Petr Miller

„Následující den jsem byli pozváni na jednání do Strakovky, kterou vedl premiér Adamec, a proti nám byl Kučera ze strany socialistické, Marián Čalfa, Oskar Krejčí na té druhé straně. Na naší straně Václav Havel, Václav Malý, Michael Kocáb, já a myslím, že ještě někdo. Ta situace byla nejasná. Myslím, že Michael Kocáb, když v té své knize popisuje tyhle děje, nemluví pravdu. Říká, že před každým jednáním jsme měli jasnou představu, co budeme chtít, co budeme dělat. To není pravda. Šli jsme na řadu jednání a vůbec jsme netušili, co se tam bude dít. Měli jsme základní směr, ze kterého nesmíme uhnout, ale nevěděli jsme, s čím přijde druhá strana. Tady na jednání v té Strakovce… Věděli jsme, že Adamec pro sebe bude chtít uhrát nějakou pozici, možná prezidenta. A že by se pokusil navrhnout Václava Havla jako premiéra. Kdo zna Václava Havla, jistě si nedovede představit, že by mohl být premiérem, to bylo absurdní. Přišli jsme na to jednání, bylo to takové otrkávání. Ani jedna strana nechtěla vytáhnout karty. Už to trvalo nějakou chvilku. Pak bylo vidět, že Adamec ztratil nervy. Měl takový brunátnější, masivnější obličej. Zrudnul, bouchnul pěstí do stolu, v ostravském dialektu se obrátil k Václavu Malém a teď to začalo: ,A vám pane Malý, chcu říci, že si ze měnebude nikdo dělat srandu, já su premiérem tochto státu.’ To bylo samozřejmě překvapení. K takové emoci na žádném předcházejícím jednání nedošlo. Já jsem seděl proti němu, vedle Havla. A zase, intuice. Kdy on praštil pěstí do stolu, tak já jsem taky praštil pěstí do stolu a povídám: ,Pane premiérem, musíte pochopit, že tohle je výjimečná situace, ale není potřeba z toho dělat drama.’ Nevím, jestli to bylo přesně takhle řečeno… Načež Adamec řekl, dobře, a žádal pět minut přestávku. Celá ta jeho doprovodná kamarila se zvedla a odešli. Havel do mě strčil, povídá, pojď ven. Vyšli jsme na chodbu, přímo proti dveřím salonku byly dveře na WC. Otevřel je: ,Pojď dovnitř.’ Tehdy bratři Jáklové, kteří nám dělali ochranku, chtěli jít s námi na ten záchod. Havel říkal: ,Jsem tady s kovářem, ten mě cohrání.’ Bylo krásně vidět takový to typický naučený , chování mukla, který ví, že na některé věci si musí dávat pozor. Vtrhl na záchod, zatáhl za splachovadla, roztočil kohoutky a říká: ,Co uděláme?’ Já říkám: ,Já bych to nenatahoval, já bych mu řek, ať podá demisi.’ A Havel na to povídá: ,Víš, jak to řekneš? '
,Ano, vím.’ Vrátili jsme se. Začalo jednání, Havel se přihlásil a udělal mi takové entrée. Řekl: ,Pane premiére, představitel dělníků…’ Což bylo komický, já jsem nebyl žádnej představitel dělníků. Byl jsem prostě normální Petr Miller. On povídá: ,Představitel dělníků vám chce něco říct.’ Já jsem měl takovou řeč, která končila: ,Pane premiére, chci vás požádat, abyste podal demisi.’ V tu ránu bylo vidět, že tomu Adamcovi se zhroutila ta představa, že by mohl být premiérem. Reagoval, ,jak já můžu podat demisi”, jemu se zhroutila ta představa. Důležitý ale bylo, že naše strana řekla té druhé straně, jak si to představuje dál. Že už takhle ne, že bude potřeba personální změna.“

„Druhý den ve čtvrtek v devět hodin ráno jsem přišel do Laterny Magiky, musel jsem požádat, aby pro mě přišel Láďa Lis. Protože tam to bylo velice střežené. Láďa Lis pro mě přišel, odvedl mě do kuřárny, otevřel mi dveře, postavil jsem se a podíval jsem se, co se děje. Uprostřed stál kroužek lidí, kteří o něčem diskutovali. Uprostřed toho kroužku byl takový menší člověk s nazrzlým knírkem. Protože ho všichni uctivě poslouchali, usoudil jsem, že to asi bude ten Václav Havel. Tehdy se tam radili, kdo koho bude zastupovat a podobně. Pamatuju se na Václava Bendu staršího, podle jeho vousu, který nesl známky potravy a podobně, to mě zaujalo. Když potom přišla řada na to, kdo koho bude zastupovat, zvedl jsem se a nesměle jsem ode dveří prohlásil: ,A kdo je tady za dělníky?’ Ten malý pán se na mě obrátil: ,No za dělníky tady je horník Hruška.’ A já jsem říkal, no dobrá, a kdo je tady za fabriky, za tovární dělníky?’ ,Za ty tady není nikdo.' A dál říká: ,A kdo jsi ty?' Tak jsem se představil, kdo jsem, a říkám, já jsem vám přišel nabídnout, že kolem třetí hodiny sem přijde velký průvod z ČKD, odhadujeme to zatím na pět až sedm tisíc lidí.’ Nastalo naprosté ticho, pan Havel se na mě obrátil a říká: ,Co to povídáš za nesmysly, my tam posíláme studenty, delegace, a vy je vyhazujete z fabirky. To říkáš, že jsi z ČKD?’ Já říkám: ,Ano, jsem z ČKD.' Tehdy mě napadla taková věta, která mě odstartovala do té nejvyšší politiky. ,Pane Havel, už jste někdy viděl, aby děti poroučely tátům, co mají dělat? Já ještě ne. Já vám chci říct jedno: Vy budete pořád chodit dávat kytičky k tomu sv. Václavovi. Ono to hezky vypadá, ale oni vás budou zavírat. Nemá to koncovku. A já jsem vám ji přišel nabídnout. To budou ty fabriky, který mají tu ekonomickou sílu, můžou něco rozhodnout.’ Koukal na mě nevěřícně, ale potom povídá… Byla tam tenkrát Monika Pajerová, Mejstřík, Bubník, ti se ke mně vrhli. Já říkám: ,Nepotřebuju nic, jenom až se ten průvod bude blíž, abyste udělali průchod, aby ten průvod mohl tím čelem vejít před ten Melantrich.’ ,To zařídíme.’ Pak bylo samozřejmě všechno jinak.“

„Problém, který se projeviil později, třeba v tom roce 1989, při těch slavnostních průvodech 23. a 24. listopadu a potom generální stávkou, která vlastně generální stávkou vůbec nebyl. Kyž vystupujete v kolektivu, nebo jdete v tom průvodu a jdou stovky lidí kolem vás, všichni stejným směrem, máte pocit, že všichni s vámi souhlasí. Ten strach tam není. I lidi, kteří jsou váhaví, to strhne. Je zajímavý (a to se pak projevilo při generální stávce) že když pak máte vystoupit na konkrétním pracovišti, kde pracuje Franta, Pepík, Lojza, Karel, a máte jít vlastním příkladem, udělat něco, co se kolegové bojí udělat, už je nestrhnete. Jsou stranou. To přesně bylo v roce 1968, ženy si sundávaly prstýnky, dávaly je na poklad republiky. To byla obrovská sounáležitost. Jeden s druhým. Všichni se cítili ponížení, zahanbení. Nikdo nerozuměl, co se děje. Najednou začala mašinérie médií, televize, vystoupení politiků, a lidi začali dostávat strach. Jak lidi začnou dostávat strach, je konec. Pak už nemůžete vystoupit a chtít je strhnout. Každý má rodinu, chce vydělávat peníze, mít embéčko nebo spartaka, nějakou chatičku, o kterou nechce přijít.“

„Byla Letná, ta druhá, ne ta sobotní, ta nedělní. Na té sobotní jsem nebyl, protože jsme v ČKD něco připravovali. Takže jsem byl na té Letné, kde jsem vystoupil. Přišli se tam omluvit dva policajti. Byli ze zásahové jednotky a přijeli autem. Suk, co píše, jak to tam bylo, tak tam píše nepravdy. Přesně to bylo tak, že ti policajti přišli před tribunu a ten jeden měl tak strašnej strach, že omdlel. Strachy omdlel. Byla tam taková silná zdravotní sestra, ta ho popadla, a říká: ‚Tak pojd mladej.‘ Dali ho na nosítka a odnesli ho. Toho druhého jsem podpíral pod rukou. Dovedl jsem ho k mikrofonu a ještě mu říkám: ‚Hele, neboj se. Tady se ti nic nestane, já ti to garantuju. A když ti je blbě, tak já tě budu držet.‘ Potřebovali jsme to, mělo to být gesto. Samozřejmě dneska, když se na to tak dívám, tak celá tribuna byla ‚co jsem si, to jsme si‘. To byla chyba. Samozřejmě to byla chyba. My Češi nejsme typy, že bychom někoho věšeli, jako Maďaři, Jugoslávci. Jsme jiní, jsme národ Švejka. Takže jsem ho tak chvíli držel a on už pak povídá: ‚To je dobrý.‘ Už se chytil, omluvil se lidu a odešel a lidi volali: ‚Už jsi náš!‘ I ti lidé to tak nějak vzali. Nebyla v nich touha po revanši.“

„Stal jsem se ministrem následujícím způsobem. Po té Letné sedím doma, přijel jsem z Laterny Magiky, a zvoní telefon, v osm hodin večer. V telefonu se ozve: ‚Děláme návrh federální vlády. Jsi navržený na ministra. Zavoláme za dvě hodiny a řekneš nám, jestli to bereš.‘ A položil telefon. Zůstal jsem stát, protože to neslyšíte každý den. Je to takové zvláštní a nejdřív jsem si říkal, jestli si někdo ze mě dělá blázny nebo ne?! A asi za pět minut telefon zvoní znova, tak jsem ho zase zvednul: ‚Jo hele, zapomněl jsem ti říct, že je to Ministerstvo práce a sociálních věcí. Tak v deset.‘ A zaklapnul to. Tak jsem si říkal, tak to budu asi ministrem práce a sociálních věcí. Přemýšlel jsem, kde to ministerstvo je. Vzal jsem si telefonní seznam, to byl ještě ten tlustej, velkej a našel jsem, že sedí na Palackého náměstí. Když jsem našel, kde to ministerstvo je, tak jsem hledal v novinách, jestli se o něm někde píše, abych se dozvěděl, čím se zabývá. Říkám, nebyl Google, nebylo nic. Někde v novinách jsem našel, že ten ministr řeší nějaký důchody. –Hergot, já že budu dělat důchody? Ale pak jsem si říkal, že to bude i zaměstnání a odbory a tak dále. No, a protože už se blížila desátá hodina, tak jsem si říkal: ‚Přece nebudeš srab.‘ V deset hodin jsem zvedl telefon. Řekl jsem: ‚Já to beru‘, ale pořád jsem tomu nevěřil.“

„Když jsem se narodil, tak moje matka asi za půl roku na to zemřela. Byla rentgenoložka a pracovala u rentgenu, kde ještě nebyla taková ochranná zařízení jako jsou dneska. V podstatě to vypadá tak, že jsem se nikdy nedozvěděl, jak se to stalo. Protože můj otec zemřel v roce 1948, taky tragicky – na otravu kysličníkem uhelnatým. Takže vlastně nevím, jak to bylo. Ale údajně, protože jsme byli bohatí, tak otec odvezl matku do Švýcarska a dělaly se všechny možné zákroky, ale nepodařilo se ji zachránit. Půl roku po mém narození zemřela. Otec neměl, kdo by se o mě staral, a protože byl architekt a stavitel a jezdil po světě, tak mě dal na výchovu do Thomayerovy nemocnice, do Krče. Tam mě měla na starosti nějaká sestra, jmenovala se Jiřina Kubešová. Bylo to za Německa, to si uvědomte, že byla válka a (ona) měla být totálně nasazená do Německa, a aby nebyla nasazená, tak se musela vdát. Tehdy otec neměl jinou šanci, takže se na oko domluvil s tou sestrou, která se o mě starala. A vzal si ji, takže nemusela do Německa. Vzal ji k sobě domů a ona byla mojí nevlastní matkou. Bratr, kterého mám, to je můj nevlastní bratr. Je to syn té sestry, která se o mě starala.“

„Říkal jsem si, jsem v kovárně, tak zkusím doly. A byl tam takový docela slušný náborový příspěvek – tenkrát to bylo asi tři tisíce, to bylo hodně peněz. Uvědomte si, že v té době byly platy třeba patnáct set, taky osm set. Takže jsem se přihlásil na důl. Fáral jsem na dole Nosek. Byl jsem tam jako zámečník/svářeč. Nebyl jsem havíř, ale fáral jsem. Až do 23. září 1960, kdy bylo tenkrát největší neštěstí na dolech v Kladensku. Ten den tam zemřelo 20 lidí, 20 havířů. Mezi nimi asi 4 odsouzení. Zbytek byli všechno havíři. Byl jsem jeden z těch, který to taky odskákal tvrdě, na předku, na žehrováku. Mohl bych vám to vyprávět, jak to probíhalo, ale pro ten příběh to nemá smysl. Probudil jsem se za dva dny v kladenské nemocnici, na ženském oddělení. Ne že bych ležel mezi dámami, všude byli samý havíři, ale bylo to na ženském oddělení, protože tenkrát se tam odváželo najednou asi 60 lidí. Zavřela se silnice, všechno se vozilo do kladenský nemocnice. Probudil jsem se a zjistil, že žiju. První pocit byl hrozný, protože jsem byl přivázaný. Ruce přivázaný, nohy přivázaný. Měl jsem jazyk ještě připíchlý ke rtu, protože když je otrava kysličníkem uhelnatým, tak vám ochrnou svaly a jazyk může spadnout do krku. Protože jsem na tom byl fyzicky ještě dobře, jako hokejista, tak si pamatuju, že jsem nesl na zádech – už jsem viděl, že je zle – tak jsem směrem k šachtě nesl kolegu, takový tintítko to bylo hubený. No ale moc jsem ho daleko nedonesl. Zřejmě jsem pak padnul obličejem na koleje a instinktivně po těch kolejích jsem se došplhal k takový výhybce. A tam byl důl Nejedlý, nebo Svoboda. Byla tam taková louže. A ten kysličník uhelnatý má takovou vlastnost, že se nedrží u vlhka. Padnul jsem obličejem do toho vlhka, abych mohl dýchat. Tam mě potom teprve druhého dne našli. No a to se dělá tak, že přijdou záchranáři a vy máte takovou brašnu. Vytáhli zapínací špendlík, vytáhli mi jazyk, připíchli mi ho ke rtu, hodili mě do valníku a šup, pustili mě k šachtě. Tam mě chytli. Potom nahoru. To se jinak nedá dělat. Takhle vypadají záchranný práce. Není to tam o nějaké debatě – to je prostě tvrdá realita.“