Pavel Novák

* 1962

  • „Vlastně na té akádě pod hlavičkou SSM byly organizovány tyhlety fialkové a mikulášské slavnosti, to bylo vždycky na podzim a na jaře, když začala škola – a když začala škola po Vánocích – tak byl takovej prostě večírek, kde se sezvaly… Já jsem to řešil tak, že jsem sezval ty kapely, takže jsme… Protože jsem se pohyboval v těch kruzích, právě jsem chodil na to Hokaido, tak tam mně vždycky poradili, s kým se mám dát do řeči a kde ty lidi mám sehnat. Já jsem to sezval dohromady, a pak se zjistilo, že ti lidi nemůžou mít přehrávky někteří – tak jsme vymysleli parník. Takže místo fialkové slavnosti byl parník. Ten parník se tak rozhoupal, že na nás kapitán dokonce zavolal policajty, takže to bylo pak velký urovnávání. Ale hlavně tam hrály kapely, který neměly přehrávky. Nebyli to žádní neumětelové, byli to opravdu tenkrát… Kapela Zebra tam rozjela velký reggae, ti muzikanti hráli s Alešem Drvotou taky, takže to nebyli žádní béčkoví… A pak tam poprvé, si pamatuju, hráli taky Petr Bublák – Bubák – Bublák, který hraje s Jakubem Nohou na kytaru, skvělej kytarista. Tak tam hrál poprvé se svou kapelou taky na tom parníku díky tomu, že jsem nějak to takhle promýšlel, jak to udělat, aby zase jsme mohli mít svoji kulturu, kterou máme rádi.“

  • „Ta situace byla taková, že ti studenti už všichni byli trošku někde jinde, než byl ten režim. Trošku se nám to nějak tak jako… ti profesoři, většina z nich byla na dnešní poměry těžcí alkoholici včetně i těch, kterých jsem si vážil, jako byl třeba Standa Hanzlík a tak. Tak měli velmi, myslím si, značnou spotřebu. Oni to ještě nevnímali jako problém, protože na to dostávali dost peněz. No vlastně pro některé to fatálně skončilo velice brzo.“

  • „Ona mě učila rusky. Ona uměla dobře rusky, protože tu ruštinu měli jako jeden z jazyků povinnejch jednak ve škole a jednak se na Ukrajině tehdá rusky mluvilo jako oficiálním jazykem. Takže ona uměla dobře rusky – a zároveň to nenáviděla. To bylo takový jako paradoxní, že mi to furt říkala, že to jsou vlastně lidi, který jí vzali všechno. A já to měl dost dlouho v sobě tak jako i vůči těm Rusům. Ale musím říct, že mě to strašně mrzí vlastně, protože já jsem… já jsem mezi nima našel spoustu výbornejch lidí, výbornejch kamarádů. Teďka jak hraju, tak chodím mezi ty cizince a tam mezi nima je spoustu Rusů. A pár jich jsem poznal a jsou to skvělý lidi, vůbec si nazasloužej bejt někam zařazovaný, protože pro mě jsou to úžasný lidi jenom.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 3, 25.03.2019

    (audio)
    délka: 02:08:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 05.10.2023

    (audio)
    délka: 02:12:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 21.12.2023

    (audio)
    délka: 02:19:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Začalo mě unavovat, jak si umělec musí hýčkat své ego

Pavel Novák v roce 1981
Pavel Novák v roce 1981
zdroj: Během natáčení

Pavel Novák se narodil v Pardubicích 19. listopadu 1962. Jeho dědovi z otcovy strany sebrali komunisté v roce 1950 statek, otec Bedřich byl kvůli „kulackému“ původu vyhozen z gymnázia a poslán do pracovního tábora. Maminka Lýdie pocházela z evangelické rodiny Procházků, její matka, Pavlova babička Emilka, vyrůstala v rodině volyňských Čechů v Mykolajivské oblasti na jižní Ukrajině. Počátkem 30. let, když bylo ukrajinským rolníkům zabavováno osivo, jí tam zastřelili rodiče. Zřejmě díky Masarykově pomoci volyňským Čechům se pak jako dvanáctiletá dostala do Československa, kde ji adoptovala rodina Chybových. Její vnuk Pavel Novák vystudoval pardubické gymnázium a poté v roce 1982 přišel do Prahy. Vystřídal různá zaměstnání: živil se jako topič v disidentských kotelnách nebo jako pošťák. V roce 1984 byl napotřetí přijat na Akademii výtvarných umění. Kromě výtvarné tvorby se věnoval také muzice a na škole organizoval mikulášské a tzv. fialkové slavnosti. Podílel se na akci Parník, kdy na lodi na Vltavě zahrály nepovolené kapely. Po revoluci vyučoval figurální malbu na SUPŠ na Žižkově a kurátorsky pracoval v galerii U Řečických. V polovině 90. let ho pohltilo restaurování, obnovoval třeba barokní fresku v kostele Nejsvětější Trojice v Bohuslavicích u Hlučína či Betlémskou kapli na Žižkově. Působil v rodinné kapele Žižkovský dezert a také ve staršovstvu žižkovského evangelického sboru. Věnoval se též knižním ilustracím. Žije v Praze.