Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jan Pfeiffer (* 1957)

• narozen 22. června 1957 v Praze

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy pobýval s rodinou v Itálii

• vystudoval dvanáctiletou střední školu ve Štěpánské ulici (Akademické gymnázium Štěpánská)

• roku 1982 absolvoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy

• jako psychiatr zažil rozčarování z otřesných podmínek v psychiatrických léčebnách

• působil na klinickém oddělení Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze

• roku 1990 spoluzaložil spolek Fokus

• v roce 2004 ho americký časopis Time jmenoval jedním z hrdinů Evropy

• angažoval se v mnoha českých i zahraničních projektech v oblasti lidských práv

• v roce 2024 žil v Praze

Skauting, kterému se věnoval díky rodičům, ho naučil sociálnímu cítění. To se pro Jana Pfeiffera stalo v jeho životě velmi důležitým pilířem. Po své první pracovní zkušenosti v ústavní péči si uvědomil, jak špatně systém funguje a že nechce být jeho součástí. Dlouhé roky se snažil co nejvíce přispět k reformě problémového systému a zajistit tak lepší podmínky pro pacienty, které mnoho lidí odsouvalo na okraj společnosti.

O rodiče jsem se musel dělit se stovkou dalších lidí

Jan Pfeiffer, řečený Johan, se narodil 22. června 1957 v Praze Janě a Janovi Pfeifferovým. Vyrůstal po boku dvou sester. Jeho rodiče se seznámili při studiu medicíny ve vysokoškolském roverském kmenu, který vedl právník a skaut Milan Skalník. Kromě své budoucí ženy v kmenu poznal Jan Pfeiffer starší také katolického kněze Pavla Křivského. Ten postupně vytvořil ze studentské organizace samostatný oddíl, který se po komunistickém převratu v únoru 1948 začal tajně scházet v kasárnách na ministerstvu vnitra, kde Pavel Křivský pracoval jako archivář. „Tam se pak začala scházet skupina, která byla většinou z toho vysokoškolskýho kmene, ale chodili tam k Pavlovi a tomu se začalo říkat Kruh,“ vzpomínal ve svém vyprávění pro Paměť národa Jan Pfeiffer starší. Po komunistickém převratu byl Pavel Křivský falešně obviněn z toho, že převáděl přes hranice lidi prchající ze země, a za to byl v roce 1952 odsouzen na dvacet pět let do vězení. Po jeho zatčení Státní bezpečnost (StB) začala vyslýchat i jeho blízké. A mezi nimi byl i Jan Pfeiffer starší. Během jednoho výslechu se upsal ke spolupráci s StB. „Podepsal to, aby mohl dostudovat,“ vysvětluje jeho syn a dodává, že díky tomuto kroku se mohli otec i matka v dalších letech věnovat v práci s dětmi a vést je ve skautském duchu. Později se stal také členem komunistické strany, jímž byl až do sametové revoluce.

I Jan Pfeiffer byl jedním z těch, kteří navštěvovali oddíl Kruh, který v roce 1966 rodiče založili a při jehož vedení využívali to, co je naučil Pavel Křivský. „Prošly jím stovky lidí a stovky lidí vnímají moje rodiče jako svoje rodiče. Takže to nebylo pro nás úplně jednoduchý, i když jsem byl taky v tom oddíle a jezdil i na tábory. Vlastně jsem se o ně tak trochu musel dělit tak asi se stovkou dalších lidí,“ říká Jan Pfeiffer. Rodiče tato činnost naplňovala, pro matku bylo vedení oddílu důležité i z jiné roviny. „Ona měla ty depresivní stavy doma, ale v tom oddíle byla úžasná. Ještě ve svých osmdesáti letech byla náčelnicí dívčích skautů a jezdila po táborech a tam dělala osvětový přednášky. Tak to bylo dost mimořádný. Ale pak někdy upadala do takových stavů doma, který byly náročný,“ vypráví.

Dětství tedy Jan Pfeiffer prožíval ve společnosti s ostatními dětmi i dospělými. Jako malý byl poměrně úzkostlivý – první měsíc života totiž kvůli septickému šoku matky prožil v porodnici, což ho v prvních letech života silně ovlivňovalo a byl na matku dost vázaný. Hodně času trávili s rodinou a známými na chalupě v Krkonoších, kde ani nebyla elektřina a která po mnoho let zůstala neměnná a dodávala mu tak pocit jistoty v nejisté době. Jako dyslektik měl v tehdejším školském systému problém s nepochopením ze strany pedagogů. Není tedy divu, že ho výuka příliš nebavila a přišla mu zbytečná.

Babička řekla, že z boje se neutíká

Uvolněnou atmosféru pražského jara v roce 1968 Jan Pfeiffer jako jedenáctiletý pociťoval. V létě se rodině podařilo vycestovat na dovolenou do Itálie. Tam je také zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Cestou zpět se zastavili ve Vídni, kde se setkali s matčiným bratrem, strýcem Jiřím. Ten byl pro ně jakýmsi poslem ze Západu, protože po roce 1948 emigroval. Ještě předtím ale pomáhal na Šumavě převádět Čechoslováky přes hranice. Nejprve pracoval v Kanadě jako dřevorubec, poté si ve Skotsku dokončil vysokoškolské vzdělání. Pracoval jako dětský chirurg a po úrazu, který mu tuto práci znemožňoval, působil jako psychiatr. V srpnu 1968 Pfeifferovy přesvědčoval, ať se do Prahy nevrací a emigrují do Velké Británie, což ale odmítli. „Babička tehdy řekla, že z boje se neutíká, a tak jsme se vrátili,“ vzpomíná.

Po invazi si začal všímat opětného nástupu tvrdšího režimu. Studoval dvanáctiletou střední školu ve Štěpánské ulici (Akademické gymnázium Štěpánská). Vzpomíná na mnoho dobrých učitelů, kteří využívali na tehdejší dobu nezvyklé metody výuky. „Profesor biologie, což nebylo tehdy běžné, nás učil sexuální výchovu,“ říká.

Když se rozhodoval, jakému oboru by se chtěl v životě věnovat, ovlivnila ho sestra. Zajímala ho totiž historie, a tak pomýšlel na studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jenže starší sestra, která ji studovala, mu sdělila, že je fakulta prolezlá propagandou a studium historie tak nemá smysl. Jan Pfeiffer se proto rozhodl podat si přihlášku na lékařskou fakultu, kam ho bez problémů přijali. „Bylo to hodně biflování, ale měl jsem dobrou fotografickou paměť, tak jsem neměl problémy,“ říká.

Během studia se mu s manželkou Erikou roku 1980 narodila dcera. Svatbu měli o rok dříve. Manželé se seznámili ale už mnoho let předtím. „Potkali jsme se v oddíle, když nám bylo třináct,“ vysvětluje Jan Pfeiffer. Společně vychovali ještě syna, který se jim narodil roku 1986.

Byl to příšerný systém

Aby uživil rodinu, musel si při studiu přivydělávat jako zdravotní sestra. Ve své budoucí kariéře se po vzoru svého strýce viděl jako psychiatr nebo chirurg, nakonec se rozhodl pro to první. Absolvoval roku 1982. Jeho první kroky vedly do psychiatrické kliniky na Karlově náměstí. Na doporučení známého nakonec nastoupil do dětské psychiatrické nemocnice v Opařanech, kde se poprvé střetl s drsnou realitou, která panovala v ústavní péči. „První den jsem vstal a očekával, že mě uvítá ten primář, náš známej. A tam najednou byla úplně jiná bytost. Člověk v bílým plášti, který nařizoval plaváky,“ vypráví a vysvětluje: „To znamená, že se ti chlapci, kteří se štířili nebo se prali, tak ponornej personál – takoví místní svalovci, zemědělci – tak je topili prostě ve vaně, ve studený vodě. To bylo prostě příšerný – jako celej ten systém byl příšernej,“ popisuje své dojmy. „To jsem neměl sice žádný pojetí o lidských právech, ale tohle bylo pro mě úplně zřetelný, že to není v pořádku,“ vzpomíná, jak se cítil, když zjistil, jak nepřiměřeně se personál pacientům chová. Tehdy si uvědomil, že nechce být součástí tohoto systému.

Po absolvování roční vojenské služby, kterou prožil bez problémů, se už do Opařan nevrátil. Udělal zkoušky na aspiranturu a nastoupil na klinické oddělení Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze, ve kterém panovala na tehdejší poměry dost uvolněná atmosféra. „Měli jsme skvělou knihovnu a přístup k západní literatuře. Jezdili jsme do ciziny, věnovali jsme se psychoterapii, což bylo výjimečné,“ vysvětluje. Jan Pfeiffer se snažil své pacienty zapojit zpátky do běžného života a do společnosti. S kolegy například začal spolupracovat s pražskou botanickou zahradou, která zaměstnávala jejich pacienty. „Bylo to dost pokrokové a hodně zajímavé. Všem to prospívalo,“ říká.

Mimo jiné jakožto psychiatr navštívil Sovětský svaz. Několikrát byl v Leningradu, kde byla kvalita péče vcelku dobrá. Až po sametové revoluci se dozvěděl o tom, jak tamní režim zneužíval psychiatrickou péči k likvidaci svých odpůrců.

Sametovou revoluci prožil Jan Pfeiffer v Praze, s kolegy v ústavu založil Občanské fórum (OF), chodil na demonstrace a podílel se na změně vedení ústavu. Jako psychiatr ale paradoxně po pádu totality pocítil nárůst pacientů. „Ta nejistota, takový ten zmatek, co bude dál, měl velmi negativní efekt na strukturu osobnosti třeba lidí, který celý život čekají na to, že to praskne. Najednou, když to prasklo, tak se rozpadli,“ vypráví, „takže my jsme měli plný oddělení lidí s hraničními strukturami osobnosti, pro který, když to bylo černobílý, bylo to blbý, ale bylo to jasný – hranice byly jasný – a najednou ty hranice nebyly. Takže tam bylo spousty lidí z obou stran – jak bývalí komunisti, tak bývalí disidenti.“

Na počátku roku 1990 se podílel na založení spolku Fokus [1], který podporuje lidi s duševními potížemi a snaží se jim dopřát plnohodnotný život. V následujících dvou letech let toto sdružení vybudovalo několik zařízení v Praze a poté i ve třech dalších regionech. „Byla to vlastně reakce na naši nespokojenost. Inspirovali jsme se ve Švédsku. V začátcích jsme získali grant, a tak jsme mohli organizovat služby chráněného bydlení, denního stacionáře a mnoho dalšího,“ popisuje Jan Pfeiffer.

V následujících letech se Jan Pfeiffer zapojil do boje proti využívání klecových lůžek v ústavní péči. Pro své aktivity v oblasti lidských práv lidí s duševním onemocněním ho v roce 2004 americký časopis Time jmenoval jedním z hrdinů Evropy. Spisovatelka J. K. Rowling ho na základě toho angažovala ve své organizaci Children’s High Level Group (dnes nese název Lumos), která měla za cíl zlepšení podmínek dětí ve východní Evropě. Mimo jiné založil Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví. Pracoval také jako poradce pro reformu péče o duševní zdraví na ministerstvu zdravotnictví a jako gestor rozvoje Center duševního zdraví a multidisciplinarity. Byl i členem Odborné rady pro odbornou garanci strategie reformy a Evropského výboru pro zabránění mučení Rady Evropy a předsedou Evropské expertní skupiny pro deinstitucionalizaci. Přes čtyři roky působil jako psychiatr ve Velké Británii.

V roce 2024 žil v Praze, stále bojoval za lepší podmínky pro lidi s psychickými potížemi a apeloval na to, aby společnost mobilizovala politiky, kteří mohou situaci změnit.

 

 

 

[1] https://fokus-praha.cz/