Milan Ohnisko

„Obávám se, že moje odpověď bude velmi stručná. Moje očekávání... nevím, jestli a jaká přesně jsem měl očekávání. Takže bych spíš odpověděl na druhou část otázky: ničeho jsem nikdy ani na vteřinu nezalitoval. Ani tehdy, ani později, a mám pocit, že kdybychom fabulovali s určitou literární nadsázkou, kdybych teď byl v tom rozhodujícím věku, kdyby mi bylo řekněme znovu šestnáct let, znovu nastala ta situace, tak si těžko umím představit, že by se můj životní příběh mohl odvíjet nějak zásadně jiným způsobem, než se odvíjel. Nelitoval jsem ničeho.“

„Určitě jsem se bál, že mě zmlátí, protože to se tu a tam stalo, že někoho zmlátili. Kupříkladu mého tehdejšího dobrého kamaráda, velmi blízkého přítele, disidenta a básníka Jana Pukalíka, který bohužel v roce 1988 spáchal sebevraždu, v Brně u jednoho výslechu v tehdejší Leninově ulici v krajském sídle StB estébák jménem Bata zbil dosti surovým způsobem, tahal ho za vlasy na výslechu po zemi, až mu část vlasů vyrval. Bylo to poměrně brutální. Takové věci se tu a tam děly a já jsem z toho měl opravdu primitivní, takřka živočišný strach, že mě taky zmlátí. Toho jsem se bál. To byla věc, které jsem se bál. Psychického nátlaku jsem se nebál, protože neměli moc na co tlačit, já jsem byl v pomocném zaměstnání, ve zcela podřadných pomocných profesích, děti jsem neměl, rodinu jsem neměl, čili moc nebylo, na co tlačit. Ale druhá věc, které jsem se také bál, a opravdu jsem se jí bál pokaždé, když jsem byl na výslechu, že to skončí tím, že rovnou z toho výslechu budu putovat do vazby, z vazby k soudu a od soudu do vězení. To byly dvě věci, kterých jsem se bál při každém výslechu – že mě zmlátí a že mě zavřou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nebál – bál jsem se.“