Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kateřina Révaiová (* 1942)

• narozena 20. června 1942 v Beregovu na Zakarpatské Ukrajině

• od roku 1948 vyrůstala v Kladně

• vyučila se elektromontérkou

• gymnastická reprezentantka a trenérka

• vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě v Praze

• v roce 1962 náhradnicí na mistrovství světa ve sportovní gymnastice v Praze

• v roce 1964 náhradnicí na olympijských hrách v Tokiu

• invazi vojsk Varšavské smlouvy strávila se svými svěřenci na soustředění gymnastiky

• učila na sportovní škole a poté na stavebním učilišti

• po pádu komunistického režimu se věnovala masážím a tréninkům

• v roce 2024 žila v Kladně

„Cokoli děláte, musíte se tomu oddat, propadnout tomu celým srdcem,“ říká celoživotní sportovkyně Kateřina Révaiová. Narodila se 20. června roku 1942 v Beregovu na Zakarpatské Ukrajině. Od svých šesti let vyrůstala v Kladně. Tam také dokončila základní a střední školu a následně vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově v Praze. Sport byl a stále je její celoživotní vášní.

Za svobodna se jmenovala Treplová, poprvé provdaná byla Křížová a celkem má tři děti. Ona sama má dva sourozence. Narodila se do dělnické rodiny, její tatínek byl havíř a celý život pracoval v dole. Maminka zaměstnání neměla, starala se o domácnost a tři děti, se kterými se učila. Když se Kateřina Révaiová po osmileté základní škole rozhodovala, co bude dělat dál, bylo pro ni důležité, aby se spolu se studiem mohla věnovat také gymnastice.

Vyhrál u ní sport

Jako žákyně ještě zkoušela atletiku, ta jí ale tolik nešla. Už od třinácti let se zapojila do tréninku v Sokole, kde postupně dosahovala stále lepších výsledků. „Už v té době jsem trénovala, byla jsem v gymnastice dobrá, už jsem byla zařazena do reprezentačního juniorského družstva. A teď šlo o to: když půjdu na střední školu, jestli to studium budu při náročných trénincích zvládat, nebo jestli přestanu závodit a budu se věnovat studiu. Vyhrál u mě sport, byla jsem do něj hodně zažraná, jak se říká,” vypráví pamětnice. Zvolila si proto učební obor a vyučila se elektromontérkou.

Mezitím se věnovala sportu i profesionálně, v té době soutěžila i trénovala zároveň. Aby se trenérství mohla v budoucnu věnovat i coby své skutečné profesi, přihlásila se do Prahy na Fakultu tělesné výchovy a sportu UK.

Začátky ve sportu byly krušné

Profesionálně sportovat za minulého režimu, vzpomíná Kateřina Révaiová, však bylo docela krušné, kupříkladu kvůli tehdejšímu vybavení. „Když jsem jako holka trénovala, tak mi to tak nepřišlo, bylo to normální. Třeba v akrobacii nebyly koberce, žádné filcové pásy, byly to tvrdé žíněnky, myslím, že vycpané z mořské trávy. A ty byly dva nebo dva a půl metru široké a takto se jich dávalo třeba pět. A když jsme se učili přemety nebo salta, udělali jsme výskok, žíněnky se rozjely a my jsme skočili na parkety,” popisuje pamětnice.

Asi mají vojáci cvičení, říkala si v srpnu 1968

V srpnu okupačního roku 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy, byla zrovna s dětmi coby trenérka na výcvikovém táboře poblíž Nového Strašecí a Rakovníka. „Zrovna v den, co sem vojáci najeli nás jakože chránit, jsme toho dvacátého dali děti spát a my jako trenéři jsme ještě seděli, popíjeli kafíčko a povídali si. A teď jsme si říkali: ‚Hele, slyšíte ty rány?‘ To byly hrozné rány, blízko vedle nás,” vzpomíná pamětnice s tím, že si tehdy ve skupině říkali, co by to asi mohlo být. Když se ráno její trenér, který tehdy dětem na soustředění vařil, vydal nakoupit, vrátil se celý v šoku.

„Říkal nám: ‚Teď se podržte, co jsem viděl... Máme tady vedle v lese ruský vojáky.‘ My jsme totiž ráno nezapínali rádio. Budíček byl vždy v sedm hodin a hned jsme běželi ven na rozcvičku. A on říká: ‚Kácí tam v lese stromy a stavějí si podsady na stany.‘ A my jsme pořád říkali, jako proč by to dělali, tak asi mají spojenečtí vojáci cvičení,” vybavuje si i po letech Kateřina Révaiová.

Druhý den ráno si pro děti začali přijíždět jejich rodiče, a to už od půl sedmé ráno. „Já říkám: ‚Lidi, co blbnete, co tu chcete? My máme budíček až v sedm hodin.‘ – ‚Vy o ničem nevíte?‘ A já povídám, že o čem bychom měli vědět. ‚Vy nevíte, že nás přepadli Rusové?‘” popisuje Kateřina Révaiová.

Nekoukejte s otevřenou pusou

Gymnastika jí přinesla nejen osobní úspěchy, ale za minulého režimu také jinak zapovězenou možnost cestovat do zahraničí, a to včetně západních zemí. „Nesměli jsme na výlohy v obchodech koukat s otevřenou pusou, měli jsme se tvářit, jako že je tolik zboží i u nás,“ vzpomíná Kateřina Révaiová například na jeden výjezd do tehdejším režimem tolik kritizovaného kapitalismu.

Profesionální kariéra pro Kateřinu Révaiovou vyvrcholila náhradnickým místem na mistrovství světa ve sportovní gymnastice v Praze v roce 1962. Kromě toho byla také náhradnicí na olympijské hry v Tokiu roku 1964. Po ukončení aktivní sportovní kariéry získala trenérské kvalifikace a začala trénovat mladé gymnastky. Učila na sportovní škole a poté na stavebním učilišti, kde zůstala až do sametové revoluce v roce 1989. Po pádu komunistického režimu se věnovala masážím a tréninkům. Pamětnice stále vede sportovní kroužek pro seniory a pomáhá v domově pro seniory.