ztratil až v roce 1968 kvůli okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a po stranických prověrkách ho soudruzi vyloučili.

Do konce války převažovali v Krnově obyvatelé německé národnosti. Vyhnané Němce nahradili lidé z různých částí republiky a v roce 1948 k nim přibyli Řekové a Makedonci. Řečtí komunisté tehdy prohráli občanskou válku a museli utíkat z vlasti. Socialistické Československo patřilo ke státům, které jim nabídly azyl. Právě v Krnově žila největší řecká komunita v republice. „Táta s nimi kamarádil. Hrávali v kavárně šachy a diskutovali o politice. My jsme lítali s jejich dětmi venku,“ říká.

Pamatuje si na řecké ženy, které chodily od hlavy až k patě v černém. Muži nosili jantarové korále a kouřili dlouhé dýmky. „Děti měly svého učitele řečtiny, který pajdal. Říkali jsme mu Kalimera. To je strašně štvalo. A taky je štvalo, že Řekové nevynikají ve sportu. Když se hrál hokej, chtě nechtě museli fandit Československu. Řečtí kluci měli velkou výhodu, že nemuseli na vojnu. Balili všechny holky odvedených branců,“ vzpomíná Pavel Šmíd.

Za sovětskými důstojníky se vlekli pucflekové s nákupy

Šmídovi měli v létě 1968 příležitost emigrovat. V tehdejším západním Německu žila odsunutá část otcovy rodiny. Československo prožívalo liberalizaci režimu a politické uvolnění se projevilo také otevřením hranic se Západem. Šmídovi dostali povolení k výjezdu pro celou rodinu. „Byl jsem malý, takže si to nepamatuji, ale v rodině se vypráví, že příbuzní už věděli, co na nás Rusové chystají. Otec tomu nechtěl věřit.“ Rodina jim nabídla, že můžou v Německu zůstat. „Snadno bychom dostali občanství, ale hlavně máma byla proti.“

Krátce po jejich návratu vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy a ukončila Pražské jaro, jak se říkalo obrodnému procesu v KSČ a v celé společnosti. Sovětští okupanti zabrali také areál kasáren v Krnově. Přijely tam i rodiny důstojníků. Vojáci zůstali přes dvacet let a obyvatelům denně připomínali, že jsou pod dohledem vládců z Kremlu. Na rozdíl od Řeků Sověti s novým prostředím nesplynuli. „Žili v kasárnách a na sídlišti na okraji Krnova v totální izolaci. Jen občas se po náměstí prošli důstojníci. V šosatých kabátech a obrovských brigadýrkách byli nezaměnitelní. Za nimi se táhli pucflekové s nákupy.“

Obyčejní vojáci prý byli vidět ve městě minimálně. V plné parádě nastupovaly sovětské jednotky během prvomájových slavností a u příležitosti politických výročí. Vojáci kladli věnce a stříleli čestné salvy. Tak jako kolem jiných sovětských základen i v Krnově začal bujet černý obchod. A mnozí lidé překonali svůj odpor a chodili nakupovat do sovětských obchodů zásobovaných nedostatkovým zbožím. „Moje budoucí tchyně tam chodila taky.“

Pavel Šmíd se dostal do sovětských kasáren v nedalekém Bruntále. Od deseti let hrál na klarinet, byl členem Dechového orchestru mladých, se kterým jezdil na koncerty i zahraniční zájezdy, a jednou hráli i v bruntálských kasárnách. „Rusové nás pak pozvali na slavnostní oběd. Bylo to neuvěřitelně nechutné. Dali nám nakrájené zelí a k tomu nějaké nudle. Neumím si představit, co jedli normálně. Tam jsem viděl obyčejné vojáky. Byli většinou z Asie, hubení a nemluvní. Připadali jsme si tam jako v kriminále.“

Cestování vlakem mezi Krnovem a Prahou bylo jen pro otrlé

Pamětník odmalička projevoval výtvarný talent a měl štěstí, že se dostal na Střední uměleckoprůmyslovou školu do Prahy. „Byl to nápad mojí matky. Rozčílila se, když mě výchovná poradkyně doporučila jen na varhanářský učňák s maturitou. Jako kantorka věděla, kam je šance se dostat. Uvažovala, že většina adeptů uměleckých škol z regionu se bude hlásit do Brna nebo Uherského Hradiště a na Prahu si troufne málokdo. Přitom existovaly směrnice pro školy určující počet přijatých studentů ze Severomoravského kraje. A tak mi to vyšlo,“ říká.

Bylo mu čtrnáct let, když se ocitl sám v Praze a musel se o sebe postarat. „Zpočátku jsem se hlavně bál, abych se neztratil. Neuměl jsem si koupit ani mapu. Z internátu jsem moc nevycházel,“ vzpomíná. Ve škole se mu od začátku líbilo. „Chodily tam sice i protekční děti, ale byla to škola výrazně svobodomyslná. Například učitelka dějin umění Jitka Severová zakázala, abychom ji oslovovali soudružko a nosila křížek na krku. Na krnovské základce by to bylo nemyslitelné. Tolerovaly se delší vlasy a myslím, že i nějaké drogy.“

O víkendech se vracel do Krnova, hlavně kvůli zkouškám a hraní s orchestrem. Z cesty vlakem měl pokaždé předem hrůzu. „Pamatuji na slogan té doby: ‚Mladou krev do Prahy!‘ Takže do Prahy dojížděla spousta lidí, středoškoláků a hlavně učňů,“ vypráví pamětník. Cesta z Krnova s přestupem v Olomouci trvala sedm hodin, někdy mnohem déle. Vlak byl skoro vždycky plný tak, že musel celou cestu stát.

„Lidé stáli i v kupé. V každém vlaku přitom býval úplně prázdný vůz první třídy. Nesmělo se tam stát ani na chodbě. Hrozné bylo, když se něco stalo.“ O Velikonocích jel jednou z Prahy do Krnova asi dvanáct hodin. „Vlak zastavil u Kolína, museli jsme vystoupit a počkat na další spoj. Všichni jsme se museli vejít do už úplně plného vlaku. A ještě se jelo přes Brno. A to nemluvím o tom, co se ve vlacích dělo. Učni tam strašně řádili, pili i souložili. Člověk byl rád, když vylezl ven živý.“

Průmyslovku absolvoval v oboru aranžérství a výstavnictví. Hned po maturitě se neúspěšně hlásil na ilustraci na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. V následujících letech se zkoušel dostat na pražskou akademii i na výtvarnou vysokou školu do Bratislavy. „Do revoluce jsem dělal asi sedmery zkoušky.“

Jako kulturnímu pracovníkovi v Litultovicích mi křížek neprošel

V prvním zaměstnání v kulturním středisku v Litultovicích na Opavsku dlouho nevydržel. „Musel jsem také zajišťovat přednášky pro mladé. Mohl jsem si vybrat téma alkoholismus, drogy anebo politickou kriminalitu. Zvolil jsem boj proti alkoholismu. Uspořádal jsem to v hospodě a pozval jsem doporučeného lektora. Naběhl jsem si, když jsem při povinném hodnocení lektora napsal, že působil mdlým dojmem. Naštval se a vytáhl na mě, že provokuji s křížkem na krku. Byla z toho aféra. Musel jsem na kobereček na národní výbor a skončil jsem ve zkušební době,“ vzpomíná Pavel Šmíd.

Na podzim 1983 musel jít na vojnu. Narukoval do Vyškova k praporu opravárenského pluku. Absolvoval půlroční poddůstojnickou školu v Prešově, pak se vrátil do Vyškova, kde hlavně v prvním roce dost trpěl. „Strašné bylo shrabování listí na podzim. Byl to způsob, jak člověka připravit o naději, že něco má smysl. Protože shrabané listí prý nebylo kam dávat, naše kupky rozfoukal vítr. Druhý den se však zase shrabovalo a další den znovu. To se ani nechtělo žít.“

Na šikanu na vojně už pro Paměť národa vzpomínaly stovky pamětníků. Pavlu Šmídovi utkvěla v paměti takzvaná Sahara. „Mazáci nám říkali myši a museli jsme jim dělat servis. Mazák zařval: ‚Myš na šestku! Sahara!‘ To znamenalo, že někdo z nás musel naklusat na pokoj číslo šest s vodou se šťávou. Anebo si poručili cigarety nebo chleba s něčím. Všechno jsme museli obstarat z vlastních zásob nebo peněz. Když někdo nechtěl poslouchat, dostal nakládačku.“

Pamětník se snažil být neviditelný, což se mu moc nedařilo. Pak zjistil, že ho může zachránit kreslení. Vybarvoval mazákům krejčovské metry, kterými si odměřovali posledních sto dnů vojenské služby. Do malých čtverečků maloval vlajky různých států, které si vojáci odstřihovali až do civilu. Kreslil podle fotek manželky, milenky nebo děti vojáků. „Obrázek jsem dělal třeba za broskvový komplot.“ Zákazníky měl i na vysoké vojenské škole, která ve Vyškově sídlila. Studentům za úplatu kreslil mapy.

Výlohy v havířovské Budoucnosti byly i pod lidovou kontrolou

Po vojně začal pamětník pracovat v největším obchodním domě v Havířově, Budoucnosti. Na jaře 1986 nastoupil v tamním propagačním oddělení jako výtvarník. „Dělali jsme výlohy k ročním obdobím a samozřejmě k politickým výročím. Kolikrát to bylo bizarní. Jednou se stalo, že nad portrétem Lenina zůstal hák po lustru. Důchodci si hned běželi stěžovat, že je to provokace. V Havířově bylo ještě stalinštější prostředí než v Ostravě. S Prahou se to vůbec nedalo srovnat.“

Do Ostravy začal jezdit a brzy se tam přestěhoval. Přihlásil se na výtvarné kurzy do večerní lidové školy umění. Potkal tam mimo jiné pozdějšího signatáře Charty 77 Rostislava Němčíka. Seznámil se s budoucí manželkou Helenou, která studovala na ostravské pedagogické fakultě. Jejím spolužákem byl Jiří Surůvka, jedna z nejvýraznějších postav nezávislé výtvarné scény v Ostravě. Spřátelil se s mikrobiologem Vladislavem Holcem, který pořádal v domě v Ostravě-Přívoze neoficiální výstavy.

Utvořila se parta, ze které po akci v podchodu vzešla umělecká skupina Přirození. Vedle Pavla Šmída, Heleny Šmídové a Jiřího Surůvky do ní patřili malíři Zdeněk Janošec Benda, Petr Pastrňák, Hana Puchová a Daniel Balabán. Jeho bratr, spisovatel Jan Balabán, byl ve skupině jediný literát. Dokumentaristé Paměti národa natočili s Hanou Puchovou nebo Danielem Balabánem rozhovory.

Sametovou revoluci, kterou 17. listopadu 1989 inicioval brutální zásah proti vysokoškolákům v Praze na Národní třídě, prožíval Pavel Šmíd v Havířově i v Ostravě. Zatímco v Praze na Václavském náměstí se už v pondělí 20. listopadu sešlo nejméně sto tisíc demonstrantů, v Ostravě se revoluce rozjížděla pomalu. „Když jsme tenkrát poprvé přišli na náměstí Lidových milicí, postávaly tam hloučky studentů a disidentů. Ustrašeně jsme se rozhlíželi kolem sebe,“ vzpomíná.

Jako agitátor Občanského fóra jsem v Havířově selhal

Každým dnem však přibývalo lidí, kteří žádali konec vlády komunistické strany. Pavel Šmíd ještě pracoval v havířovské Budoucnosti, i když už měl podepsanou výpověď. „Atmosféra tam byla dost jiná než v Ostravě. V práci mě hned zpražili, že studenti na Národní třídě nebyli vůbec tak hodní. Prý si začali, když napadli příslušníky Veřejné bezpečnosti lešenářskými tyčemi.“

Přesto se snažil přesvědčovat kolegy, aby se připojili ke generální stávce vyhlášené na 27. listopadu. „Měl jsem na to i pověření. Telefonovali mi z ústředí Občanského fóra Družstva Budoucnost, pod které spadal náš obchoďák. Nějak se dozvěděli, že jsem jediný z baráku, kdo je ochoten se angažovat. Obcházel jsem prodavačky i chlapy v údržbě, ale nikoho jsem nepřemluvil.“

Sám si musel účast na dvouhodinové manifestační stávce napracovat. „Nakonec aspoň hospodský z restaurace, která patřila pod obchodní dům, vyvěsil československou vlajku.“ V Ostravě ale bylo plné náměstí. Generální stávku podpořily také pracovní kolektivy největších průmyslových podniků včetně horníků z Ostravsko-karvinských dolů.

Ostrava se nicméně do historie revoluce zapsala největší protidemonstrací v republice. Na 29. listopadu ji na hlavní ostravské náměstí svolal městský výbor komunistické strany. Odhadem sedm tisíc lidí vyjadřovalo loajalitu Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa (KSČ). To už ale poslanci Federálního shromáždění odhlasovali zrušení vedoucí úlohy KSČ. Následoval pád komunistické vlády, demise Gustáva Husáka a inaugurace nového prezidenta Václava Havla.

Brzy došlo i na změny ve vedení vysokých škol. Začátkem roku 1990 se stal rektorem Akademie výtvarných umění v Praze intermediální umělec mezinárodního renomé Milan Knížák. Ke studiu se mohli přihlásit i lidé, kteří nestihli podat přihlášku v řádném termínu. Knížák také prominul uchazečům maturitu. Vycházel z toho, že mnozí talentovaní umělci se z politických důvodů nedostali ani na střední školy.

Porevoluční atmosféra na akademii byla jedinečná

Zájem o studium byl obrovský. Pavel Šmíd, kterému bylo už dvacet šest let, se také přihlásil a patřil k těm úspěšným. Dostal se na malbu k Jiřímu Sopkovi. Do ateliéru Milana Knížáka se hned po revoluci dostal Petr Pastrňák, který se v Ostravě živil jako čalouník a patřil k těm, kteří neměli maturitu. Pavel Šmíd se na podzim 1990 přestěhoval i se ženou do Prahy. Mezitím dělal kulisáka v ostravském Divadle Petra Bezruče.

Začátky v hlavním městě byly pro manžele Šmídovy krušné. „Helena se hlásila na akademii na sochařství, ale nevzali ji. Zatímco já jsem začal studovat, ona nastoupila u dráhy jako hradlařka, aby nás živila. Měli jsme příšerný podnájem, byli jsme bez kamarádů, bez zázemí, bez peněz. Měli jsme chuť vrátit se do Ostravy, kde se po revoluci otevřela spousta možností,“ shrnuje pamětník.

Studium na akademii ho ale nadchlo. „Atmosféra byla jedinečná. Přál bych to každému zažít. Všechno bylo pro nás nové, měli jsme skvělé kantory. Milan Knížák také zrušil některé povinné předměty. Třeba na dějiny umění se chodilo dobrovolně,“ vzpomíná.

Praha mu brzy ukázala přívětivější tvář a už tam s manželkou zůstal. Narodily se jim dvě děti. Věnoval se volné tvorbě a roky si vydělával patinováním kulis u filmu. I po rozpadu skupiny Přirození se Šmídovi účastnili společných výstav v Ostravě a okolí, jezdili na proslulé kabarety Jiřího Surůvky Návrat mistrů dobré zábavy a každoročně se vraceli na Konečnou do Beskyd, kde měla ostravská umělecká komunita základnu.

V Ostravě měl Pavel Šmíd také první samostatnou výstavu. V době rozhovoru pro Paměť národa v roce 2022 se živil malováním a do práce jezdil do svého ateliéru v pražských Hlubočepech. Ve stejném roce představila Galerie výtvarného umění v Ostravě skupinu Přirození. Velká souborná výstava s názvem „Ostravští divocí“ připomenula význam jejich tvorby, která si našla svou cestu i přes nespravedlivou kulturní politiku komunistického režimu.