Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gertruda Samoláková (* 1930)

• narodila se 24. ledna 1930 v Chomutově

• v roce 1942 začala studovat chomutovské německé gymnázium

• v roce 1945 musela přestoupit na obor pro ženská povolání do Kadaně

• od roku 1948 působila jako ošetřovatelka v léčebně Masarykovy ligy proti tuberkulóze ve Vrchlabí

• v roce 1949 se stala účetní v Hospodářském družstvu v Chomutově, kde zažila kolektivizaci

• v roce 1953 si vzala za manžela Vladimíra Samoláka

• v roce 1969 s manželem odjeli na pozvání do západního Německa, uvažovali o emigraci

• celý život pracovala jako účetní

• v prosinci roku 2024 žila v Chomutově

Gertruda Samoláková se narodila v Chomutově do tzv. smíšeného manželství. Česky mluvila jen s babičkou z maminčiny strany. Otec za války musel odjet do Německa pracovat do továrny Junkers. Každé tři měsíce se vracel na dovolenou a rodině posílal peníze. Po válce se ale už nevrátil. Založil v Německu novou rodinu. Manželce a dceři v Čechách o tom neřekl. Matka s pamětnicí směly zůstat v Čechách, Gertruda Samoláková ale nesměla dokončit studium chomutovského gymnázia. 

Na počátku padesátých let pracovala pamětnice v Hospodářském družstvu jako účetní. Stala se svědkem toho, jak komunisté přesvědčovali statkáře o vstupu do jednotných zemědělských družstev v době počínající kolektivizace. „Měli přidělenou motorku, každý měl pistoli. Vyjížděli a přesvědčovali je. A měli dost tvrdé přesvědčovací metody,“ líčí Gertruda Samoláková. V zemědělském podniku pracovala pamětnice celý život a mimo jiné se podivuje nad tím, jak ho mohli vést řezník nebo cestář. A zároveň si odpovídá: „Byli to oddaní komunisté.“

Otec se z Německa nevrátil a my nevěděly proč

Gertruda Samoláková, za svobodna Baierová,  se narodila 24. ledna 1930 v Chomutově. Maminka Vlasta Baierová měla český původ, otec Josef Baier byl Němec. V dětství mluvila pamětnice hlavně německy. Jen s babičkou z matčiny strany se dorozumívala lámanou češtinou. Otec byl vrchní číšník a maminka prodávala v obchodě, jehož majitelé byli Židé. V roce 1938 byl otec, přestože byl Němec, povolán do československé armády v rámci mobilizace. 

O rok později po příchodu Němců do Sudet ale Josef Baier musel nastoupit na práci do Německa, do továrny Junkers. Každé tři měsíce se vracel na dovolenou, rodině také z Německa posílal peníze. Pamětnice chodila do německé školy v dnešní Husově ulici. Od šesté třídy pak přestoupila na německé gymnázium v Chomutově. Odtud si pamatuje ústrky ze strany německých dětí, ačkoliv byla poloviční Němka. Ve škole jich bylo jen pět dětí ze smíšených manželství. 

„Posmívali se mi, nastavovali mi nohu, v zimě nás koulovali, když jsme chodili přes park,“ vzpomíná Gertruda Samoláková. Maminka Vlasta Baierová i během války prodávala v obchodě, který původně patřil Židům. „Otec tady byl ještě v březnu 1945 na dovolené a 5. května válka skončila. Otec se ale nevrátil a nedal o sobě tři čtvrtě roku po ukončení války vědět. Maminka ho proto začala hledat přes kontakt na bytnou, u které měl v Německu bydlet,“ vzpomíná pamětnice na pro ni tragické okamžiky dětství. 

Od otcovy bývalé bytné v Německu se Vlasta Baierová dozvěděla, že se v roce 1944 odstěhoval a založil si novou rodinu. Na konci války měl Josef Baier se svou německou přítelkyní malou dceru. „Je to pro mě neodpustitelné. Mohl říct, že má novou rodinu a že se nevrátí. Když mu maminka napsala, přišel jí výhrůžný dopis, že je Češka a že se o nás starat nebude, že klidně můžeme zůstat v Čechách,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že rozvod trval šest let od roku 1945 do roku 1951. 

Chtěla jsem být dětskou lékařkou, z gymnázia mě ale vyhodili

Studium gymnázia Getruda Samoláková ale dokončit nemohla. Jako dítěti ze smíšeného manželství, tedy poloviční Němce, se spolu s ní i dalším dětem na základě původu po válce dokončení studií odpíralo. „Chtěla jsem být dětská lékařka, byl to můj sen, který se náhle rozplynul,“ konstatuje pamětnice. Dívky ze smíšených rodin měly možnost vystudovat jednoroční obor pro ženská povolání v Kadani. Po jeho ukončení nastoupila na umístěnku do Vrchlabí do dětské léčebny Masarykovy ligy proti tuberkulóze. „Byla to práce s dětmi, bavilo mě to. Líbilo se mi tam,“ vzpomíná Gertruda Samoláková. 

V Hospodářském družstvu jsem viděla kolektivizaci zblízka

Ve Vrchlabí strávila nakonec jen jeden rok. Podle svých slov tam byla šťastná. Po roce jí ale vedení léčebny dalo výpověď. „Řekli, že léčebna je státní – a státní zaměstnanci museli mít srovnané rodinné poměry. Maminka se ale s otcem už tři roky rozváděla. Proto jsem dostala výpověď,“ dodává. Po návratu do Chomutova hledala pamětnice zaměstnání. Našla ho v Hospodářském družstvu, v té době ještě s ručením omezením, jako účetní. Musela se učit vše od počátku. „To byl rok 1949, bylo to dobré. Nastoupila tam se mnou i spolužačka ze školy v Kadani,“ vzpomíná pamětnice. 

Gertruda Samoláková byla svědkyní počátku kolektivizace, resp. socializace vesnic na Chomutovsku. Nátlak na statkáře byl podle ní velký: „Tenkrát k nám nastoupilo sedm organizačních pracovníků. Vybírali je z továren, ty nejspolehlivější. Měli přidělenou motorku, každý měl pistoli. Vyjížděli a přesvědčovali je. A měli dost tvrdé přesvědčovací metody!“ Tak jako na jiných místech, i na Chomutovsku komunisté zvyšovali statkářům kontingenty – a věděli přitom, že je nemohou plnit. 

Podle pamětnice to bylo nejhorší u statků, kde hospodařili po několik generací. Gertruda Samoláková popisuje: „Tam, co měli grunty z rodu na rod, tam to opravdu bylo špatné, protože se toho nechtěli vzdát. Dostali jsme příkaz – konta, která jsme měli pro každého zemědělce, označit červenými kolečky. To byli takzvaní kulaci. No a těch tady bylo dost, bylo tu hodně bohatých sedláků.“ Podle pamětnice se nepodařilo přesvědčit jen jednoho z nich, Karla Lískovce. Jak vzpomíná, nikomu nebylo jasné, jak je možné, že ho komunisté nezlikvidovali. 

Řadě lidí ale práce v družstvech podle Gertrudy Samolákové vyhovovala: „Ti lidé byli potom docela rádi, víte proč? Protože dělali třeba od – do. Touhle přesvědčovací metodou šlo, že nebyli tak vázaní, chodili jako do práce.“ Jak se později ukázalo, jedním z takzvaných organizačních pracovníků se stal i její pozdější švagr, bratr manžela. Jak pamětnice říká, v rodině se proto o politice nikdo nechtěl bavit. Ona sama svého švagra nikdy ráda neměla a o politice se s ním odmítal bavit i její manžel.

Měnová reforma přišla pár dní před naší svatbou

Na jedné z tanečních zábav v roce 1951 potkala Gertruda Samoláková svého budoucího manžela Vladimíra Samoláka. Poté, co ukončil základní vojenskou službu, se chtěli vzít. Obřad měli naplánovaný na 6. června 1953. Zaskočila je ale měnová reforma. Pamětnice vzpomíná: „Proslýchalo se, že se chystá měnová reforma. Zápotocký jeden večer prohlásil, že k ničemu nedojde, že žádná měnová reforma nebude. A třetí den jsme se probudili a peníze nebyly. Nebyly! Hrozné to bylo! To byla taková lež!“ 

Z výplat si nastávající novomanželé našetřili přibližně čtyřicet tisíc korun. Podle pamětnice si za to chtěli pořídit to nejnutnější. O peníze ale přišli. Gertruda Samoláková dodnes vzpomíná, komu zůstali dlužni: „Nezaplatili jsme na národním výboru, faráři jsme nezaplatili, fotografovi taky ne. Až po čase jsme to vyrovnali, to nešlo za tři dny vůbec stihnout. To je moje vzpomínka na Antonína Zápotockého. Byla to perfektní lež!“

Ředitel nemusel být odborník. Stačilo, že byl oddaný komunista

Getruda Samoláková strávila v Hospodářském družstvu celý život. Na padesátá léta ale vzpomíná i proto, že se často měnili ředitelé. Ne vždy šlo o odborníky na ekonomii nebo zemědělství. Po několika ředitelích podniku, které po čase odvolali pro nespolehlivost, se vedení ujali lidé různých profesí. „Ředitelem byl například bývalý cestář z obce Zelená. Nevěděl nic, parafa mu nic neříkala, nepochopil, co je to podpisový vzor. To byl pan Ježdík. Ten se neosvědčil. Vystřídal ho řezník z Janova Karel Bernášek a po něm přišel předseda komunistů z Otvic Josef Bejček. Podnik skutečně vedl po celou dobu jen ekonom, který byl nestraník. Toho potřebovali, byl tam po celou dobu,“ uzavírá pamětnice.

Šla jsem do práce a směrem od hor se po silnici valily tanky 

Gertruda Samoláková pracovala v Chomutově v Lipské ulici. Když šla ráno v sedm hodin 21. srpna 1968 do práce, viděla, jak se proti ní po silnici směrem od Krušných hor valí tanky. Manžel odešel do zaměstnání hodinu před ní a nemohl jí tedy dát zprávu o tom, co se na ulicích děje. „Nikdo nic nevěděl. Šla jsem do práce a tam jsme všichni koukali a nic jsme nevěděli. Jako paradox mi přišlo, že nás ‚osvobozovali‘ i Němci. Nechápal to nikdo. Ten věděl to, jiný zas něco jiného. Ale byl to přeci šok!“

Manželovi nabízeli práci v Německu, ale nechtěli jsme tam zůstat

V roce 1969 se manželé Samolákovi dostali na pozvání příbuzných do západního Německa. Pamětnici okouzlily obchody plné zboží. Vladimír Samolák byl svářeč. Nabídli mu tehdy pracovní místo i s bytem a platem dva a půl tisíce západoněmeckých marek. „Nebudu vůbec říkat, kolik bral v Chomutově v Okresním stavebním podniku. Uvažovali jsme o tom, co a jak, ale měla jsem tady nevlastního otce. Maminka se pak ještě vdala a byl to úžasný člověk. Tehdy nám slíbili, že bychom ho do Německa dostali přes Červený kříž. Ale my jsme si řekli, že tam mezi Němci nechceme žít, nešlo nám to,“ líčí své tehdejší rozhodnutí.    

Podle pamětnice byli Němci v Porúří navíc velmi odtažití. I když byla možnost požádat tamní úřady o finanční podporu, nechtěl se Vladimír Samolák smířit s rolí žadatele o peníze. „Můj muž pracoval v Německu měsíc, protože si chtěl vydělat peníze. Tak mu sehnali práci u firmy Michálek. Šéf přišel za mým bratrancem a prosil, aby manžela brzdil, že už má hotovo každý den v jedenáct, ale práce mu měla vydržet do dvou odpoledne. Na úřadech s námi navíc jednali velmi povýšeně, ponižovali nás. Tak jsme si řekli, že chceme domů,“ líčí Gertruda Samoláková.   

Politiku jsme moc neřešili, ale listopad 1989 jsme přivítali

Gertruda a Vladimír Samolákovi nebyli nikdy politicky činní. Děti neměli. Starali se o rodiče a později se přestěhovali do rodinného domku po rodičích manžela. Opravovali a přistavovali, chodili do práce. Žili spokojeně. O politiku se moc nezajímali. V německé televizi sledovali události ve východním Německu, a když došlo na sametovou revoluci v listopadu 1989 v Československu, znali jméno Václava Havla a očekávali vše nové s nadějí na lepší život. Nešlo jim o materiální přilepšení, očekávali spíš, že změna nastane v lidech. Že na sebe nebudou donášet, nebudou si závidět. Později podle pamětnice pochopili, že změnou může projít politika, lidé ale zůstávají stejní.

Pamětnice má pocit, že lidé namísto, aby k sobě byli přívětivější a laskavější, jsou k sobě naopak stále více hrubí a agresivní. Vladimír Samolák zemřel v roce 1995. Od té doby žije Gertruda Samoláková sama v jejich malém rodinném domku v Chomutově Spořicích. V prosinci 2024 se tam těšila dobrému zdraví.