„Proslýchalo se, že se chystá měnová reforma. Že samozřejmě nehrozí, nehrozí, nehrozí měnová reforma. A Zápotocký druhého večer prohlásil, že k ničemu nedojde, že žádná měnová reforma nebude. A třetího jsme se probudili a peníze nebyly. Nebyly! Zůstalo to v mé paměti, protože šestého jsem měla svatbu. Každý koukal, v jakém poměru a co bude. Hrozné to bylo! To byla taková lež! Ale taková perfektní lež! Z výplat, co jsme měli, tak jsme si našetřili, měli jsme asi čtyřicet tisíc, že si koupíme to nejnutnější. A konec! A do dneška vím, že jsme nezaplatili na výboru, faráři ne, fotografovi ne. Až potom jsme to vyrovnali, to nešlo za tři dny stihnout, vůbec. To je moje vzpomínka na Antonína Zápotockého.“
„Ti, co měli ty takzvané grunty z rodiny, z rodu na rod, tak to opravdu bylo špatné. Protože se toho nechtěli vzdát. Dostali jsme příkaz, konta, co jsme měli pro každého zemědělce, jsme museli označit červenými kolečky – to byli takzvaní kulaci, abychom věděli, co a jak. Těch tady bylo dost, bylo tu hodně bohatých sedláků. Na vesnicích opravdu ano, hodně jich tu bylo. Pouze jednoho zemědělce na celém okrese – Karel Lískovec, pochopitelně už dávno zemřel, jen jeho syn zůstal. A k tomu synovi, když jsem měla slepice, jsem jezdila pro obilí. A jeho otec nevstoupil do JZD a přežil to. Jediný sedlák na celém okrese. To bylo pro každého nepochopitelné. Jinak postupně bylo všude JZD. I ti lidé byli potom docela rádi, víte proč? Protože dělali třeba od – do, touhle přesvědčovací metodou to šlo, že nebyli tak vázaní, chodili jako do práce. Potom se utvořily statky, ale to trvalo let, že…“
„Nastoupili, vybírali je z továren, ty nejspolehlivější. A tenkrát k nám nastoupilo sedm organizačních pracovníků. Měli přidělenou motorku, každý měl pistoli. Každopádně měli pistoli, to víme, to každý poznal. A připravovali socializaci vesnice. Vyjížděli a přesvědčovali je. A měli dost tvrdý přesvědčovací metody. Moc! Zvyšovali jim kontingenty a věděli, že to nemohou splnit. A co potom? A tím je prostě donutili, protože jim zvyšovali dodávky, aby to odevzdali, to, co jim bylo předepsáno. To bylo x produktů. To bylo jedno, co měli odevzdat. To bylo hrozné!“
Gerta Smoláková, za svobodna Baierová, se narodila v roce 1930 v Chomutově do smíšeného manželství. Otec Josef Baier byl Němec, matka Vlasta Baierová byla Češka. Za války byl otec povolán na práci ve zbrojovce Junkers v Německu. Domů jezdil jednou za tři měsíce. Po válce se už ale nikdy nevrátil, v Německu založil novou rodinu. Pamětnice s matkou směly zůstat v Čechách. Gerta Smoláková nemohla dostudovat gymnázium – pro dívky ze smíšených rodin byl určený obor pro ženská povolání v Kadani. Po ukončení studia šla pracovat jako ošetřovatelka do dětské léčebny ve Vrchlabí, později se stala účetní v Hospodářském družstvu v Chomutově. Tam se stala svědkyní praktik nátlaku na zemědělce v době kolektivizace zemědělství. Roku 1953 se vdala za Vladimíra Samoláka. V roce 1969 s manželem zvažovali emigraci a navštívili na pozvání západní Německo. Ve stejném podniku pracovala jako účetní po celý život. V roce 2024 žila v rodinném domě v Chomutově. Vzpomínky pamětnice byly zaznamenány s podporou projektu Chomutov ve vzpomínkách pamětníků.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
