Gertruda Samoláková

„Ti, co měli ty takzvané grunty z rodiny, z rodu na rod, tak to opravdu bylo špatné. Protože se toho nechtěli vzdát. Dostali jsme příkaz, konta, co jsme měli pro každého zemědělce, jsme museli označit červenými kolečky – to byli takzvaní kulaci, abychom věděli, co a jak. Těch tady bylo dost, bylo tu hodně bohatých sedláků. Na vesnicích opravdu ano, hodně jich tu bylo. Pouze jednoho zemědělce na celém okrese – Karel Lískovec, pochopitelně už dávno zemřel, jen jeho syn zůstal. A k tomu synovi, když jsem měla slepice, jsem jezdila pro obilí. A jeho otec nevstoupil do JZD a přežil to. Jediný sedlák na celém okrese. To bylo pro každého nepochopitelné. Jinak postupně bylo všude JZD. I ti lidé byli potom docela rádi, víte proč? Protože dělali třeba od – do, touhle přesvědčovací metodou to šlo, že nebyli tak vázaní, chodili jako do práce. Potom se utvořily statky, ale to trvalo let, že…“

„Nastoupili, vybírali je z továren, ty nejspolehlivější. A tenkrát k nám nastoupilo sedm organizačních pracovníků. Měli přidělenou motorku, každý měl pistoli. Každopádně měli pistoli, to víme, to každý poznal. A připravovali socializaci vesnice. Vyjížděli a přesvědčovali je. A měli dost tvrdý přesvědčovací metody. Moc! Zvyšovali jim kontingenty a věděli, že to nemohou splnit. A co potom? A tím je prostě donutili, protože jim zvyšovali dodávky, aby to odevzdali, to, co jim bylo předepsáno. To bylo x produktů. To bylo jedno, co měli odevzdat. To bylo hrozné!“