Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Novák (* 1962)

• narodil se 19. listopadu 1962 v Pardubicích

• jeho otec Bedřich byl perzekvován pro „kulacký“ původ

• matčina matka přišla poč. 30. let z Ukrajiny, kde jí zastřelili rodiče

• absolvoval pardubické gymnázium

• od roku 1982 žil v Praze

• živil se jako topič v kotelnách či pošťák

• v letech 1984–1990 studoval Akademii výtvarných umění

• během studia organizoval hudební akce

• po revoluci vyučoval figurální malbu na SUPŠ na Žižkově

• od 90. let se věnuje restaurátorství

• působí ve staršovstvu žižkovského evangelického sboru

• žije v Praze

Akademický malíř a restaurátor Pavel Novák se narodil v roce 1962 v Pardubicích. Na vytouženou Akademii výtvarných umění byl přijat v roce 1984 a strávil na ní poslední léta komunistického režimu. „Na akádu jsem šel hlavně kvůli tomu, abych dostal do občanky razítko, že jsem svobodného povolání,“ říká ke své tehdejší motivaci. „Pak jsem se najednou ve svobodném povolání ocitl, a uvědomil si, že je pro mě až moc svobodné. Že na to až tak nejsem, abych byl jenom tím kumštýřem.“ I takové paradoxy přinesla nečekaná svoboda po roce 1989. Pavla Nováka nasměrovala k restauratérství, kde našel potřebnou koncentraci a klid.

Se sestrou a rodiči vyrůstal na pardubickém sídlišti Višňovka, na jehož stavbu koncem 50. let dohlížel jako stavbyvedoucí jeho otec Bedřich. Ten pocházel z Uherska na Pardubicku, kde některý z jeho předků, snad jeho dědeček, koňský handlíř Jan, odkoupil statek po knížecím rodě Thurn-Taxisů. Jako poslední z rodiny na statku v každém případě hospodařil Bedřichův otec, tedy Pavlův dědeček – než mu ho komunisté v roce 1950 zabavili. Rodina se pak musela vystěhovat a Bedřicha kvůli „kulackému“ původu vyhodili z gymnázia a poslali do pracovního tábora stavět přehrady. Teprve po vojně ho režim vzal na milost a Bedřich mohl vystudovat střední stavební školu a později ještě i vysokou stavební školu v Praze. To ovšem jen dálkově a již jako otec dvou dětí: Pavla a jeho sestry Jitky.

„To bylo takové šťastné období, protože táta jezdil do Prahy a vozil odtamtud dárečky a vyprávěl. Chodil do divadla Semafor a vozil i desky, což se mi líbilo. Já jsem všechno, co doma měl, Voskovce a Wericha, uměl zpaměti. Se sestrou jsme leželi u gramofonu a poslouchali to do úplného zblbnutí,“ přibližuje Pavel Novák dobu svého dětství.

Babiččiny rodiče zastřelili na Ukrajině    

Pohnutou rodinnou historii měla ovšem i Pavlova maminka Lýdie, rozená Procházková. Její matka, tedy Pavlova babička Emilka, pocházela z rodiny volyňských Čechů žijících posléze v české evangelické obci Bohemka v Mykolajivské oblasti na jižní Ukrajině. „Ta rodina opustila volyňskou oblast – proto se jim říkalo volyňští Češi – a přešli celé Rusko až na Dálný východ. Pak se vrátili na Ukrajinu, kde se jim jako hospodářům nejvíc dařilo,“ vysvětluje Pavel Novák. 

Pravděpodobně v počátcích velkého hladomoru v letech 1932–1933, který Stalin vyvolal cílenou protiukrajinskou politikou, tu Pavlova babička Emilie Kulhavá přišla o rodiče. „Oni museli odevzdat veškerou sklizeň i osivo. Tomu se samozřejmě jako hospodáři postavili, řekli: ‚To my ale umřeme hlady.‘ A oni na to: ‚Od toho my umíme odpomoct.‘ Měli totiž příkaz, že když tohle řeknou, tak je to vlastizrada a můžou je zastřelit na místě, což udělali. Ty děti nějak zůstaly mezi těmi, kdo tam s hrůzou přežívali dál. Pak nastal skutečný hladomor. A můžu říct, že když jsem to slyšel – o tom, co se dělo pak – tak to zastřelení asi opravdu bylo milosrdenství.“
                            
Babička Emilka se pak podle svého vnuka dostala do Československa na základě pomoci vyslané ukrajinským Čechům z popudu prezidenta Masaryka. „Byla adoptována do nějaké rodiny – myslím, že se jmenovali Chybovi,“ dodává Pavel Novák s tím, že jeho babička se pak vyučila krejčovou, provdala se za poštovního úředníka Procházku a v roce 1941 se jí v Pardubicích narodila Pavlova maminka Lýdie.

Životní příběh své babičky Emilky znal Pavel od dětství, byli si spolu blízcí a vděčí jí prý třeba za to, že mu otevřela svět evangelické víry, v níž byla vychovaná. Předala mu ale také komplikovaný vztah k Rusku a ruštině, kterou velmi dobře ovládala. „Ona mě učila rusky. Uměla dobře – a zároveň to nenáviděla. To byl takový paradox. Pořád mi říkala, že to jsou lidi, kteří jí vzali všechno. A já to měl dost dlouho v sobě i vůči těm Rusům.“

Přesto si později  našel výborné kamarády mezi ruskými muzikanty, kteří si, jak říká, „nezaslouží být někam zařazováni“ jen na základě své národnosti.

Mezi hudbou a výtvarným uměním

V Pardubicích prožil hezké dětství. Měl štěstí, že když v září 1969 zahajoval školní docházku v ZŠ Makarenkova, otvírala se zde experimentální třída složená výhradně z dětí vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Jeho otec v té době vysokou školu studoval, a tak se Pavel dostal do kolektivu, kde se prý měli navzájem velmi rádi. To, že některé děti byly z komunistických rodin, pro něho tehdy mnoho neznamenalo.

Přesto když v první či druhé třídě oponoval před ostatními učitelčinu normalizačnímu výkladu sovětské vojenské přítomnosti, museli rodiče přijít do školy. „Paní učitelka byla velice korektní, vysvětlila rodičům, že nechce ubližovat, ale že mi mají vysvětlit, že v takové chvíli mám držet hubu.“ Jak bylo v době normalizace běžné, vedlo to prý k jakési „schizofrenii“ – jinak se mluvilo doma a jinak ve škole. Nebylo radno komukoliv důvěřovat. „Paní učitelka říkala jednu věc: ‚Prosím vás, nebezpečí tkví hlavně v tom, že ve třídě jsou děti, které mají rodiče v jiném postavení. Můžou to říct doma. A budeme mít průšvih všichni.‘“

Od dětství byla pro Pavla Nováka důležitá evangelická víra. V pardubickém evangelickém sboru prožili se sestrou „polovinu života“, jezdili s ním na tábory a poznali v něm řadu lidí, které neváhá označit za pardubickou elitu. Byť i ve sboru bylo prý možné narazit na šikanu. „Říkalo se, že ta církev je obrazem státu. Vždycky ty malé struktury jsou podobné těm velkým strukturám,“ poznamenává s tím, že působení pardubického faráře Doležala tak sice mělo i svou odvrácenou tvář, ale po babičce Emilce – s níž ve druhé polovině 70. let sdílel svůj dětský pokoj – byl farář Doležal další osobností, která formovala jeho křesťanství.

„Konfirmační cvičení pro mě byl zážitek, který jsem prožíval se zatajeným dechem. Cítil jsem to jako takový bonus – něco, co mám v životě navíc. Cítil jsem to jako radost – i jako dítě jsem to dokázal takhle prožívat.“

Věnoval se také kreslení a hudbě. Sedm let chodil do houslí a paralelně hrál doma na kytaru. Krátce předtím, než v roce 1978 nastoupil na pardubické gymnázium, však houslí nechal a začal dávat přednost výtvarné tvorbě. Muzika ale pro něho nadále zůstala důležitá – i ta, kterou „jen“ poslouchal. „Už mi nestačili Plavci a Osvobozené divadlo a všechna ta diskografie, kterou jsme měli doma. Tak jsem začal poslouchat Větrník a Rádio Vltava, kde už měli Lubomír Dorůžka a Jiří Černý takové hodinové pořady. Stáhnul jsem si tam všechno – Beatles – a začal jsem poslouchat tuhle muziku. Zaujal mě jižanský rock a v té době, v sedmdesátkách, byl hard rock: kapely Black Sabbath, Nazareth, Led Zeppelin, Deep Purple… To všechno pro nás byli polobozi.“

Kresba se musí odsedět

Po maturitě na gymnáziu se v roce 1982 pokusil dostat na Akademii výtvarných umění v Praze. Napoprvé neuspěl, a tak mu hrozila vojna. Svěřil se s obavami z kasárenského života otci a ten s ním vyrazil na vojenskou správu v Pardubicích. Jak se ukázalo, z dob, kdy na vojně úspěšně soutěžil ve střelbě, se Břetislav znal s místním majorem – a ten Pavlovi neprodleně vyřídil odklad vojenské povinnosti na dobu neurčitou. „On vlastně na místě rozhodl, že já na vojnu nemusím. Tím mě zachránil,“ komentuje své tehdejší štěstí Pavel Novák.

Odešel nicméně do Prahy, kde pak vystřídal různá zaměstnání: živil se jako topič v kotelnách – v jedné z nich se spřátelil s evangelickým kazatelem a signatářem Charty 77 Alfrédem Kocábem – nebo jako pošťák. Přes otce znal různé výtvarníky, ti ho postupně dovedli za Ladislavem Čepelákem, který tehdy působil na AVU. Ukázal mu své kresby, porozuměli si umělecky i lidsky a Čepelák se pak postaral, aby se Pavel Novák napotřetí v roce 1984 na akademii dostal. Po dvou letech, kdy si musel vydělávat na živobytí, získal najednou stipendium. Vážil si toho a snažil se maximálně nasávat vše, co mu připadalo inspirativní.

„Na kresbu se člověk musí koncentrovat, musí se zklidnit, musí to odsedět. Já jsem se rozhodl, že to odsedím, a skutečně jsem pak cítil ta křídla: že v té kresbě jsem svobodný a vím, co chci,“ říká ke studiu, na které vzpomíná s vděčností. „To, co jsme se tenkrát učili, takové to dvojrozměrné výtvarné umění, už je dneska trošičku zpochybňované jako historicky přežité. Já jsem rád, že to umím a že jsem se pak mohl dotknout i třeba realizací barokní fresky v Bohuslavicích. K tomu mě určitě akademie přivedla.“

Mít svoji kulturu, kterou máme rádi

V některých ateliérech AVU vládla poněkud dusnější atmosféra – nejen kvůli tomu, že velká část učitelů prý byla „na dnešní poměry těžcí alkoholici“. „Nedá se ani říct, že by tam tenkrát byl někdo přesvědčený komunista. Ono je to pořád stejně: lidi začnou být opilí svou mocí a jsou nebezpeční komukoliv,“ vysvětluje, jak tehdejší dobu vnímá dnes.

Během studia se nevzdal ani muziky. Na akademii spolupořádal tzv. fialkové a mikulášské slavnosti, což byly pravidelné podzimní a jarní hudební akce organizované na AVU pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže. Protože se pohyboval mezi muzikanty, měl na starosti shánění kapel. Když se pak ovšem zjistilo, že některé z nich nemají k veřejnému vystupování svolení režimu, rozhodli se přesunout tradiční školní akci z akademické půdy na pronajatý parník.

„Ten parník se tak rozhoupal, že na nás kapitán zavolal policajty, takže to pak bylo velké urovnávání. Ale hlavně tam hrály kapely, které neměly přehrávky. Nebyli to žádní neumětelové: kapela Zebra tam rozjela velké reggae, poprvé tam hrál taky Petr Bublák se svou kapelou. Prostě jsem promýšlel, jak to udělat, abychom zas mohli mít svoji kulturu, kterou máme rádi.“

Školu dokončil v roce 1990, tedy až po pádu komunistického režimu, kdy už vše bylo úplně jinak. Brzy po revoluci navíc potkal svou budoucí ženu a založil rodinu. Po akademii vyučoval figurální malbu na SUPŠ na Žižkově a vedle toho pracoval jako kurátor v galerii U Řečických. Na umění, jak říká, poté „trochu zanevřel“, začalo ho unavovat, jak si umělec musí neustále „úpěnlivě hýčkat své ego“. V polovině 90. let se proto více zaměřil na restaurování. Obnovoval třeba barokní fresku v kostele Nejsvětější Trojice v Bohuslavicích u Hlučína, své studenty ze SUPŠ zapojil do obnovy Betlémské kaple na Žižkově.

Restauratérství mu přineslo potřebný klid, nalezl prý kolem něj partu sympatických lidí. I v Praze si také našel svůj evangelický sbor – působil ve staršovstvu sboru na Žižkově. Dál se věnoval i muzice a se svým synem Jonatánem založil kapelu Žižkovský dezert. Věnoval se také knižním ilustracím. Žije v Praze.