Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dieter Piwernetz (* 1938)

• narozen 7. února 1938 v Jablonci, dětství prožil v Huti u Pěnčína (Labau)

• v červenci 1945 s rodinou zcela bez prostředků odsunut so sovětské zóny Německa

• v roce 1946 rodina získala povolení vycestovat do Bavorska

• od roku 1950 se rodina podílela na obnově jabloneckého sklářského průmyslu v bavorském Weidenbergu

• v roce 1956 vyučen brusičem skla, rodinný podnik ale opustil

• v roce 1961 maturoval na gymnáziu

• v roce 1967 promoval jako doktor přírodních věd

Dětství v Jizerských horách – houby, ryby a bylinky

Dieter Piwernetz se narodil 2. února 1938 v Jablonci, ale nejútlejší dětství a druhou světovou válku prožil v blízké obci Huť, německy Labau, u Pěnčína. Jeho otec Ernst provozoval v Huti obchod s potravinami, ale již v roce 1939 byl odveden do wehrmachtu. Malý Dieter má na něj během války pouze dvě vzpomínky, z nichž jedna je vysloveně idylická – společně strávené Vánoce. Otec se z války do Čech nevrátil a s rodinou se setkal až v Německu po odsunu. Obchod tedy za války musela vést matka, ovšem v omezené míře, neboť se kromě toho starala o dvě děti. Sklářská obec Huť za války vůbec trpěla nepřítomností mužů a otců – dříve prosperující sklářské hutě a výrobny bižuterie, knoflíků a korálků zely prázdnotou, obec řídily ženy a starci. Huť se nacházela na tzv. jazykové hranici, mluvilo se v ní německy, ale sousední Zásada byla už česká, častá byla i smíšená manželství a vzájemná přátelství. Malý Dieter si hrával s českými dětmi a uměl také česky – tuto znalost v sobě později v důsledku odsunu potlačil. Měl dva strýce, oba starosty okolních obcí, z nichž jeden byl Němec a druhý Čech. Německý starosta za války údajně pomáhal Čechům, když byl potom v roce 1945 zatčen, český starosta se ho zastal a zařídil jeho propuštění. Navzdory válce a otcově nepřítomnosti vnímal Dieter válku jako klidnou dobu, okolí Hutě se zřejmě válečné útrapy příliš nedotýkaly, navíc v krásné krajině Jizerských hor získal pozitivní vztah k přírodě. Čeští Němci se vyznali v houbách a chlapci v nikým nestřežených říčkách chytali ryby. Malého Dietera učila sbírat bylinky ještě jeho babička, s úctou též každý den chodil do školky okolo legendárního domu ranhojiče dr. Kittela v Krásné (Schumburg). Do první třídy začal chodit na podzim roku 1945 a do školy s ním chodili jak Němci, tak Češi, jak katolíci, tak evangelíci. Mezi nejsilnější válečné vzpomínky patří bombardování Drážďan – Dieter Piwernetz si vybavuje varování v rádiu a rudé nebe v noci nad Jizerskými horami, z nějž měl ještě dlouho noční můry.

Konec války a odsun

Samotný konec války si nepamatuje, v Huti se možná nijak neprojevil. Až počátkem července přišli do obce čeští „partyzáni“. Matka, babička, malý Dieter, jeho o dva roky mladší sestra a tříměsíční bratr museli do půl hodiny opustit dům, jinak jim hrozilo zastřelení. Neměli ani čas si něco zabalit, ani je to nenapadlo. „My jsme totiž vůbec nemohli uvěřit, že to bude definitivní vyhnání. Nemohli jsme uvěřit, že to bude něco do budoucna. Nemohli jsme uvěřit, že to bude trvalá změna. Domnívali jsme se, že to je jen přechodné opatření a že se přece vrátíme. Vzpomínám na svoji babičku, která schovala klíč od kůlny na dvoře do kuchyňské almary a řekla: ‚My se přece brzy vrátíme.‘ Maminka v kuchyni a v obývacím pokoji uklidila, protože jsme se domnívali, že se brzy vrátíme. Že to bude natrvalo, to nikdo nevěděl, a proto jsme s sebou nic nebrali. Měli jsme potom nedostatek oblečení, pro mého malého tříměsíčního bratra jsme měli pár plínek, pro nás žádné teplé oblečení, jen co jsme měli na sobě. Hračky jsme s sebou žádné nebrali. Vzpomínám si, že jsme si každý večer prali prádlo v potoce,“ vypráví pamětník. Čekal je totiž neorganizovaný odsun. Dětským vzpomínkám Dietera Piwernetze vévodí rozhořčení nad ztrátou jeho alba známek – do domu přišly české děti, s nimiž si dříve známky vyměňoval, a prostě mu ho sebraly. Z Hutě odvezlo rodinu nákladní auto do Jablonce a odtud odjela vlakem do Liberce. Malý Dieter vnímal cestu jako dobrodružství, ale měl hlad. Z Liberce je vezli na Drážďany, u hranic ale museli vystoupit a pokračovat pěšky – vlaky dál nejely a vybombardované Drážďany byly stále uzavřené. U hranic si Dieter Piwernetz pamatuje na zemi položené mrtvoly a dnes dovozuje, že šlo pravděpodobně o oběti epidemie. Dále šli pěšky, měli jen jedno oblečení, sem tam dostali něco na sebe či nějaké nádobí od soucitných lidí. Na polích po cestě vykopávali brambory, vhod přišla i znalost jedlých hub a rybářských technik. Dva týdny strávili v hostinském sále v Bischofswerdě, potom žili na statku u vzdálených příbuzných v Grossenhainu, v listopadu byli umístěni v táboře Riesa, až nakonec získala matka práci u sedláka v Buttelstedtu u Výmaru. V průběhu těchto přesunů zemřel pamětníkův několikaměsíční bratr na podvýživu, Dieter Piwernetz si dodnes pamatuje, jak ho v sovětské zóně pohřbívali.

Budování sklářského průmyslu v Bavorsku

V Buttelstedtu začal Dieter po několikaměsíční přestávce opět chodit do školy a rodina se tam také setkala s otcem, který se vrátil z války. Jakkoli ho malý Dieter téměř neznal, měl z něj radost – otec navíc přinesl láhev sirupu. Znovusjednocená rodina začala přemýšlet, jak se zapojit na obnovování jablonecké sklářské tradice, o níž se v obou vojenských zónách Německa vážně uvažovalo. Experty na mnoho vzájemně provázaných sklářských profesí se snažila na svém území koncentrovat nově vznikající NDR v tradiční sklářské oblasti v Sasku, rodině Piwernetzových se ale ještě předtím podařilo získat povolení k vycestování do Bavorska. Tam se rodina chtěla podílet na zakládání kolonie jabloneckých vysídlenců ve Warmensteinachu, tamější vytipovaná lokalita v oblasti někdejšího vojenského letiště Bindlacher Berg, kde také rodina v uprchlickém táboře nějaký čas bydlela, nakonec však kvůli studené válce nepřestala sloužit vojenským účelům a americké armádě. Rodiny byly rozmístěny po okolí, Piwernetzovi nakonec v roce 1950 zakořenili ve  Weidenbergu, kde v roce 1950 i díky prostředkům z Marshallova plánu vznikla nová čtvrť a středisko jablonecké výroby. Chyběly ale stroje – skláři po paměti konstruovali výbavu hutě, stroje, formy a makety. Školák Dieter ve vznikající dílně také pomáhal, otec chtěl, aby ji jednou po něm převzal, a proto ho navzdory jeho studijním ambicím v patnácti letech vzal ze školy a Dieter se vyučil brusičem. Když ale ke konci padesátých let začal tradiční sklářský průmysl v důsledku nových technologií a rozšiřování plastů upadat, směl Dieter dokončit gymnázium a cesta ke studiu vytoužené biologie byla otevřená.

Profesní život a proces usmiřování

Dr. Dieter Piwernetz se nakonec stal uznávaným odborníkem na biologii ryb a působil též jako odborný redaktor v médiích. Základ pro svoji profesní vášeň ale vidí v přítocích Jizery, jimiž se brodil jako dítě. Oblast svého dětství považuje za „starý domov“, vášnivě sbírá staré fotografie z Jizerských hor, ale v Bavorsku se cítí dobře, byl dobře přijat, je integrován a zároveň se považuje za přesvědčeného Evropana. Někdejší rozhořčení po odsunu, kvůli němuž v sobě potlačil i znalost češtiny, na stará kolena překonává – mimo jiné i díky rozhovorům s polským farářem, který ho vede k usmíření. Chce odpustit, ale nemůže zapomenout. Pozitivně hodnotí, jak si německá společnost kriticky uvědomuje, o co všechno přišla v důsledku antisemitismu a holokaustu. Češi se podle něj tímto způsobem ještě s odsunem jako součástí svých dějin vyrovnat nedokázali a nechápou, o co odsunem přišli. „Odsunem Němců, sudetských Němců, vyhnali podle mě Češi část své kultury, vyhnali část svých dějin, vyhnali část svého hospodářského úspěchu. Oni vyhnali kus sebe sama,“ uvažuje Dieter Piwernetz.