Milan Ohnisko

„Vybavuje se mi jedna docela dobrá historka, když jsem jednou do Anglické přišel právě s již řečeným svým přítelem, básníkem Janem Pukalíkem. Byl tam Ivan Martin Jirous, který říkal, že na Střeleckém ostrově je nějaká výstava undergroundová nebo nelegální – obrazů. Pojďme se tam podívat! Takže jsme vyrazili z Anglické s Petrem Uhlem, s Magorem a s Honzou Pukalíkem pěšky na Střelecký ostrov. A když jsme šli po Mostě Legií, tak tam došlo k takové docela komické historce, protože uprostřed Mostu Legií je schodiště, které vede dolů na Střelecký ostrov. Už tam bylo vidět, že dole po Střeláku chodí máničky a něco se tam děje, že je tam nějaká akce. Těsně u toho schodiště nahoře se takhle o zeď nebo o zídku opíral nějaký člověk, který měl fotoaparát s dlouhým teleobjektivem, a vedle něj byl ještě někdo. Byli oblečení jako turisté, měli šusťákovky a fotili. A Petr Uhl říkal: ‚Hele, to nejsou turisti, že?‘ A Magor se podíval a říkal – ale to už jsme byli metr od nich, úplně těsně u nich – říkal: ‚Ne, to nejsou, Petře, turisti, to jsou estébáci. Mám mu rozbít hubu?‘ To řekl tak nahlas, že on to slyšel. A Petr Uhl říká: ‚Já myslím, že to nebude dobrý nápad.‘ Tak jsme je obešli a šli jsme dolů na tu výstavu. Tak to je historka, na kterou rád vzpomínám.“

„Ta cesta byla zhruba taková, že já jsem se k disentu – protože jsem věděl a tušil, že je a že jsou ti lidé nejen v Praze, ale i v Brně, ale přímo jsem nikoho neznal. A náhoda tomu chtěla nebo osud, že jsem se svou tehdejší přítelkyni jel na víkend do Prahy. To mi bylo šestnáct, možná už sedmnáct. Neměli jsme kde spát a na Karlově mostě večer hrála na kytary taková skupina mániček. My jsme šli za nimi, to je z dnešního pohledu, jaksi z hlediska dnešního života něco naprosto nemyslitelného, ale tehdy to tak často bylo. Že se prostě zeptáme, jestli bychom u někoho nemohli přespat. Oni byli velmi přátelští, hned nás zahrnuli mezi sebe. Jeden z nich, který se posléze představil jako Roman Laube – a já jsem ještě později zjistil, že je to význačný česky anarchista, o tom jsem tehdy vůbec neměl ani ponětí – tak nás pozval, že u něj můžeme přespat. Bylo to v nějakém takovém panelákovém bytě, já už vlastně nevím kde, protože jsem tehdy Prahu téměř neznal. Možná v Dejvicích, možná jinde, to už opravdu nevím. Tam jsme ještě večer pili pivo – nebo v noci, v kuchyni. A on tam postupně nanosil obrovskou horu samizdatů a cyklostylů. Ukázalo se, že pracuje v tiskárně a že tam tajně tiskne Infochy a nejrůznější věci, taky že jezdí do Polska a z Polska vozí polské samizdaty a některé asi i nechával překládat a tiskl. Dělal něco – já ani nevím, jestli mně to v tu chvíli vůbec docházelo, co na tom stole v té kuchyni všechno vidím a co slyším. Ale zpětně viděno není pochyb o tom, že dělal něco, za co by mohl jít na mnoho let do vězení. To už opravdu nebyla žádná legrace. Ale on to byl hoch kurážný. Výsledkem bylo, že druhého dne jsme se vraceli do Brna a já jsem měl plný batoh samizdatu a různých tiskovin. Včetně Infochů, Informací o Chartě, které vydával Petr Uhl a další. To jsem si tedy s velkou radostí odvážel domů do Brna a doma jsem to všechno vyndal z batohu a všechno jsem to pečlivě pročítal. To vzrušení, které mě přitom zaplavovalo, ani nelze popsat slovy.“

„Byl to naprosto odosobněný, neautentický systém, který byl plně ve služebné roli režimu. A zároveň se nějakým způsobem markýroval, to znamená předstíral opak. A vlastně bylo to založené na lži. Pokud dáme stranou exaktní předměty, jako je matematika nebo fyzika nebo chemie, které samozřejmě nebyly založené na lži, protože o čem by se tam lhalo. Vzorečky režim nijak neohrožovaly, ani rovnice. Ale pokud bychom se tedy bavili o předmětech, jako je občanská nauka, jako je dějepis – ale jako je i český jazyk, protože samozřejmě bylo nějaké penzum povinné četby, byly nějaké slohové práce, které už dopředu byly založené… nebo se předpokládala nějaká autocenzura. Těžko jste ve slohové práci mohl psát o tom, co si myslíte o roce 1968. To znamená – ono to možná není úplně snadné stručně popsat – ale jako by lež prosakovala vším. Lež, přetvářka, neautenticita, ale taky to, že vás vlastně nikdo nevnímal a nebral jako osobnost, kterou jste. Vy jste takový, vy jste nějaký a jste jiný než váš spolužák. Můj základní dojem a pocit byl, že nás pojímají a jsme pojímáni jako zaměnitelné figury, které jsou všechny stejné a jsou nějak vyrobeny z tvarohu nebo z tofu a nemají žádnou osobnost – ani nemají mít žádnou osobnost v tom smyslu, v jakém o tom mluvím. No tak asi takto.“

„A pak tam byl druhý takový moment, kdy v občanské nauce mě vyvolala učitelka – tedy občanské nauky – a řekla mi, ať popíšu rozdíl mezi postavením mládeže ve východním a západním bloku. Takže jsem stál před třídou a popisoval jsem v duchu jaksi očekávaného ten rozdíl, tedy jak se má mládež ve východním bloku skvěle, a jak se má mládež v západním bloku špatně, jak ten kapitalismus ji drtí, zatímco tady mládež jenom si prozpěvuje, abych tak ve zkratce řekl. A dostal jsem za to jedničku nebo dvojku. Ona byla spokojená, já jsem si šel sednout. A tím se můj pocit ponížení završil a já jsem odcházel toho dne s pocitem opravdového těžkého ponížení ze školy a rozhodl jsem se, jak někde píše Ladislav Klíma ve svém životopise, že už nikdy do žádné školy nepáchnu, tak to můžu zacitovat nebo parafrázovat – rozhodl jsem se, že už nikdy do žádné školy nepáchnu. A to jsem tedy také dodržel.“

„Obávám se, že moje odpověď bude velmi stručná. Moje očekávání... nevím, jestli a jaká přesně jsem měl očekávání. Takže bych spíš odpověděl na druhou část otázky: ničeho jsem nikdy ani na vteřinu nezalitoval. Ani tehdy, ani později, a mám pocit, že kdybychom fabulovali s určitou literární nadsázkou, kdybych teď byl v tom rozhodujícím věku, kdyby mi bylo řekněme znovu šestnáct let, znovu nastala ta situace, tak si těžko umím představit, že by se můj životní příběh mohl odvíjet nějak zásadně jiným způsobem, než se odvíjel. Nelitoval jsem ničeho.“

„Určitě jsem se bál, že mě zmlátí, protože to se tu a tam stalo, že někoho zmlátili. Kupříkladu mého tehdejšího dobrého kamaráda, velmi blízkého přítele, disidenta a básníka Jana Pukalíka, který bohužel v roce 1988 spáchal sebevraždu, v Brně u jednoho výslechu v tehdejší Leninově ulici v krajském sídle StB estébák jménem Bata zbil dosti surovým způsobem, tahal ho za vlasy na výslechu po zemi, až mu část vlasů vyrval. Bylo to poměrně brutální. Takové věci se tu a tam děly a já jsem z toho měl opravdu primitivní, takřka živočišný strach, že mě taky zmlátí. Toho jsem se bál. To byla věc, které jsem se bál. Psychického nátlaku jsem se nebál, protože neměli moc na co tlačit, já jsem byl v pomocném zaměstnání, ve zcela podřadných pomocných profesích, děti jsem neměl, rodinu jsem neměl, čili moc nebylo, na co tlačit. Ale druhá věc, které jsem se také bál, a opravdu jsem se jí bál pokaždé, když jsem byl na výslechu, že to skončí tím, že rovnou z toho výslechu budu putovat do vazby, z vazby k soudu a od soudu do vězení. To byly dvě věci, kterých jsem se bál při každém výslechu – že mě zmlátí a že mě zavřou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nebál – bál jsem se.“

„Oni jenom na začátku, na jednom z těch prvních výslechů, což už jsem zmiňoval, mi říkal kapitán František Veselý, což byl ‚můj‘ hlavní estébák, který kombinoval takový určitý typ familiárního otcovského chování ke mně a určité estébácké přísnosti a nevraživosti, tak na jednom z prvních výslechů na Lenince mi říkal, že jsem na začátku šikmé plochy a že záleží teď opravdu pouze na mně, že svůj život mám ve svých rukou, že buď budu pokračovat a špatně to se mnou dopadne, nebo ke všem těm svým, už nevím, jak to nazval, možná kamarádíčkům nebo podobně nějak to vyznělo, se otočím na podpatku a ukážu jim záda a všechno bude v pořádku. To bylo jediné a jinak si nevzpomínám, ani že by mně někdy nabízeli spolupráci. Pokud ano, tak už jsem to zapomněl a nebylo to nijak významné nebo výrazné. Naopak si vzpomínám, že jsem po revoluci postupně zjistil, že asi dva nebo tři lidé na mě donášeli, že je zlomili ke spolupráci a že byli konfidenty. V tomto smyslu jsem to měl poměrně jednoduché, protože mě nikdy k ničemu netlačili.“