Kateřina Révaiová

„Rok 1968 pro mě – ne pro mě, pro nás pro všechny – byl významný právě tím, že to je rok okupace sovětských, tedy všech armád tenkrát Varšavské smlouvy, které nás přijely jakože chránit, říkaly. Jenže já v tom roce 1968 jsem zažila dost strach o děti. Už jsem byla trenérka a byla jsem s dětmi na výcvikovém táboře. Mezi Kladnem a Novým Strašecím, Rakovníkem je rybník Bucek a Poldovka, za kterou jsem závodila, tam měla rekreační středisko, sruby, a bylo to mezi lesem a vesnicí Třtice. My jsme zrovna v ten den, co sem najeli ruští vojáci, a my jsme toho dvacátého, protože jednadvacátého sem vlítli, a dvacátého jsme dali děti spát a my jako trenéři jsme ještě seděli, popíjeli kafíčko a povídali si. A teď jsme si říkali: ‚Hele, slyšíte ty rány?‘ To byly hrozné rány, blízko vedle nás. A tak jsme si říkali, že já nevím, co to může být, a vymýšleli jsme si takové voloviny. Ale ráno jsme se vzbudili a můj trenér tam dětem vyvařoval. A ráno šel nakoupit, přijel a říkal: ‚Ježiši, teď se podržte, co já jsem viděl... Máme tady ruský vojáky v lese proti nám.‘ A já myslela, co by tady jako dělali? Totiž my jsme si nezapínali ráno rádio, protože každé ráno v sedm byl budíček a hned jsme běželi ven na rozcvičku, takže rádio se tam vůbec nepouštělo, jedině hudbu. A on říká: ‚A kácí tam stromy v lese a stavějí si tam podsady na stany.‘ A my jsme pořád říkali, proč by to dělali, tak asi mají spojenečtí vojáci v Československu cvičení. Takže to byl ten den, kdy tam přijeli. A druhý den ráno najednou vidíme, že přijíždějí rodiče, jeden, pak druhý, už v sedm hodin ráno, v půl sedmé. Já říkám: ‚Lidi, co blbnete, co tu chcete? My máme budíček až v sedm hodin.‘ – ‚Vy o ničem nevíte?‘ A já povídám: ‚O čem bychom měli vědět?‘ – ‚Vy nevíte, že nás přepadli Rusové?‘“