Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Ohnisko (* 1965)

• narodil se 16. července 1965 v Brně

• jako šestnáctiletý odešel z gymnázia i střední knihovnické školy

• pracoval v pomocných dělnických profesích

• od 80. let se zapojoval do aktivit brněnského disentu

• několikrát byl zadržen a vyšetřován Státní bezpečností

• v lednu 1987 podepsal Chartu 77

• v listopadu 1989 působil v brněnském Občanském fóru jako korespondent Východoevropské informační agentury

• po převratu pracoval jako nakladatel, knihkupec a nakladatelský redaktor, píše básně

• od roku 2012 žije v Praze

• v roce 2014 obdržel uznání účastníka třetího odboje

„Odosobněný, neautentický systém ve službě režimu,“ těmito slovy básník Milan Ohnisko vzpomíná na normalizační školství – a daly by se jimi zřejmě charakterizovat i další segmenty veřejného života v Československu 70. a 80. let. „Lež, přetvářka a taky to, že vás nikdo nevnímal jako osobnost, odlišnou od vašeho spolužáka. Můj základní dojem byl, že jsme pojímáni jako zaměnitelné figury, vyrobené z tvarohu nebo z tofu, které nemají žádnou osobnost – a ani ji mít nemají.“

V šestnácti letech Milan Ohnisko zjistil, že není schopen atmosféru ve škole dál snášet, a rozhodl se odejít z gymnázia. Z četby Bondyho Invalidních sourozenců už věděl o existenci disentu a začal po něm cíleně pátrat. „Pochopil jsem, že to jsou lidé, se kterými se chci přátelit, že to je náplň života, kterou chci rozvíjet.“

Hodnoty za kulisami všedních dní

Narodil se v Brně v roce 1965. Jeho rodina si tak jako mnohé další vypěstovala dvojaký vztah ke komunistickému zřízení – sympatie k němu nechovali a doma poslouchali zahraniční vysílání Hlasu Ameriky, navenek se ale rodiče nijak nevymezovali. Tatínek Milan, stavař a projektant Kovoprojekty Brno, vstoupil v 60. letech do komunistické strany, po roce 1968 z ní byl pro nesouhlas s okupací vyloučen.

Syna Milana formoval pionýrský oddíl, v němž strávil podstatnou část svého dětství. „Stopaři“ z pionýrské skupiny Milana Genserka sice působili pod hlavičkou Pionýra – jinak to v té době ani nešlo – ale vedli je bývalí skautští vedoucí a to „na půdorysu skautingu“. Od druhé třídy se tak Milan Ohnisko oddával dobrodružství na letních táborech i víkendových výpravách, kdy mimo jiné „lovil bobříky“, sdílel s ostatními hochy své milované foglarovky, občas i zpíval zakázanou junáckou hymnu.

„Dalo mi to povědomí, že existují věci jako čest, pravdomluvnost, obětavost pro kamaráda. Že jsou určité hodnoty, které nejsou samozřejmé a o nichž se v tom všednodenním ruchu nemluví – a už vůbec ne ve všednodenním ruchu normalizace 70. a 80. let. Hodnoty, které jsou jaksi za kulisami všedních dní, a vlastně jsou velmi podstatné a je důležité řídit jimi svůj život.“

Ve škole naopak tyto hodnoty nenacházel. Učitelé byli převážně „neurotičtí“ a „labilní“ a zpětně viděno šlo o dosti „kafkovské“ prostředí. V humanitních předmětech, ke kterým ho to jinak přirozeně táhlo, se předpokládala autocenzura.

Do školy už nepáchnu

Nebylu mu ani dvanáct, když režim rozpoutal kampaň proti signatářům Charty 77. Tehdy v satirickém časopise Dikobraz objevil vtipy o „samozvancích a zaprodancích“. „Ptal jsem se tehdy matky, kdo jsou chartisté, ale podala mi dost bizarní vysvětlení, související s tehdejší diskreditující kampaní proti Ludvíku Vaculíkovi, že to jsou lidé, kteří se fotografují nazí na hřbitově.“

„Divní lidé“ ho nicméně zaujali a další impulsy přinesl poslech zakázaných písničkářů, jejichž nahrávky získal od staršího kamaráda. Písně Karla Kryla, Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty nebo Vlasty Třešnáka ho utvrdily v domněnce, že – kunderovsky řečeno – „život je jinde“. A tento dojem završila četba samizdatem šířené literatury, zejména Bondyho Invalidních sourozenců. „To pro mě byl výbuch bomby. Když jsem to přečetl, měl jsem intenzivní pocit, že co hledám, nacházím tam jasně pojmenováno a zformulováno. A že někde musejí být lidé, o nichž tam je řeč.“

Přelomová Bondyho kniha se mu dostala do rukou až krátce poté, co v roce 1980 nastoupil na brněnské gymnázium na třídě Kapitána Jaroše. Tam se sice začlenil do jakési „pseudo undergroundové“ party, díky níž se právě poprvé dostal i k samizdatu, o to hůř ale snášel výuku poplatnou dobové ideologii. Během prvního ročníku oznámil rodičům, že na gymnáziu končí. To radši půjde dělat třeba nočního hlídače.

Rodiče nebyli nadšeni, nechtěli dovolit, aby úplně rezignoval na oficiální vzdělání. Nakonec proto souhlasil, že přestoupí na Střední knihovnickou školu v Brně, od níž si sliboval kreativnější a více humanitně zaměřené prostředí. Záhy ale pochopil, že ani tudy cesta nevede. Jeho další odchod uspíšily dva incidenty: první den v nové škole ho třídní učitelka přinutila, aby se nechal ostříhat. A brzy poté dostal v hodině občanské nauky za úkol popsat rozdíly mezi postavením mládeže ve východním a západním bloku. Splnil ho prý sice „v duchu očekávání“ a ke spokojenosti učitelky mluvil o tom, jak je západní mládež drcena kapitalismem, zatímco ta východní „si jen prozpěvuje“, ale nebylo to bez následků. „Toho dne jsem odcházel ze školy s pocitem opravdového těžkého ponížení. Rozhodl jsem se, že už nikdy do žádné školy nepáchnu. A to jsem také dodržel.“

Jak najít skutečného chartistu

Právě v té době se mu konečně podařilo navázat kontakt s brněnskými disidenty, o jejichž existenci již věděl, ale nikoho z nich dosud neznal. Pomohlo tomu náhodné setkání v Praze na podzim roku 1981, kdy se do hlavního města vydal se svou tehdejší přítelkyní. „Neměli jsme kde spát a na Karlově mostě večer hrála na kytary skupina mániček. Šli jsme za nimi – to je z dnešního pohledu něco naprosto nemyslitelného, ale tehdy to tak často bylo – že se zeptáme, jestli bychom u někoho nemohli přespat.“

Jeden z dlouhovlasých mladíků se jich ujal. Jak se později ukázalo, šlo o význačného českého anarchistu Romana Laubeho, který svého zaměstnání v tiskárně využíval k šíření ilegálních tiskovin. Přenocovali u něj a druhý den si Milan Ohnisko odvážel do Brna batoh plný samizdatu a různých textů včetně tzv. Infochů, tedy Informací o Chartě, které vydával Petr Uhl a další. „Doma jsem to všechno vyndal z batohu a pečlivě pročítal. To vzrušení, které mě při tom zaplavovalo, nelze ani popsat slovy.“

V Infoších nalezl ke své radosti zprávy o perzekvovaných chartistech včetně jejich adres. „Takže jsem se rozhodl, že obejdu jednotlivé brněnské chartisty a spojím se s nimi.“ První, u něhož zazvonil, byl Libor Chloupek, dříve odsouzený společně s Petrem Cibulkou a Petrem Pospíchalem za organizování vystoupení Jaroslava Hutky a za distribuci samizdatové literatury. Ohnisko se Chloupkovi představil a rovnou prohlásil, že chce také opisovat a šířit samizdat a zapojit se do disentu. „Pochopitelně si se mnou nevěděl rady a poslal mě za farářem Janem Šimsou, který také netušil, co se mnou, ale odkázal mě na Petra Pospíchala. Ten mě nakonec neodmítl,“ popisuje své první setkání se „skutečnými chartisty“.

Konečně se tak dostal do společnosti lidí, s nimiž se už dlouho toužil seznámit. Ačkoli jejich první reakce byly opatrné – oslovení se právem mohli domnívat, že jde o provokaci nasazeného konfidenta – u styku s brněnským disentem už zůstalo. Milan Ohnisko připomíná zdánlivou nesourodost tohoto společenství: do protirežimních aktivit se zapojili intelektuálové i underground, křesťané i bývalí reformní komunisté, máničky i filozofové. Díky společnému nepříteli se tyto různé skupiny vzájemně propojily. „Intenzivně jsem vnímal vzájemnou úctu a solidaritu disentu, hodnoty, které ostře kontrastovaly s arogancí většinového prostředí, tedy zaměstnání nebo školy.“

První výslech byl nejhorší

Pokud šlo o zaměstnání, to si kvůli předčasnému odchodu ze školy musel poprvé najít už v šestnácti letech. Nejdřív dělal pomocného zedníka v brněnských papírnách, což pro něj bylo náročné jak fyzicky, tak sociálně – dělníci na stavbě od rána popíjeli a Ohniska, kterému přezdívali „profesor“, posílali na nákupy piva a rumu. Po roce a půl pak získal místo kulisáka v Divadle bratří Mrštíků. I tam se prý pilo „neuvěřitelně“, navíc se tam výrazněji projevovala vládnoucí ideologie. „Míra cynismu a rozdvojenosti, kdy si o něčem něco myslíte, ale aktivně a dobrovolně na tom participujete, abyste směl něco dělat, pro mě byla docela šokující. Řekl bych, že to bylo dost amorální prostředí. Snažil jsem se to příliš nevnímat, abych tam přežil, ale úplně to nešlo.“

Zatímco střídal různá další zaměstnání – jako odečítač vody začal v sedmnácti více psát básně, výhrou pak pro něho byla pozice hlídače staveniště, kdy mohl intenzivně číst a psát – prohlubovalo se i jeho zapojení do disentu. Přes Petra Pospíchala, který se stal jeho blízkým přítelem, poznal mnoho předních disidentů z Brna i Prahy. Jaroslav Šabata přijal roli jakéhosi téměř „nevlastního otce“ a systematicky mu doplňoval vzdělání. K psaní a básnění ho povzbuzoval Milan Uhde, který také zařídil vydání jeho první sbírky básní v samizdatové edici Petlice. Ve společnost Petra Pospíchala navštívil Milan Ohnisko dvakrát chalupu Václava Havla na Hrádečku. Šířil a opisoval ilegální tiskoviny, sháněl signatáře petic, fungoval jako spojka mezi brněnskými a pražskými chartisty, mezi nimiž pendloval se vzkazy i materiály.

Vzhledem k těmto aktivitám mohl jen těžko uniknout pozornosti tajné policie. Nepříjemných výslechů na StB zažil mnoho, zdaleka nejvíc se prý bál hned při tom prvním: v roce 1984 v Pelhřimově, kdy ho zadrželi spolu s Petrem Pospíchalem během cesty za Janem Litomiským, tehdy čerstvě propuštěným z vězení. „Pocítil jsem ohromný strach z fyzického násilí. Estébák v Pelhřimově mi nezapomněl připomenout, že zdi vyšetřovny jsou silné a ven nic není slyšet,“ vzpomíná Milan Ohnisko. „Krátce poté následovalo zadržení v Brně, kdy se mi snažil vyšetřovatel, kapitán Veselý, promluvit do duše. ,Jsi mladý, ještě je čas,‘ opakoval téměř otcovsky, ,ještě se můžeš vrátit.‘“

Jeho zkušeností s estébáky však přibývalo a strach se postupně zmenšoval, byť do určité míry ho cítil vždy. V pozdějších letech se snažil řídit poučením, jež disidenti mezi sebou cíleně šířili, šlo o instrukce, jak se chovat při výslechu – a jak, pokud možno, nevypovídat. „Nebudu tvrdit, že se mi to vždy úplně dařilo. Jedna věc je, že jste věděl, jaké zákonné následky něco může nebo nemůže mít, ale druhá věc je, že u výslechu byla nějaká atmosféra, nějak se k vám někdo choval a to nemuselo být vždy příjemné. Ale nemyslím si, že bych někdy řekl něco podstatného.“

V lednu 1987 podepsal Chartu 77. Bylo to v době, kdy se vedle hrozby výslechů, zatčení, popřípadě i kriminálu, nad ním vznášela také hrozba povinné vojenské služby – a ta byla pro něho snad ještě strašnější. „Kdybych si měl vybrat mezi vojnou a vězením, raději než na vojnu bych tehdy nastoupil do vězení,“ říká Milan Ohnisko. Na čtvrtý pokus se mu naštěstí v témže roce 1987 podařilo získat modrou knížku, byť za cenu půlroční hospitalizace na psychiatrické klinice.

Nikdo netušil, jak moc bude revoluce sametová

Dvakrát byl zadržen ještě i v roce 1989. Před výročím 21. srpna ho sebrali takzvaně „preventivně“, jak se to disidentům často stávalo, aby jim policie zabránila účastnit se protirežimních demonstrací. V cele předběžného zadržení strávil den a půl; protestní hladovky se po výhružkách, že ho odvezou do vězeňské nemocnice a nakrmí násilím, raději vzdal.

Úplně naposledy ho zadrželi asi tři dny po 17. listopadu, když spěchal na demonstraci na brněnském náměstí Svobody s připnutou plackou s nápisem „Propusťte Petra Cibulku, vězně svědomí“. Naložili ho do antonu a odvezli na stanici. Aby se mohl protestů zúčastnit – o což tentokrát obzvlášť stál – přijal tehdy podmínku již zkrotlých příslušníků a placku odevzdal.

V rychlém sledu listopadových událostí se zapojil do aktivit čerstvě vzniknuvšího brněnského Občanského fóra. Pracoval při OF jako korespondent brněnské pobočky Východoevropské informační agentury a zprávy o dění v Brně posílal do pražské centrály Petru Uhlovi.

V prosinci se stal svědkem likvidace archivů jihomoravské Státní bezpečnosti v Kanicích u Brna, při níž shořel mimo jiné i spis, který StB vedla na něj. Když se v Občanském fóru doslechli o „divoké skartaci“ v lesích u Kanic, vyrazil s několika kolegy do brněnského sídla StB v tehdejší Leninově ulici. Jakéhosi řidiče tam přinutili, aby je do Kanic odvezl. „Pamatuji se, jak byl vyděšený a celou dobu říkal, že on za nic nemůže. Protože estébáci tehdy začali mít velký strach. Nevěděli, co bude, a bylo zjevné, že se bojí o svou existenci, možná i o život.“

Že revoluce proběhne vůči bývalým mocným zcela mírumilovně a – slovy Milana Ohniska – až přehnaně sametově, to tehdy nikdo netušil. Řidič je zavezl k tajné rezidentuře Státní bezpečnosti, šlo o budovu uprostřed lesa, obehnanou osnatými dráty. „U brány hořela veliká hromada tiskovin. Bylo to v noci, byla tma. Stál tam člověk, nějaký vrátný nebo správce toho objektu – kde podle všeho v tu chvíli jinak nikdo nebyl – a ten byl ještě vyděšenější než ten řidič. Stál u té obrovské hromady zpola shořelých, hořících a doutnajících tiskovin, různých papírů, šanonů. Úplně se klepal a říkal, že za nic nemůže, že je jenom správce. Takže jsme to zdokumentovali, nafotili, pak jsme o tom vydali zprávu.“

Po převratu se Milan Ohnisko odvrátil od politiky a svůj další život spojil i profesně s knihami – založil vlastní nakladatelství, provozoval knihkupectví, poté se živil jako nakladatelský redaktor. Pracoval v nakladatelství Petrov, které po revoluci koupil jeho kamarád Martin Reiner (tehdy Pluháček), i v jeho nástupnickém Druhém městě. V roce 2012 se přestěhoval do Prahy a začal pracovat v literárním časopise Tvar, kde je v současnosti zástupcem šéfredaktora. Za svou činnost v disentu získal v září 2014 osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Stále píše básně, po přelomu tisíciletí mu vyšla řada sbírek, z nichž Světlo v ráně získalo v roce 2017 cenu Magnesia Litera.