„Byly to velmi krušné doby, kdy jsme prodělali hlad, bídu a strach z toho, co žijeme a co nás čeká. V obchodech nebylo co nakoupit, tak jsem byl odkázaný na to, že jsem obcházel blízké okolní vesnice a tam prosil o nějaké potraviny. Pamatuji si, že to byla buď mouka, šrot, kus špeku, někdy také tvaroh nebo nějaké vajíčko. Kromě hladu a bídy nebylo se do čeho obléci, nebylo se čím umýt. Nebylo mýdlo nebo nějaká rozpouštědla na praní. Důsledkem toho bylo, že jsme byli postiženi ošklivým svrabem.“
„Až došlo k tomu kýženému převratu osmadvacátého října 1918. Vzpomínám si, jak jsme jako kluci – kolik mi bylo, sedm, ne, jedenáct let – běhali po městě a strhávali všelijaké zbytky a značky monarchie rakousko-uherské.“
„Šel jsem za panem Baťou a ten si to prohlížel, pak se nad tím kroutil a povídá: ,Dobrý je to, ale pod stropem bude běžecká dráha.‘ Já jsem zůstal štajf, co si to představuje, a on povídal, že když byl v Americe, že tak běhal, že v budově byla pod stropem okolo běžecká dráha. Já jsem mu začal vysvětlovat, že školní budova a tréninková budova pro běžce je něco jiného. On s tím mým názorem nesouhlasil a to znamenalo, že jsi odešel bez podpisu a do čtrnácti dnů se čekalo, že se vrátíš a předložíš upravený návrh. Já ho neupravil a znova jsem ho předložil tak, jak jsme se rozešli. On se začal tak trošku kabonit a mně to šlo na nervy. Když jsem ho viděl a vysvětloval to – on to nechápal, tak já jsem mu položil otázku: ,Pane Baťo, víte, někdo rozumí šroubkům, někdo botám a já trošku tělesné výchově.‘ On se na mě podíval jak z nebe spadlý a bez říkání to podepsal a už si mě velice dobře zapamatoval.“
„On měl tam ve vile takovou tělocvičnu. Nebyla to ani tělocvična, ale uprostřed byl kulečníkový stůl. Já jsem to nevěděl, já jsem se pořád bál toho, co já s ním budu mluvit, co já s ním, jak se budeme bavit, o čem. Musíme se přece trošku seznámit. Tak jsem z toho měl takový strach. Rukavice jsme si koupili. My jsme se rvali, on byl těžký, silný, já byl obratný.“ – „Vy jste boxovali?“ – „Boxovali jsme, zápasili jsme, vyskákali jsme švihadlo… Ale co bylo zajímavého nakonec: my jsme se tak spřátelili, tak prostě, tak bratrsky. On velice rád zpíval, Jan Baťa, tak vždycky nakonec jsme chodili kolem kulečníku, ale na jaře jsme vyšli ven a po bězích v parku, v jeho zahradě jsme začali zpívat a lidé chodili do fabriky kolem plotu a dívali se na mě a na Baťu, jak blbnem.“ – „V kolik jsi měl ranní rozcvičku?“ – „To bylo od šesti do šesti dvaceti přesně a potom jsem šel k Čiperům.“
PaeDr. Jaroslav Kozlík se narodil 24. května 1907 v Bystřici pod Hostýnem v rodině obchodníka. Jeho otec brzy narukoval na bojiště první světové války, syn převzal část starostí o rodinu. Jaroslav Kozlík v roce 1920 vstoupil do místní sokolské organizace a začal pravidelně cvičit. Svým dlouhým životem byl žijící legendou českého volejbalu - zúčastnil se 1. mistrovství republiky v roce 1924, třikrát je se svým mužstvem vyhrál. Stal se neúnavným propagátorem tohoto sportu. Vystudoval Učitelský ústav v Kroměříži a začal učit. V roce 1930 nastoupil na místo učitele v Baťově škole ve Zlíně, kde se aktivně podílel na koncepci rozvoje Baťových škol a jejich sportovního zázemí. Do školní výuky zavedl nové pojetí tělesné výchovy a také sportovní a jazykové pobyty v přírodě. Stal se osobním trenérem Jana Antonína Bati, který mu svěřil vybudování školy nového typu. Od roku 1945 až do roku 1972 pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze, který musel opustit pro nesouhlas s pobytem sovětských vojsk na našem území. Zapojil se do tvorby školních reforem v devadesátých letech, a to i přes své zrakové postižení. Pan Jaroslav Kozlík zemřel 21. října 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
