„Odtud jsme se dostali do uprchlického tábora Riesa. To už byla ale zima, to bylo už v listopadu. Tam jsme obdrželi umístěnku do Buttelstedtu u Výmaru. A tak jsme se stěhovali, moje matka, moje sestra a... můj malý bratříček, ten během odsunu zemřel na podvýživu, toho se matce bohužel nepodařilo uchovat při životě. Vzpomínám si na tu malou bílou rakev, jak ji v přítomnosti jen nás pár lidí spouštějí v cizí zemi do jámy. Tehdy jsem to jako dítě pravděpodobně tolik neregistroval, ale ještě dneska někdy brečím, když myslím na ten mladý život, který bez jakéhokoli naplnění, aniž by si byl vědom své existence, musel tuto zemi opustit.“
„Sbíral jsem známky. A s tím se pojí jedna ne zrovna pěkná vzpomínka. Dostal jsem známky po svém strýci, který padl ve válce. Sbírali jsme vždycky dvě oblasti: staré Rakousko, tedy známky s Františkem Josefem, a první československé známky, zejména ty z letecké pošty, to byly hezké známky. A mezi chlapci jsme si je vyměňovali. A já si také vyměňoval s pár známými, českými kluky. A po válce přišli zase vyměňovat. Vešli, vzali si obě moje alba známek, rozkřičeli se a se známkami utekli. Nebyla žádná spravedlnost. To bylo pro mě jako pro dítě velké zklamání.“
„Odsunem Němců, sudetských Němců, vyhnali podle mě Češi část své kultury, vyhnali část svých dějin, vyhnali část svého hospodářského úspěchu. Oni vyhnali kus sebe sama.“
„Já jsem si nic nebalil. Měl jsem pár kalhot a košili a to bylo všechno. My jsme totiž vůbec nemohli uvěřit, že to bude definitivní vyhnání. Nemohli jsme uvěřit, že to bude něco do budoucna. Nemohli jsme uvěřit, že to bude trvalá změna. Domnívali jsme se, že to je jen přechodné opatření a že se přece vrátíme. Vzpomínám na svoji babičku, která schovala klíč od kůlny na dvoře do kuchyňské almary a řekla: ‚Vždyť se zase brzy vrátíme.‘ Maminka v kuchyni a v obýváku uklidila, protože jsme se domnívali, že se brzy vrátíme. Že to bude natrvalo, to nikdo nevěděl, proto jsme s sebou nic nebrali. Měli jsme pak nedostatek šatů, pro mého malého tříměsíčního bratra jsme měli pár plínek, pro nás žádné teplé oblečení, jen co jsme měli na sobě. Hračky jsme s sebou žádné nebrali. Vzpomínám si, že jsme si každý večer prali prádlo v potoce. Mýdlo jsme neměli, ale prádlo se pralo. Staré prádlo, nové jsme neměli. Čas od času jsme někde něco dostali, maminka od jednoho sedláka zástěru nebo sukni, já odněkud košili, tu a tam jsme dostali lžíci nebo něco takového. Hračky? Ne, hračky jsme žádné nebrali. Napadá mě – jednou jsme večer přišli do jednoho statku, seděli jsme na dvoře, statkáři byli velice přátelští a dali nám něco k jídlu. Na hraní tam nebylo nic, děti žádné. Ale na dvoře stálo velké koryto, z něhož pily krávy. Podívám se dovnitř, nevidím v korytě žádnou rybu, dole ale tekl potok. Šel jsem k potoku, chytil rybu, nasadil ji tam a vyrobil si akvárium. To bylo něco na hraní.“
Dieter Piwernetz se narodil 2. února 1938 v Jablonci, ale nejútlejší dětství a druhou světovou válku prožil v blízké obci Huť, německy Labau, u Pěnčína. Jeho otec Ernst provozoval v Huti obchod s potravinami, ale již v roce 1939 byl odveden do wehrmachtu, po válce se do Čech nevrátil, s rodinou se setkal až v Německu po odsunu. Malý Dieter si hrával s českými dětmi a uměl i česky – tuto znalost v sobě později v důsledku odsunu potlačil. Počátkem července 1945 přišli do Huti čeští „partyzáni“. Matka, babička, malý Dieter, jeho o dva roky mladší sestra a tříměsíční bratr museli do půl hodiny opustit dům, jinak jim hrozilo zastřelení. Čekal je neorganizovaný odsun. Z Hutě odvezlo rodinu nákladní auto do Jablonce, odtud odjeli vlakem do Liberce, od hranic pokračovali pěšky. Po strastiplné cestě na pár měsíců žili u sedláků v Buttelstedtu u Výmaru. V průběhu těchto přesunů zemřel Dieterův několikaměsíční bratr na podvýživu. V roce 1946 získala rodina Piwernetzových povolení k vycestování do Bavorska. Tam se rodina podílela na zakládání kolonie jabloneckých sklářů ve franckém Weidenbergu. Dietera navzdory jeho studijním ambicím v patnácti letech vzal otec ze školy, aby se vyučil brusičem. Ke konci padesátých let směl Dieter dokončit gymnázium. Dr. Dieter Piwernetz se nakonec stal uznávaným odborníkem na biologii ryb.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
