Milan Ohnisko

„Vybavuje se mi jedna docela dobrá historka, když jsem jednou do Anglické přišel právě s již řečeným svým přítelem, básníkem Janem Pukalíkem. Byl tam Ivan Martin Jirous, který říkal, že na Střeleckém ostrově je nějaká výstava undergroundová nebo nelegální – obrazů. Pojďme se tam podívat! Takže jsme vyrazili z Anglické s Petrem Uhlem, s Magorem a s Honzou Pukalíkem pěšky na Střelecký ostrov. A když jsme šli po Mostě Legií, tak tam došlo k takové docela komické historce, protože uprostřed Mostu Legií je schodiště, které vede dolů na Střelecký ostrov. Už tam bylo vidět, že dole po Střeláku chodí máničky a něco se tam děje, že je tam nějaká akce. Těsně u toho schodiště nahoře se takhle o zeď nebo o zídku opíral nějaký člověk, který měl fotoaparát s dlouhým teleobjektivem, a vedle něj byl ještě někdo. Byli oblečení jako turisté, měli šusťákovky a fotili. A Petr Uhl říkal: ‚Hele, to nejsou turisti, že?‘ A Magor se podíval a říkal – ale to už jsme byli metr od nich, úplně těsně u nich – říkal: ‚Ne, to nejsou, Petře, turisti, to jsou estébáci. Mám mu rozbít hubu?‘ To řekl tak nahlas, že on to slyšel. A Petr Uhl říká: ‚Já myslím, že to nebude dobrý nápad.‘ Tak jsme je obešli a šli jsme dolů na tu výstavu. Tak to je historka, na kterou rád vzpomínám.“

„Ta cesta byla zhruba taková, že já jsem se k disentu – protože jsem věděl a tušil, že je a že jsou ti lidé nejen v Praze, ale i v Brně, ale přímo jsem nikoho neznal. A náhoda tomu chtěla nebo osud, že jsem se svou tehdejší přítelkyni jel na víkend do Prahy. To mi bylo šestnáct, možná už sedmnáct. Neměli jsme kde spát a na Karlově mostě večer hrála na kytary taková skupina mániček. My jsme šli za nimi, to je z dnešního pohledu, jaksi z hlediska dnešního života něco naprosto nemyslitelného, ale tehdy to tak často bylo. Že se prostě zeptáme, jestli bychom u někoho nemohli přespat. Oni byli velmi přátelští, hned nás zahrnuli mezi sebe. Jeden z nich, který se posléze představil jako Roman Laube – a já jsem ještě později zjistil, že je to význačný česky anarchista, o tom jsem tehdy vůbec neměl ani ponětí – tak nás pozval, že u něj můžeme přespat. Bylo to v nějakém takovém panelákovém bytě, já už vlastně nevím kde, protože jsem tehdy Prahu téměř neznal. Možná v Dejvicích, možná jinde, to už opravdu nevím. Tam jsme ještě večer pili pivo – nebo v noci, v kuchyni. A on tam postupně nanosil obrovskou horu samizdatů a cyklostylů. Ukázalo se, že pracuje v tiskárně a že tam tajně tiskne Infochy a nejrůznější věci, taky že jezdí do Polska a z Polska vozí polské samizdaty a některé asi i nechával překládat a tiskl. Dělal něco – já ani nevím, jestli mně to v tu chvíli vůbec docházelo, co na tom stole v té kuchyni všechno vidím a co slyším. Ale zpětně viděno není pochyb o tom, že dělal něco, za co by mohl jít na mnoho let do vězení. To už opravdu nebyla žádná legrace. Ale on to byl hoch kurážný. Výsledkem bylo, že druhého dne jsme se vraceli do Brna a já jsem měl plný batoh samizdatu a různých tiskovin. Včetně Infochů, Informací o Chartě, které vydával Petr Uhl a další. To jsem si tedy s velkou radostí odvážel domů do Brna a doma jsem to všechno vyndal z batohu a všechno jsem to pečlivě pročítal. To vzrušení, které mě přitom zaplavovalo, ani nelze popsat slovy.“

„Byl to naprosto odosobněný, neautentický systém, který byl plně ve služebné roli režimu. A zároveň se nějakým způsobem markýroval, to znamená předstíral opak. A vlastně bylo to založené na lži. Pokud dáme stranou exaktní předměty, jako je matematika nebo fyzika nebo chemie, které samozřejmě nebyly založené na lži, protože o čem by se tam lhalo. Vzorečky režim nijak neohrožovaly, ani rovnice. Ale pokud bychom se tedy bavili o předmětech, jako je občanská nauka, jako je dějepis – ale jako je i český jazyk, protože samozřejmě bylo nějaké penzum povinné četby, byly nějaké slohové práce, které už dopředu byly založené… nebo se předpokládala nějaká autocenzura. Těžko jste ve slohové práci mohl psát o tom, co si myslíte o roce 1968. To znamená – ono to možná není úplně snadné stručně popsat – ale jako by lež prosakovala vším. Lež, přetvářka, neautenticita, ale taky to, že vás vlastně nikdo nevnímal a nebral jako osobnost, kterou jste. Vy jste takový, vy jste nějaký a jste jiný než váš spolužák. Můj základní dojem a pocit byl, že nás pojímají a jsme pojímáni jako zaměnitelné figury, které jsou všechny stejné a jsou nějak vyrobeny z tvarohu nebo z tofu a nemají žádnou osobnost – ani nemají mít žádnou osobnost v tom smyslu, v jakém o tom mluvím. No tak asi takto.“

„A pak tam byl druhý takový moment, kdy v občanské nauce mě vyvolala učitelka – tedy občanské nauky – a řekla mi, ať popíšu rozdíl mezi postavením mládeže ve východním a západním bloku. Takže jsem stál před třídou a popisoval jsem v duchu jaksi očekávaného ten rozdíl, tedy jak se má mládež ve východním bloku skvěle, a jak se má mládež v západním bloku špatně, jak ten kapitalismus ji drtí, zatímco tady mládež jenom si prozpěvuje, abych tak ve zkratce řekl. A dostal jsem za to jedničku nebo dvojku. Ona byla spokojená, já jsem si šel sednout. A tím se můj pocit ponížení završil a já jsem odcházel toho dne s pocitem opravdového těžkého ponížení ze školy a rozhodl jsem se, jak někde píše Ladislav Klíma ve svém životopise, že už nikdy do žádné školy nepáchnu, tak to můžu zacitovat nebo parafrázovat – rozhodl jsem se, že už nikdy do žádné školy nepáchnu. A to jsem tedy také dodržel.“

“It was only at the beginning, during one of my first interrogations at Leninova. Capt František Veselý, ‘my main officer’ who combined a familial and fatherly attitude with a sort of secret police austerity and malice, told me I was on the verge of abyss and that it was really up to me only: Either I will go on and end up really badly, or I will turn my back on all of my… I don’t know how he put it – maybe buddies or so – and everything would be all right. That was the only thing, and other than that I cannot remember them ever offering me collaboration. If they did, I may have forgotten or it was not important or distinctive. Then again, I do remember finding out after the revolution that two or three people had informed the police about me; they recruited them for collaboration and they were confidents. Things were simple for me in this sense because I was never pressured into anything.”

“My answer will be very brief I’m afraid. My expectations… I don’t know if I had any expectations and what they were. So let me answer the second part of the question instead: I never regretted anything for one second. Not then, not later. I feel that if, with a bit of a hyperbole, I was at the decisive age of maybe sixteen now and that situation occurred again, I cannot really imagine my life story unfolding in a principally different way from how it did. I never regretted anything.”

“I certainly feared they would beat me up because it happened now and then. For example, my good and close friend at the time, the dissident and poet Jan Pukalík who sadly committed suicide in 1988, got beaten up in Brno during an interrogation in the regional headquarters of StB in Lenin Street by a secret policeman called Bata. He beat him quite brutally, dragging him on the ground by his hair so he pulled some hair out of his head. It was quite brutal. Things like that happened and I had a truly primitive, almost animal fear of getting beaten up too. That scared me. That was one thing that used to scare me. I didn’t fear psychic pressure because there was not much for them to press on; I was in an auxiliary profession, quite lowly manual position, no children, no family so there was not much to press on. The other thing that I feared every time I was interrogated was that it would end up with them taking me directly to detention, then to court and then to prison. Those were the two things that scared me during every interrogation – being beaten up and being imprisoned. I would lie if I said that I wasn’t scared – I was.”