Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Miller (* 1941)

• narodil se 27. července 1941 v Praze

• brzy osiřel, vyrůstal v rodině své nevlastní matky

• vyučil se kovářem

• po vyučení pracoval v kladenských uhelných dolech

• v roce 1960 přežil důlní neštěstí na Kladně, byl vážně zraněn

• po ukončení vojenské služby nastoupil do ČKD, kde pracoval až do roku 1989

• dodělal si maturitu a při zaměstnání začal studovat VŠE

• v srpnu roku 1968 se zapojil do protestů proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy

• s počátkem normalizace byl ze studií vyloučen

• v listopadu 1989 se stal vůdcem stávkujících dělníků pražské ČKD

• jako zástupce občanského fóra se účastnil jednání s odstupující komunistickou vládou

• 10. prosince 1989 byl jmenován ministrem práce a sociálních věcí v nové federální vládě

• po rozpadu Občanské fóra vstoupil do Občanského hnutí, později do ČSSD

• vysokou politiku opustil roku 1992

• po ukončení politické kariéry pracoval jako personální ředitel Chemapolu a ČEZ, manažer a poradce

Petr Miller patří k lidem, kterým listopad 1989 zásadně změnil život: z předáka v ČKD se během několika dnů dostal na post ministra práce a sociálních věcí. On sám výrazně zasáhl do dění listopadových dnů, když 23. a 24. listopadu 1989 zorganizoval průvod dělníků z ČKD na Václavské náměstí. Pomohl tak zviditelnit důležitou skutečnost, že touha po změně není jen záležitostí studentů, umělců a intelektuálů, ale celé společnosti. 

Petr Miller se narodil 27. července 1941 v Praze do rodiny movitého architekta. Svou matku, která pracovala u rentgenu, nikdy nepoznal. Zemřela v roce 1942 zřejmě na nemoc z ozáření. Otec, který hodně cestoval za prací, pak malého synka svěřil do péče zdravotní sestry Jiřiny Kubešové z Thomayerovy nemocnice. Aby ji během protektorátu uchránil před nuceným nasazením na práci do Německa, oženil se s ní a po nějaké době se jim narodil syn, Petrův bratr Stanislav. 

Do Petrova dětství však zasáhla ještě jedna tragédie, když o Vánocích 1948 na pracovní cestě zahynul jeho otec. Rodina do té doby žila v poměrně luxusních poměrech. Nyní Jiřina musela znovu nastoupit do práce, aby obě děti uživila. Začala pracovat jako mzdová účetní, po práci ještě chodila mýt okna. 

Petr zpočátku netušil, že Jiřina není jeho vlastní matka. „Když vám to neřeknou dospělí, řeknou vám to děti z okolí. Pro malého kluka je to rána. Přišel jsem domů a trochu jsem brečel, ale matka mi řekla: ,Starám se o tebe skoro od narození, jsem tvoje druhá máma.’ Bral jsem to tak a vše bylo zase v pořádku.“ Jiřina se ovšem po nějakém čase znovu provdala, s druhým manželem se jí narodila dcerka a začaly neshody. Petrovy spory s otčímem byly na denním pořádku. V té době se věnoval především hokeji, hrál jako obránce za Pracovní zálohy Kladno, a jeho školní výsledky byly podprůměrné. To vše přispělo k rozhodnutí, že po skončení základní školy šel do učení na kováře a odstěhoval se z domova na internát. 

V době učení si našel přítelkyni Hanu Chvátalovou, která se později stala jeho první ženou. Z internátu se časem přestěhoval k Haně a jejím rodičům. Se svou rodinou - anebo toho, co z ní zbylo - tak postupně přerušil styky. 

 

Bylo to tam samý hrdina socialistické práce 

Už o prázdninách před třetím ročníkem začal Petr Miller pracovat jako kovář-brigádník v holešovickém pivovaru, a po absolvování učiliště tam nastoupil natrvalo. Záhy ale začal hledat lépe placenou práci, což ho přivedlo do dolu Nosek v Tuchlovicích na Kladensku. „Pracoval jsem tam jako svářeč-zámečník. Mou prací bylo havířům dotahovat různá strojní zařízení,“ vysvětluje. 

Už tři měsíce po jeho nástupu, 23. září 1960, však důl Nosek postihlo nejhorší důlní neštěstí v dějinách Kladenského uhelného revíru. Při důlním požáru se otrávilo kouřem několik desítek havířů, z nichž dvacet zahynulo. Jedním z postižených byl i Petr Miller. Podle jeho slov horníci vzápětí po sestupu do šachty cítili, že se jim těžko dýchá. Vedení ale nereagovalo ihned. „Tehdy to tam byl samý hrdina socialistické práce, závislý na tom, kolik lopat uhlí nahází na vozík. Každý promarněný čas pro ně byl ztráta. Šéf říkal, že se to vyřeší a že zavolá nahoru,“ popisuje situaci Petr Miller. Kolem čtvrt na dvanáct dopoledne začali první lidé ztrácet vědomí. „U pasu jsem měl takový balíček, ve kterém je náústek a spínací špendlík. Tím si máte připíchnout jazyk ke rtu, protože při otravě kysličníkem uhelnatým vám jazyk ochrne, zapadne do krku a člověk se tím sám udusí,“ vysvětluje. Než ale stichl ochranné prostředky použít, omdlel a padl k zemi. Podle svých slov mu možná zachránilo život, že padl obličejem vedle kaluže vody. Oxid uhelnatý se totiž nedrží v blízkosti vody, takže několik minut lze v zamořeném prostoru takto přežít. 

K vědomí se probral v kladenské nemocnici připoutaný k posteli. „Začal jsem sprostě nadávat. Lidi, co stáli kolem postele, mě povzbuzovali, ať nadávám ještě víc, protože tím křikem se mi v plicích obměňoval vzduch.“ 

Podle slov Petra Millera se příčina požáru příliš nevyšetřovala a znepokojivé bylo i to, že havíři neměli při prvním náznaku nebezpečí možnost vyfárat ven. Přeživší horníky nicméně v nemocni navštívila delegace politiků z ÚV KSČ a jako „odškodné“ dostali potravinové balíčky z Tuzexu s vínem Bikaver, sušenkami, čokoládou a bonbony. Dopřáli jim také krátkou rekonvalescenci v Rožnově pod Radhoštěm. 

Po návratu domů se Petr Miller nicméně dozvěděl, že do dolu se už ze zdravotních důvodů vrátit nemůže. Vedení dolu mu „velkoryse“ ponechalo náborový příspěvek 3000 korun, zůstal ale bez zaměstnání. Pro mladého muže to mělo ještě jeden následek: protože už nepracoval v dolech, okamžitě dostal povolávací rozkaz. 

 

Z kovárny na fakultu zahraničního obchodu

Petr Miller absolvoval vojenskou službu v letech 1960 - 1960 v Českých Budějovicích a později ve Vimperku. Díky svým zkušenostem z hokeje mohl během vojny působit jako trenér družstva Dukla Jaroměř. Zároveň absolvoval radiový výcvik a získal první výkonnostní třídu jako radiotelegrafista. Během nočních služeb načerno komunikoval se zahraničními radiotelegrafisty, musel však dávat pozor, aby se na jeho aktivity nepřišlo. 

Krátce před odchodem do civilu se oženil s Hanou Chvátalovou. Protože v Praze bydleli v tehdejší Fučíkově ulici přímo proti vchodu do ČKD, Petr Miller právě tam nastoupil jako kovář do tažírny. V ČKD zůstal až do konce roku

1989. Jako kovář zde měl slušný příjem, který mu záhy umožnil pořídit si skútr a vyrazit s novomanželkou na cestu do Jugoslávie. Prostřednictvím kamaráda, který cestoval s nimi, se Petr Miller seznámil se svým celoživotním  přítelem Pavlem Pecháčkem, který později emigroval a pracoval pro Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. 

Díky Pavlu Pecháčkovi se Petr Miller seznamoval s dalšími intelektuály, například Ondřejem Neffem či Karlem Jezdinským. „Začínal jsem chápat, že existují rozdílné názory na situaci u nás,“ vysvětluje. On sám také hodně četl a dospěl k názoru, že si potřebuje doplnit vzdělání. Nastoupil do večerní školy 

pro pracující v Praze 8 v ulici Na Korábě. Škola měla podle něj dobrou úroveň, protože v ní přednášelo mnoho pedagogů vyhozených z prestižnějších škol. Když odmaturoval s vyznamenáním, za odměnu se mohl zúčastnit setkání s představiteli strany a vlády. Šlo o nejznámnější politiky spjaté s Pražským jarem - Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka, Josefa Smrkovského a prezidenta Ludvíka Svobodu. „Byl tak namaskovaný, že se mi zdálo, že není živý,“ komentuje pohled na prezidenta, který se v té době již netěšil dobrému zdraví. 

Po maturitě chtěl Petr Miller ve studiu pokračovat a tak se přihlásil k dálkovému studiu na Vysokou školu ekonomickou, fakultu zahraničního obchodu. Mnoho spolužáků i pedagogů prý na něj pohlíželo jako na kuriozitu: kovář, který studuje zahraniční obchod. Studium ho však bavilo, v zaměstnání měl na školu vždy v pondělí volno a propláceli mu i čas přípravy na zkoušky. 

 

Když lidé dostanou strach, už je nestrhnete 

V době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa po 21. srpnu 1968 se Petr Miller výrazně angažoval v celozávodním výboru ROH, kde vystupoval proti okupaci. S kolegy mimo jiné umístili velký transparent proti okupantům na křižovatku u Florence. 

„Potom nastala doba účtování a zjistilo se, že všichni, kdo vystupovali proti invazi, byli pomýlení,“ konstatuje ironicky. V odborové organizaci na něj tlačili, aby svá prohlášení veřejně odvolal v závodním rozhlase. Petr Miller to odmítl a brzy se dostavily důsledky: na Vysoké škole ekonomické dostal na vybranou - buď ho vyhodí, nebo odejde sám. Když se o rok později pokusil znovu přihlásit ke studiu, tentokrát na práva, nedostal doporučení závodní organizace KSČ. „Soudruhu, my jsme se usnesli, že nemůžeš studovat za dělnické peníze, protože jsi nepřítel lidu,“ sdělil mu kolega. (Petr Miller ho popisuje slovy „cikán Cína, který dělal na mouru“). 

Počátek normalizace přinesl Petru Millerovi ještě jedno velké zklamání: „Když jsem protestoval proti vstupu vojsk, lidé mi klepali na rameno. Když mě potom vyhodili z vysoké školy, ti samí lidé mi říkali: ,Ty jsi ale blbec, proč ses na to nevykašlal.’ Tehdy jsem se rozhodl, že se do politiky už nikdy hrnout nebudu.“ Vystoupil také z ROH a mimo odbory zůstal až do roku 1985. 

Dění na počátku normalizace nicméně Petru Millerovi přineslo zkušenosti s chováním lidí a kolektivů, které se ukázaly jako cenné i v listopadu 1989:  „Když vystupujete ve velkém kolektivu, jdete někam v průvodu mezi stovkami lidí, všichni stejným směrem, máte pocit, že s vámi všichni souhlasí. Všechny to strhne, necítí žádný strach. I váhaví lidé se přidají. Ale když pak máte vystoupit na svém konkrétním pracovišti a udělat něco, co se vaši kolegové udělat bojí, už je nestrhnete. Když lidé mají strach, strhnout už se nedají. Každý má rodinu, chce vydělávat peníze, mít auto a nějakou chatičku…“ 

Petr Miller připomíná, že dělníky v ČKD ovlivňovali i lidé, kteří tam pracovali, protože za normalizace ztratili zaměstnání v jiném oboru. „Komunisti se dopustili jedné obrovské chyby. Lidi, které vyhodili z intelektuálních profesí, posílali na převýchovu do fabrik. Například v jídelně v ČKD myla okna parta myčů, mezi nimiž byl budoucí velvyslanec Šedivý, kardinál Vlk a ministr obrany Dobrovský. Když takové lidi nasadíte do fabrik, do skladů, oni komunikují s ostatními zaměstnanci. A ti klasičtí dělníci najednou zjišťují, že někdo s nimi komunikuje jiným způsobem, má jiný slovník a jiné výrazové prostředky. Ta převýchova působila kontraproduktivně.“ 

 

Už jste někdy viděli, aby děti říkaly svým tátům, co mají dělat?

Násilný zásah proti studentům na Národní třídě 17. listopadu 1989 nechal dělníky v ČKD zprvu klidnými, uvádí Petr Miller. Podle jeho slov většina zastávala názor, že „studenti dělali bordel, tak dostali na zadek, dobře jim tak.“ Teprve následná vyjádření komunistických politiků v médiích způsobila, že i v ČKD se začaly ozývat protestní hlasy. Petr Miller, který v té době pracoval jako předák v kovárně, svolal své kolegy a rozhodli se dát najevo nesouhlas. Vznikla myšlenka zorganizovat průvod do centra města. 

Petr Miller a jeho kolegové chtěli svou aktivitu koordinovat s plány Občanského fóra, narazili ale na problém: „Nikdo z nás neznal žádného disidenta. Nevěděli jsme, kde hledat Václava Havla, ani jak vlastně vypadá. Netušili jsme, kde sídlí Občanské fórum.“ 

Ve středu 22. listopadu se Petr Miller vypravil do centra města, do galerie U Řečických, kde, jak se dozvěděl, tehdy v prvních dnech sídlilo koordinační centrum Občanského fóra. Studenti, kteří tam hlídali, ho odkázali do budovy Melantrichu. Ta byla v obležení lidí a nebylo možné se dostat dovnitř, Petr Miller však šťastnou náhodou narazil na kamaráda Pavla Pecháčka. Ten ho představil Ladislavu Lisovi. „Druhý den ráno přijď do Laterny Magiky, tam bude porada štábu,“ vyzval ho Lis. 

Na čtvrtek 23. listopadu odpoledne zaměstnanci ČKD chystali průvod do centra. Ráno toho dne Petr Miller přišel do Laterny Magiky a byl představen Václavu Havlovi. Když mu sdělil, že odpoledne dorazí na Václavské náměstí pět až sedm tisíc lidí z ČKD, Havel mu nechtěl věřit: „Co to povídáš za nesmysly? My posíláme do ČKD delegance studentů a vy je vyhazujete z fabriky.“ 

„Pane Havel, už jste někdy viděl, aby děti říkaly svým tátům, co mají dělat? Já tedy ne,“ opáčil Petr Miller a pokračoval: „Vy budete pořád pokládat květiny u svatého Václava, ono to hezky vypadá. Ale oni vás budou zavírat. Nemá to koncovku. A já jsem vám ji přišel nabídnout. Fabriky, které mají ekonomickou sílu, skutečně mohou něco rozhodnout.“ V té chvíli se tak poprvé prezentoval jako zástupce dělníků a zároveň pojmenoval propast mezi studenty, umělci a zbytkem společnosti, kterou bylo třeba překlenout. 

Průvod z ČKD ve čtvrtek 23. listopadu podle něj skončil neúspěšně, protože Občanské fórum nedodrželo svou část úmluvy. Nezajistilo čelu průvodu volných průchod a účastníci se tak rozplynuli v mnohem početnějším davu na Václavském náměstí. 

„Pane Havle, takhle jsme se nedomluvili,“ zlobil se Petr Miller. 

„No a co, tak to zítra uděláte znova,“ odpověděl Václav Havel. 

„Nevěděl jsem, jestli je blázen on nebo já. To si nikdo neumí představit, co to znamená, když někam dostanete tak obrovské množství lidí a pak jim řeknete, že se to nepovedlo a musí se to udělat znovu,“ komentuje to Petr Miller. Obával se, že následující den - v pátek - zaměstnanci ČKD hromadně odjedou na chaty a chalupy a průvod se nepodaří zopakovat. Dopadlo to ale opačně: druhý průvod v pátek 24. listopadu byl ještě početnější, připojili se k němu i zaměstnanci karlínské Tesly a dalších podniků. Část průvodu se vydala ulicí Na Poříčí k redakci Rudého práva, kde předali svou petici. Druhá část pokračovala Jindřišskou ulicí, až se setkaly na Václavském náměstí. 

Právě účast dělníků byla podle Petra Millera rozhodující silou listopadových událostí: „Nebyli to studenti, nebyl to Prognostický ústav, nebyli to umělci. Ano, ti všichni se na tom podíleli. Ale tím, kdo to rozhodl, byli dělníci. Myslím, že dnes se na to trochu zapomíná.“ 

 

Pane premiére, podejte demisi

O víkendu 25.-26. listopadu Petr Miller jménem ČKD promluvil na demonstracích na Letné, kde ohlásil generální stávku, plánovanou na pondělí 27. listopadu. 

„Dnes je generální stávka obestřena mýtem, že byla spontánní a že rozhodla o dalším dění revoluce. Ale bylo tomu skutečně tak?“ pochybuje Petr Miller. Podle něj se do ní zapojilo výrazně méně než 75% pracujících, což je číslo, které dnes uvádějí historické statistiky. Lidé, kteří se před víkendem nadšeně účastnili průvodu, podle něj v pondělí projevovali daleko menší ochotu ke stávkování. „Nevíme, jak to dopadne. Máme děti, máme své starosti,“ prohlašovali. Odvaha, kterou cítili v davu, na pracovišti rychle opadla. 

Petr Miller se ovšem od té doby účastnil všech důležitých jednání Občanského fóra, kde vystupoval jako „zástupce dělníků“. V úterý 28. listopadu šel spolu s Václavem Havlem, Václavem Maým a Michaelem Kocábem na jednání do Strakovy akademie s tehdejším premiérem Ladislavem Adamcem. „Věděli jsme, že pro sebe bude chtít uhrát nějakou pozici, možná prezidenta. A Václavu Havlovi nabídne pozici premiéra. Kdo zná Václava Havla, jistě si nedovede představit, že by mohl být premiérem,“ říká Petr Miller. 

Během jednání došlo k okamžiku, kdy Ladislav Adamec propadl emocím: „Zrudl, bouchl pěstí do stolu a začal mluvit v ostravském dialektu. ,Já su premiérem tochto státu, ze mě si nikdo nebude dělat srandu.’“ 

Petr Miller odpověděl také emotivně, rovněž bouchl pěstí do stolu a řekl: „Pane premiére, musíte pochopit, že tohle je výjimečná situace, ale není potřeba z toho dělat drama.“ 

Václav Havel požádal o přestávku a na krétké poradě se s Petrem Millerem dohodli, že „představitel dělníků“ Adamce vyzve, ať podá demisi. K tomu vzápětí skutečně došlo. Podle Petra Millera to byl rozhodující okamžik listopadového dění - moment, kdy Občanské fórum začalo určovat směr, kudy se události budou dál ubírat. 

Představitelé Občanského fóra se setkali také s nově zvoleným generálním tajemníkem ÚV KSČ Karlem Urbánkem, který vystřídal zdiskreditovaného a veřejností vysmívaného Miloše Jakeše. Setkání bylo podle slov Petra Millera značně bizarní. Urbánek - poté, co prozkoumal, zda někdo neposlouchá za dveřmi - delegaci sdělil, že jako chlapec si rád hrál s vláčky a zpíval na kúru v kostele. „Všichni jsme zachovali dekorum, ale nevěděli jsme, proč jsme tam vůbec šli,“ konstatuje Petr Miller. 

 

Navrhujeme tě na ministra, bereš to?

Začátkem prosince 1989 bylo jen málo večerů, které Petr Miller trávil doma s manželkou. Toto byl ale právě právě jeden z nich. Asi v osm večer u něj doma zazvonil telefon a ze sluchátka se ozval hlas Zdeňka Jičínského: „Sestavujeme vládu, navrhli jsme tě na ministra. Do dvou hodin se rozhodni, jestli to bereš.“ Petr Miller řekl ženě, že si z něj dělají legraci. O deset minut později však telefon zvonil znovu: „Zapomněl jsem ti říct, že jde o ministerstvo práce a sociálních věcí.“ 

Petr Miller uvěřil, že jde o vážně míněnou nabídku, a snažil se narychlo zjistit, čím se takové ministerstvo vlastně zabývá. „Říkal jsem si, mzdu vypočítat umím, jako parťák jsem počítal mzdy pro kolegy v kovárně.“ Když ráno přišel do štábu Občanského fóra, uviděl velkou plachtu se jmény navržených ministrů. Mezi nimi bylo i to jeho. „Bylo potřeba postavit se k tomu čelem nebo utéct. A já nejsem člověk, který by utíkal,” konstatuje. 

Jejich vláda nastoupila vzápětí po pádu nové vlády, jmenované komunisty jako poslední pokus zůstat u moci. Petr Miller nastoupil do úřadu v budově na Palackého náměstí značně nastydlý: „Poprosil sekretářku o čaj s medem. Zůstal jsem sám v kanceláři. Z okna bylo vidět přes řeku na hrad. Stál jsem tam a teklo mi z nosu. Bylo to, jako by se mi zdál nějaký sen, a vzápětí jsem si uvědomil, že to je skutečnost.“

Vzápětí ovšem bylo potřeba podílet se na programovém prohlášení nové vlády. Petr Miller si uvědomoval své odborné nedostatky, a tak se zaměřil na politickou část práce a po odborné stránce spoléhal na své dva náměstky, Igora Tomeše a Milana Horálka, často konzultoval také s ekonomem a sociologem Jiřím Večerníkem.

„Vzpomínám na to jako na nejčistší dobu. Naši práci neřídily žádné stranické sekretariáty. Byl jsem nobody a nikdo nevěděl, co ode mě může očekávat,“ dodává. 

Úkolem Petra Millera jako federálního ministra práce a sociálních věcí bylo připravit sociální reformu, která bude doprovázet Klausovu ekonomickou reformu. „Když ekonomické reformy překročí sociální práh únosnosti, všchno se zhroutí. Lidé potřebují nějakou garanci,“ říká. 

Jeho prvním krokem bylo zrušení mimořádných důchodů, které dostávali režimní prominenti. Prosadil také zrušení mimořádných pracovních kategorií, k nimž patřili například horníci. „To byly věci, jejichž prosazení bylo velmi riskantní. Ale nedošlo k jediné stávce,“ říká Petr Miller a dodává, že reálný příjem rodin v té době poklesl o 25 %. Utahování opasků, o kterém mluviil Václav Klaus, bylo realitou. Lidé to však snášeli, protože vnímali vizi pro budoucnost. 

Petr Miller hovoří o neobyčejném pracovním nasazení ministrů i jejich úředníků na začátku deavdesátých let. „Když jsem se vracel z Bruselu, o půlnoci jsem z Rozvadova volal k sobě do kanceláře, kde samozřejmě ještě byl ředitel kanceláře. Oznámil jsem, že budu v Praze asi ve dvě, ať na druhou hodinu svolá poradu ředitelů odborů ke mně do kanceláře. Do pěti ráno jsme pak dělali přípravu na vystoupení ve Federálním shromáždění,“ říká. 

Jeho politickým rivalem a častým oponentem byl tehdejší ministr financí Václav Klaus. Právě on podle Petra Millera začal Občanské fórum názorově štěpit. Po rozpadu OF se stal členem liberálnějšího Občanského hnutí, záhy však přestoupil do ČSSD. 

 

Politika je droga

Po volbách roku 1992 již Petr Miller nebyl ministrem ani poslancem. Dva roky ve vysoké politice však jeho život výrazně změnily. „Když se dostanete na takový post, stanete se obrovsky populárním i nepopulárním,“ říká a dodává, že podpora politiků i pozornost na ně upřená byla tenkrát daleko větší než v současnosti. „Člověk si to nesmí nechat stoupnout do hlavy, protože když dojde na lámání chleba, všechno může být úplně jinak.“

Politika změnila také jeho osobní život. „Velká část ministrů zažívá v té pozici spoustu pozornosti ze strany druhého pohlaví. I já jsem byl jedním z těch, co se v pozici ministra rozvedli. Takových je nás víc. V souvislosti s tou funkcí se vám najednou otevře nabídka, o jaké se vám předtím ani nesnilo. Neodoláte pokušení, které se objeví.“  Petr Miller se dvakrát krátce po sobě rozvedl, první dítě se mu narodilo v roce 1993 (nyní je otcem tří dětí). 

On sám podle svých slov po odchodu z ministerstva „skončil na úřadu práce, protože jsem si během ministrování nevytvářle žádné možnosti na potom.“ V roce 1995 však dostal nabídku pracovat jako personální ředitel společnosti Chemapol Group, později působil jako ředitel lidských zdrojů v ČEZ. 

Konec působení ve vysoké politice byl podle jeho slov psychicky náročný: „Ráno se probudíte a nemusíte nikam vstávat, nečeká na vás žádné auto se šoférem, žádná sekretářka vám nejde nabídnout kafe. Zpočátku pocítíte obrovskou úlevu: konečně se můžete věnovat svým věcem! Ale pokud se člověk jednou dostal na takovou pozici, ať mi neříká, že mu to nechybí. Je to obrovská droga.“