Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Šeflová (* 1949)

• narodila se 11. listopadu 1949

• její otec František Bílek působil v odboji a byl vězněn nacisty

• František Bílek vstoupil do komunistické strany, vystoupil po vykonstruovaných procesech

• od roku 1948 vedli Bílkovi v pohraničí pekárnu, komunisté jim ji zavřeli

• Bílkovi žili v domě po odsunutých sudetských Němcích

• 21. srpna 1968 do domů Bílkových vjel tank vojsk Varšavské smlouvy

• z domu se odstěhovali až po třech letech

• v roce 2024 žila Helena Šeflová v Třemošné u Plzně

Tanky projíždějící ulicemi Československa jednadvacátého srpna 1968 má před očima stále většina pamětníků tehdejší doby. Vzpomínky Heleny Šeflové, rozené Bílkové, jsou ještě silnější. Do jejich domu v Horní Řasnici totiž najel tank vojsk Varšavské smlouvy.

Chvíli bylo ticho. A pak strašná rána a řinčení skel

I když se malá vesnička nachází jen čtyřicet minut od Liberce, kde obyvatelé v den okupace prožívali nefalšované peklo, rodiny ve Frýdlantském výběžku netušily, co se děje. Vesnicí jim projížděly cizí tanky překonávající nedalekou hranici s Polskem a lidé z Řasnic se tak mohli jen domnívat, co jejich zemi v nejbližších dnech čeká. Pamětnici v době okupace bylo už skoro devatenáct let, přišla po celém dni z práce do rodinného domu a klekla si na gauč pod oknem, aby měla na projíždějící vojáky lepší výhled. „Viděla jsem samé Asiaty, jezdili nám těsně kolem oken,“ vybavuje si, že severní hranicí se do Československa podle jejích vzpomínek dostávali vojáci ze sovětských republik, jako byl Kyrgyzstán a Kazachstán. Maminka jí za zdržování se u okna spílala, nechtěla, aby dcera byla tak blízko. „Ale moje představa byla, že o náš velký dům by se tank musel zastavit,“ vzpomíná pamětnice hořce. Nakonec ale přece jen matku poslechla a šla s ní za dům nasekat králíkům trávu. 

Otec zůstal v kuchyni, popíjel u stolu kafe. I na louce za domem ale obě ženy slyšely, jak kolem jejich domu projíždí jeden tank za druhým. „Najednou bylo chvíli ticho. A pak strašná rána, řinčení skel, oken. Byl to mžik. Viděli jsme jen prach,“ přibližuje první minuty po neuvěřitelné nehodě. „Běžela jsem k domu a vidím naši kuchyň uříznutou a do zahrádky koukala hlaveň. Ze zadních dveří vyběhl můj táta, mával na mě a křičel: ‚Oni nám vjeli do baráku!‘“ Sovětský tank narazil do domu přesně v místech, kde před pár minutami u okna klečela Helena Šeflová. Kdyby nešla sekat trávu, neměla by šanci přežít. Její otec naopak vyvázl jen s drobnou odřeninou. Tank přitom zastavil až u stolu, na kterém stál jeho hrnek s kávou. „Celá vesnice se seběhla a nadávali vojákům, že nás mohli zabít. A vůbec, co tu dělají. A ti nemohli ani dopředu, ani dozadu. Kdyby jeli dopředu, tak sjedou do srázu, a kdyby dozadu, tak zboří druhou půlku baráku,“ popisuje Helena Šeflová neštěstí. Zpětně si uvědomuje, že vojáci mohli být z nehody v podobném šoku jako rodina Bílkova. „Ten, kdo tomu velel, se nám omluvil. Běhal do kolečka, držel se za hlavu a říkal: ‚Što já to zrobil,‘“ vzpomíná. „Omlouvali se nám, že tři dny nejedli ani nespali. A že ani nevědí, kde jsou. Čekali, že po nich budou střílet, že tu budou barikády, a viděli jen vyděšené lidi,“ vypráví Helena Šeflová, jak sovětští vojáci žili v přesvědčení, že do Československa jedou zabránit kontrarevoluci. „Někteří si přitom mysleli, že jsou v Německu,“ popisuje pamětnice informovanost sovětského vojska.

První noc po nehodě Helena Šeflová strávila u své kamarádky. „Sousedi našim říkali, že tam nemůžeme být, ať jdeme přenocovat k nim. Ten barák byl z jedné strany otevřený, ale nic se nám neztratilo,“ vzpomíná. Jí matka tehdy sice zabalila kufr s výbavou a poslala ji k sousedům, oba rodiče Bílkovi v polorozbořeném domě však zůstali celou noc. Další dny už rodina trávila v poničeném domě spolu. „Měli jsme štěstí, že byl dům velký a my jsme pak mohli bydlet v té druhé půlce, kde byla původně pekárna. Stejně jsme měsíc bydleli na chodbě,“ přibližuje, jak náročnou situaci musela rodina v prvních okupačních týdnech zvládnout. „Byli jsme rarita, lidé se na nás jezdili dívat, jako by se jeli podívat na hrad nebo do zoo,“ vzpomíná hořce. Dům už se nikdy úplně neopravil a rodina se časem odstěhovala. O domov tak přišla stejně nečekaně, jako ho získala. Domek v severočeské Horní Řasnici totiž začali obývat po vysídlených Němcích.

Otcovi komunisté zničili pekárnu

Její otec František Bílek byl během války uvězněný. Nacisté ho převezli do Bitterfeldu na nucenou práci. Po návratu tak asi přirozeně tíhnul ke Komunistické straně Československa. „Věřil jim, že to bude lepší,“ vysvětluje stručně jeho dcera. „Táta toužil mít svou pekárnu a v pohraničí byly celé prázdné vesnice s opuštěnými živnostmi. A bylo řečeno, že všichni živnostníci budou moci prosperovat tam,“ vypráví Helena Šeflová o lži komunistické strany, na základě které si František Bílek našel opuštěnou pekárnu v Horní Řasnici. „Na Vánoce roku 1948 se tam nastěhovali. Já se narodila za rok v listopadu a už si jeho pečení nepamatuji,“ přibližuje, že pekařská živnost Františka Bílka skončila dřív, než se stihla pořádně rozjet. Provoz pekárny komunisté ukončili někdy v roce 1951, v té době už František Bílek ve straně nebyl. Vystoupil po vykonstruovaných procesech s „nepřáteli režimu“. Netrvalo dlouho a do pekárny mu přijela komise z Liberce, aby jeho činnost ukončila natrvalo. „Přijeli bez jakéhokoliv upozornění. Všechno mu rozházeli, rozšlapali těsto, vylili díže. Odjeli se slovy: ‚Tak aby bylo jasno, tady končíte.‘“ František Bílek pak jezdil do pekárny ve vedlejší Dolní Řasnici, později dojížděl péct i do Nového Města nad Smrkem. V druhé polovině padesátých let ale pekařský sen vzdal a začal pracovat v cementárně, která byla hned naproti jejich domu. V té pracovala i jeho žena. V domě, který tak ještě před válkou zásoboval celou ves čerstvým chlebem a koláči, se už pece nikdy nerozpekly. Přesto je komunisté v bývalé pekárně nechali bydlet až do osudné nehody. I díky tomu se Helena Šeflová setkala s lidmi, kteří jejich domeček obývali do konce druhé světové války. Rodina Elsnerova se na svůj dům přijela v roce 1965 podívat.

„Bylo mi divné, že pořád brečí, nejdřív jsem se jich bála. Když se trochu vzpamatovali, říkali, že bydlí v Coswigu,“ vypráví pamětnice. Německá rodina byla ze severu Čech přesunuta o něco severněji, do města nedaleko Drážďan. Bílkovi je navzdory nevoli některých sousedů jejich bývalým domem s radostí provedli. „Byli v kuchyni a pak se chtěli podívat nahoru do ložnice. Tam bylo všechno po nich.“ Paní Elsnerová si tam všimla i obrázku andělíčka, který dřív patřil jí. „Začala prosit, že to dostala k prvnímu svatému přijímání, tak to maminka sundala ze zdi a podala jí to. Byla tak šťastná, že jsem myslela, že bude mámě líbat ruce,“ popisuje, jaká drobnost dokázala bývalým obyvatelům domu udělat radost. Všechen majetek ale Bílkovi Elsnerovým nevrátili. „Chtěli ještě na půdu. Pan Elsner šel na jedno místo, kde mělo prkno v podlaze jinou barvu. Začal na něj poklepávat a ptal se rodičů, jestli tam někdy něco nenašli. A moji rodiče, že ne. A já se v duchu smála nad tím, jak dokážou lhát,“ vypráví. Bílkovi totiž už před lety ve skrýši pod půdní podlahou našli kufřík se stříbrnými příbory. Cenný nález po letech jeho právoplatným majitelům zapřeli a příbory schovali dceři do výbavy.

Jestli ho kdy využila, už si Helena Šeflová nevzpomíná. V sedmdesátých letech se poprvé vdala, a když se po čase rozvedla, zůstala bydlet v Novém Městě pod Smrkem, nedaleko Horní Řevnice, ve které vyrůstala. Tady ji zastihl i sametový listopad roku 1989. Prožila ho s dospívající dcerou a tatínkem, který pád komunistů navzdory pokročilému věku nadšeně vítal. „Přišly jsme s dcerou z procházky a tatínek byl u mě v bytovce. Měl puštěnou televizi a hned ve dveřích mi říká: ‚V Praze se něco děje, prej tam zabili studenta!‘ A od té doby to sledoval,“ vybavuje si pamětnice první dny po 17. listopadu. I když se později smrt studenta ukázala jako fáma, spustila kolotoč událostí, který už se nedal zastavit. Helena Šeflová ale vzpomíná i na to, jak rozdílně dobu vnímali lidé v Praze a co změny znamenaly pro lidi žijící na okraji Československa. „Šla jsem do práce a na každém sloupku byl nějaký obličej a na něm: ‚Havel na Hrad!‘ Ale já vůbec nevěděla, kdo to je,“ připomíná skutečnost, na kterou se často zapomíná. První polistopadový prezident byl v době jeho zvolení pro většinu Čechoslováků úplně neznámá persona. Pamětnice znala především Dubčeka. „Když vystoupil na tribunu a řekl: ‚Bratia Češi,‘ tak jsem se málem rozbrečela. Jak jsem ho uviděla po dvaceti letech, tak jsem byla ráda, že jsme se konečně dočkali,“ uzavírá svoje vyprávění Helena Šeflová. Dnes už severočeské Sudety neobývá, přestěhovala se do Třemošné u Plzně. Na svou rodnou vesnici ale stále ráda vzpomíná a je v kontaktu s ostatními starousedlíky.