Kateřina Révaiová

* 1942

  • „Rok 1968 pro mě – ne pro mě, pro nás pro všechny – byl významný právě tím, že to je rok okupace sovětských, tedy všech armád tenkrát Varšavské smlouvy, které nás přijely jakože chránit, říkaly. Jenže já v tom roce 1968 jsem zažila dost strach o děti. Už jsem byla trenérka a byla jsem s dětmi na výcvikovém táboře. Mezi Kladnem a Novým Strašecím, Rakovníkem je rybník Bucek a Poldovka, za kterou jsem závodila, tam měla rekreační středisko, sruby, a bylo to mezi lesem a vesnicí Třtice. My jsme zrovna v ten den, co sem najeli ruští vojáci, a my jsme toho dvacátého, protože jednadvacátého sem vlítli, a dvacátého jsme dali děti spát a my jako trenéři jsme ještě seděli, popíjeli kafíčko a povídali si. A teď jsme si říkali: ‚Hele, slyšíte ty rány?‘ To byly hrozné rány, blízko vedle nás. A tak jsme si říkali, že já nevím, co to může být, a vymýšleli jsme si takové voloviny. Ale ráno jsme se vzbudili a můj trenér tam dětem vyvařoval. A ráno šel nakoupit, přijel a říkal: ‚Ježiši, teď se podržte, co já jsem viděl... Máme tady ruský vojáky v lese proti nám.‘ A já myslela, co by tady jako dělali? Totiž my jsme si nezapínali ráno rádio, protože každé ráno v sedm byl budíček a hned jsme běželi ven na rozcvičku, takže rádio se tam vůbec nepouštělo, jedině hudbu. A on říká: ‚A kácí tam stromy v lese a stavějí si tam podsady na stany.‘ A my jsme pořád říkali, proč by to dělali, tak asi mají spojenečtí vojáci v Československu cvičení. Takže to byl ten den, kdy tam přijeli. A druhý den ráno najednou vidíme, že přijíždějí rodiče, jeden, pak druhý, už v sedm hodin ráno, v půl sedmé. Já říkám: ‚Lidi, co blbnete, co tu chcete? My máme budíček až v sedm hodin.‘ – ‚Vy o ničem nevíte?‘ A já povídám: ‚O čem bychom měli vědět?‘ – ‚Vy nevíte, že nás přepadli Rusové?‘“

  • „A taky ty začátky byly krušný. Pro mě dneska, když si na to vzpomenu, když jsem byla jako holka a trénovala, tak mi to nepřišlo, bylo to normální. Takové to bylo. Třeba v akrobacii nebyly koberce, nebyly žádné filcové pásy, to byly tvrdé žíněnky, byly, myslím, z mořské trávy vycpané. A ty byly dva nebo dva a půl metru široké a takto se dávaly, třeba pět jich. A když jsme se učili nějaké přemety nebo salta, když jsme udělali výskok, ty žíněnky se rozjely a my jsme pak skočili na parkety. Ale potom později už se vyráběly filcové pásy, takže se žíněnky překryly tou páskou. Takže už to pro nás bylo také hrozně veselé a skákali jsme a prostě jsme se přeli na tom.“

  • „Prakticky celé své dětství jsem prožila na Kladně, kde jsem začala i chodit do první třídy, skončila jsem tam s veškerým vzděláváním, které mám. A začala jsem tam svoji sportovní kariéru. Mám sourozence, na to se také ptáte, ještě dva, kteří oba žijí. Moji rodiče už nežijí. Narodila jsem se do dělnické rodiny, tatínek byl havíř, celý život pracoval v dole. Maminka nepracovala, ta byla doma, měla tři děti, tak nás vychovávala, učila se s námi a tak dále. Vychodila jsem základní osmiletou školu, pak jsem se rozhodovala, co dále. Jestli tedy studovat, nebo se něčím vyučit. A protože už v té době jsem trénovala a byla jsem dobrá v gymnastice, byla jsem již zařazena do reprezentačního družstva juniorského. A teď šlo o to, když půjdu na střední školu, jestli to studium budu zvládat při náročných trénincích. Nebo jestli přestanu závodit a budu se věnovat studiu. Takže u mě vyhrál sport, protože jsem do něj byla hodně zažitá, zažraná, jak se říká.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Říčany, 14.03.2024

    (audio)
    délka: 01:37:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ať děláte cokoli, musíte tomu propadnout celým srdcem

Kateřina Révaiová na dobovém snímku (1958)
Kateřina Révaiová na dobovém snímku (1958)
zdroj: Archiv Kateřiny Révaiové

Kateřina Révaiová, rozená Treplová, se narodila 20. června 1942 v Beregovu na Zakarpatské Ukrajině a od svých šesti let vyrůstala v Kladně. Vyučila se elektromontérkou a následně vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově v Praze. Profesionální kariéra pro ni vyvrcholila náhradnickým místem na mistrovství světa ve sportovní gymnastice v Praze v roce 1962, byla také náhradnicí na olympijských hrách v Tokiu roku 1964. V srpnu roku 1968 byla s dětmi na soustředění gymnastiky a tam také prožila první dny okupace, kdy se ocitla v blízkosti sovětských vojáků. Po konci aktivní sportovní kariéry trénovala mladé gymnastky, později učila na sportovní škole a následně na stavebním učilišti, na což ráda vzpomíná. Po sametové revoluci se věnovala masážím a tréninkům, dodnes (2024) vede sportovní kroužek pro seniory a žije v Kladně.