Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Skálová (* 1930)

• narodila se 1. července 1930 v Litomyšli

• vystudovala gymnázium v Litomyšli

• bratr Antonín Bartoš v roce 1949 emigroval do Austrálie

• v roce 1950 začala studovat obor porodní asistentka v Praze

• vystudovala pedagogickou školu

• celý život působila jako učitelka

• v srpnu 1968 podepsala petici proti okupaci

• v roce 1986 syn Petr emigroval do USA

• podzim roku 1989 prožila v San Francisku u syna

Božena Skálová, rozená Bartošová, se narodila 1. července 1930 v Litomyšli jako čtvrtá dcera z celkem pěti dětí. Když přišla na svět, zase dívka, měl tatínek takový vztek, že se na ni tři dny nepodíval. Se sourozenci byli stále venku a lezli po stromech. Jejich čtvrť v Litomyšli byla tehdy klidná bez velké dopravy.

Z laborantky učitelkou

Božena chodila až do třetí třídy do obecné školy, kterou v roce 1939 zabrali Němci. Výuka poté probíhala v různých budovách. „Kde bylo místo, tak jsme putovali,“ říká pamětnice. Poté nastoupila do primy na gymnázium. V roce 1950 se hlásila do Prahy do Zdravotní školy Charlotty Masarykové na studium biochemie, protože se toužila stát laborantkou.

Kvůli bratrově emigraci nemohla jít na vysokou školu. Místo biochemie ji, údajně kvůli velkému zájmu, přeřadili na obor porodní asistentka, který ji vůbec nelákal. Pamětnice si myslí, že důvodem byl spíše bratrův odchod do zahraničí. Do Prahy jela s peřinou, polštářem a povlečením, studenti dostali k ubytování jen místnost a postel. Studium vydržela půl roku. Když nastala první praxe a musela být u těžkého porodu, pochopila, že to není nic pro ni a v oboru nepokračovala.

Po návratu domů začala shánět zaměstnání. Sestra jí doporučila volné místo laborantky. Při pohovoru mluvila s kádrovákem, který jí řekl, ať se ozve za tři dny. Když přišla, místo bylo už obsazené. Posléze se jí podařilo získat práci laborantky v programu, kde se z odebrané krve zjišťovaly pohlavní nemoci.

Přibližně v roce 1956 se v novinách dočetla, že je nedostatek učitelů a absolventi gymnázia si mohou doplnit maturitu z odborných předmětů. Možnosti využila a šla studovat na Střední pedagogickou školu v Litomyšli. Po zbytek života pak učila - 15 let ve Vysokém Mýtě a od roku 1971 na dnešní Základní škole v Litomyšli na Zámecké ulici.

Kamarádka Eva Freyová

Eva byla jedináček z místní židovské rodiny a když měla jít, ještě před druhou světovou válkou, do první třídy, šla se její maminka za panem řídícím zeptat, jestli tam je nějaká holčička, která by mohla s Evou kamarádit a která by moc nezlobila. Tou kamarádkou se stala pamětnice. Boženka s Evou si spolu hrávaly, často ve vile Freyových.

Když přišla doba protektorátu a začala perzekuce židovských obyvatel, Eva Freyová nemohla chodit do školy, vilu jim zabrali. Boženina maminka řekla: „Podívej se, chodila jsi k ní dřív, teď, když jsou v takové situaci, každý se jich straní, běž se za ní podívat.“. Pamětnice k Freyovým chodila za tmy po vrzavých schodech: „Tak strašně jsem se bála, než jsem tam došla, a zpátky taky.“ S Evou si hrály a Božena jí říkala, co se učí ve škole.

V roce 1942 byla Eva s rodinou transportována do Terezína, kde její tatínek roku 1944 zemřel. Eva s maminkou měly štěstí a válku jako jedny z mála litomyšlských Židů přežily. V kterém koncentračním táboře byly, ale pamětnice neví. „Eva o tom nikdy nemluvila a já jsem se nikdy neptala.“ Nicméně jejich návrat do Litomyšle pro ni byl nejsilnějším momentem jejich přátelství: „Když jsme se znovu potkaly, pořád jsme se jenom smály.“

On už tu není, já nevím, kde je

Boženin tatínek se podle vzpomínek pamětnice účastnil protinacistického odboje a byl ve styku s partyzány. Co přesně ale dělal, nevěděla. Vzpomínala si, jak maminka o Velikonocích roku 1945 prala spoustu košil a nátělníků a děti se na ni zlobily, proč pere ve sváteční den. Až později se dozvěděla, že prádlo patřilo partyzánům.

Převrat roku 1948 byl pro všechny překvapením. V Litomyšli komunisté podporu neměli, volby tu vyhrávali lidovci. Otec pamětnice patřil k sociálním demokratům.

Bratr Antonín se přihlásil na lesnickou školu do Turnova a praxi měl v Budislavi. Dva kluci z Proseče, jedním z nich byl Luboš Jelínek z oktávy, si v roce 1948 vzali do hlavy, že z nich budou velcí bojovníci, vlastenci, že půjdou pryč a za tři měsíce se vrátí. Přemluvili i Boženina bratra, kterému bylo sedmnáct let, a tito tři kluci v lednu 1949 odešli.

„Maminka mu napekla a vezla koláče, protože to byl mazánek,“ vypráví pamětnice. Když ale přišla do hájovny, paní hajná jí povídala: „Vždyť on tady není, já nevím, kde je.“ Maminka pak našla lístek, na kterém se omlouval. Rodiče jeho odchod nesli těžce. „Tatínkovi úplně zbělely vlasy.“ Maminka neměla tolik času na to myslet, měla ještě další čtyři děti a s nimi spoustu práce.

Antonín Bartoš odešel do Německa, pracoval v kotelně na lodi a později se dostal do Austrálie. Tam dostudoval a působil na ministerstvu zahraničí. Kontakt s rodinou byl minimální. Když byl vyslán do Říma, navštívila ho tam maminka. Pamětnice ho znovu viděla až v roce 1990. Přijel tehdy do České Třebové kolem čtvrté ráno. Božena si ale myslela, že ho má vyzvednout ve čtyři odpoledne. „Najednou poslouchám, zvoní někdo, pršelo, tak se jdu podívat a on tam stál Tonda a povídá: ¸Já už jsem nemohl v tom dešti vydržet.‘“ V Čechách se mu líbilo, dokonce se tady zamiloval, ale táhlo ho to zpět do Austrálie, tak se tam vrátil.

Bratrova emigrace se neobešla bez následků pro rodinu. Tatínek, který byl po válce krajským odborovým tajemníkem, přišel o práci. Už se také nemohl zapojovat do veřejného života jako za první republiky, kdy působil i v zastupitelstvu.

Děti seděly na stromech a koukaly, jak jezdí vojáci

„Děti, něco se strašného děje, jestlipak nebude válka!“ probudila jedné srpnové noci roku 1968 rodinu Boženina matka. Všichni si mysleli, že  blázní, ale pak pustili rádio, a tak se dozvěděli o okupaci Československa státy Varšavské smlouvy. 

Pamětnice zamířila do centra Litomyšle, aby viděla, co se tam děje. Maminka ji nechtěla pustit: „Dítě, nikam nechoď, buď doma, něco se stane!“ Na Dolním náměstí stál na chodníku stůl, na něm papíry a lidé tam podepisovali, že jsou proti okupaci. „Tam bylo lidí a podepisovali, hodně.“ Božena také podepsala, ale žádné problémy z toho později neměla.

Centrum bylo plné lidí. „Na kopci byly stromy a mrňavé děti na nich seděly a koukaly, jak jezdili vojáci. Bylo to hrozné,“ líčí Božena. V té době učila ve škole ve Vysokém Mýtě, které bylo plné vojáků, obsadili tam kasárna. Vzpomínala, že později lidé s vojáky „kšeftovali“. „Oni sem vozili z Ruska televizory, lidé je od nich kupovali.“

V roce 1986 emigroval syn pamětnice Petr. Nakonec zakotvil v USA. Tou dobou už byla pamětnice v důchodovém věku a její kariéru to neovlivnilo. Rozhodla se tehdy odejít ze školy. Ředitel ji prý ale přemlouval, ať zůstane, říkal: „Já vám nebudu dělat problémy.“ Nějaký čas pak ještě působila ve zvláštní škole.

V září roku 1989 pamětnice vycestovala na návštěvu za synem do Spojených států a tam prožila i dobu sametové revoluce. O dění doma věděla od dcery, nějaké informace se objevovaly i v tamním televizním vysílání. V roce 2019 se podle slov pamětnice lidem nežilo špatně. „Lidé mají všeho dost, všechno si koupí, nemusí na nic stát frontu.“ Mladé generaci by ráda vzkázala, aby se neštítila práce, aby pracovala poctivě.