MUDr. Jan Pfeiffer

„Tak to bylo možná 1. června, když vstávám, jdu na to oddělení, kde očekávám, že mě uvítá primář, náš známej. A tam najednou byla úplně jiná bytost. Člověk v bílým plášti, který nařizoval plaváky, to znamená, že se chlapci, kteří se štířili nebo nějak se prali nebo něco takovýho, tak pomocnej personál, což byli takový svalovci místní, zemědělci, tak je topili ve vaně, ve studený vodě. To bylo příšerný – jako celej systém byl příšernej. To jsem neměl žádný pojetí o lidských právech nebo o tom, co se děje, ale tohle bylo pro mě úplně zřetelný, že to není v pořádku.“ – „To znamená, že oni je potápěli do vany, aby je uklidnili?“ – „No, uklidnili, v zásadě je tam topili. Dělo se tam spousty...“ – „To byl něco jako trest?“ – „To bylo celý, to už v tý době bylo různý bodování a většinou body byly za to, že jste žaloval na spolubydlící.“

„Tuším, už v roce jako 1966, 1967 zakládali [rodiče] oddíl, který se jmenoval Kruh, který existuje dodneška – sice ne pod skautingem, ale pod, myslím, Roverama – a tím prošlo stovky lidí a stovky lidí vnímají moje rodiče jako svoje rodiče. Takže to nebylo pro nás úplně jednoduchý, i když jsem byl taky v tom oddíle a jezdil na tábory. Ale vlastně jsem se tak trochu musel dělit asi se stovkou nebo dvěma stovkami dalších lidí. Začal jsem povídat o matce, která občas měla ty depresivní stavy doma, ale v tom oddíle byla úžasná a ještě ve svých osmdesáti nebo kolika letech byla náčelnicí dívčích skautů a jezdila po táborech a tam dělala osvětový přednášky. Tak to bylo dost mimořádný. Ale pak někdy upadla do takových stavů doma, který byly náročný. Takže když jsem to tak trošku naznačoval při svý řeči nad její rakví, tak ke mně přišla jedna dívka z toho oddílu a říká: ,No, když jsem to tak poslouchala, tak my jsme asi vylízali smetanu.´“