Helena Šeflová

„Vláda volala po doplnění, když byl odsun Němců do zahraničí, protože tam byly celé prázdné vesnice plné živností. Bylo řečeno, že všichni drobní živnostníci budou moct dál prosperovat tam. Řemeslníci a takoví. Tak táta s mámou tam s tím šli. Táta toužil mít svoji pekárnu. V roce 1948 našel tenhle velký barák, na Vánoce 1948 se tam nastěhovali, já se narodila za rok v listopadu 1949 a už si jeho pečení nepamatuju. I když maminka mi vyprávěla, že mě drželi a já si přebírala zásoby mouky v pytlích, ale já si to nepamatuji. Mohl být tak rok 1951, přijela z Liberce komise. Jednoho člena táta znal, po letech jsme bydleli vedle něj v Novém Městě pod Smrkem. A bez jakéhokoliv upozornění, že přijedou nebo že už podle nějakého paragrafu nemusí péct – táta tam měl rozpečený věci, vyndaval z pece, měl tam díže s těstem. Se slovy: ‚Tak aby bylo jasný, tady končíte.‘ Všechno mu rozházeli, rozšlapali, vylili díže a končil.“

„V tom Liberci, když jsme se to pak dovídali. Po čase k nám někdo propašoval takovou hromadu fotek, nikde jsme to nesměli říkat. Lidé tam u radnice lezli po střechách a fotili to. Vojáci, když zjistili, že to někdo fotí, tak stříleli i po lidech. Lidé se plazili po střechách, aby se vidělo, co se tam stalo, že si to nikdo nevymyslel. To jsme ty fotky… Možná už začínal rok 1969, tak nám je někdo přinesl a řekl nám: ‚Ty si prohlídněte, nikde to nesmíte říkat.‘ A zase je odnesl.”