Božena Skálová

„Na Dolním náměstí byl na chodníku stůl, tam jak je teď lékárna a jde se tam k pedagogické škole, Pod Sluncem [U Slunce]. Na tom stole byly papíry, tam se lidi podepisovali, že nesouhlasí. Na kopci byly stromy a mrňavé děti na nich seděly a koukaly, jak jezdili vojáci. Bylo to hrozné.“

„Oni odešli v šestaosmdesátém nebo sedmaosmdesátém. On [syn] byl v Praze, studoval tam, měl přítelkyni. Její sestřenice utekla s mládencem. Nejdřív byli v Rakousku a odtamtud se dostali do Států [Spojených států amerických] do San Franciska. Tak je [syna s přítelkyní] také zjančili. Oni jeli na dovolenou do Jugoslávie a z Jugoslávie se dostali snadno do Rakouska. Tam rok a půl pracovali. Nejdřív si napsali, že chtějí jít do Kanady. A moje snacha - oni se v Rakousku vzali, měli tam svatbu - měla tetu v Dallasu, byla to sestra její maminky. Ta přijela na návštěvu, protože do Ameriky se dostala normálně legálně ještě za komunistů. Tak přijela a mluvila s nimi. Bydleli v penzionu asi dvacet kilometrů od Vídně. Ona je navštívila a povídá: ¸Okamžitě to zrušte a napište si Spojené státy. Kanada je krásná, nádherná země, ale těžko se tam shání zaměstnání. Ve státech to máte všechno snadnější.' Tak oni to zrušili a tím pádem zůstali v Rakousku rok a půl, než se dostali do pořadníku nebo jak bych to řekla.“