Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Miller (* 1941)

• narodil se 27. července 1941 v Praze

• brzy osiřel, vyrůstal v rodině své nevlastní matky

• vyučil se kovářem

• po vyučení pracoval v kladenských uhelných dolech

• v roce 1960 přežil důlní neštěstí na Kladně, byl vážně zraněn

• po ukončení vojenské služby nastoupil do ČKD, kde pracoval až do roku 1989

• dodělal si maturitu a při zaměstnání začal studovat VŠE

• v srpnu roku 1968 se zapojil do protestů proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy

• s počátkem normalizace byl ze studií vyloučen

• v listopadu 1989 se stal vůdcem stávkujících dělníků pražské ČKD

• jako zástupce občanského fóra se účastnil jednání s odstupující komunistickou vládou

• 10. prosince 1989 byl jmenován ministrem práce a sociálních věcí v nové federální vládě

• po rozpadu Občanské fóra vstoupil do Občanského hnutí, později do ČSSD

• vysokou politiku opustil roku 1992

• po ukončení politické kariéry pracoval jako personální ředitel Chemapolu a ČEZ, manažer a poradce

V davu lidí v přízemí budovy Melantrichu byl zpočátku trochu ztracený a zoufalý. Až po chvíli Petra Millera spatřil kamarád a novinář z Hlasu Ameriky Pavel Pecháček, který ho následně Václavu Havlovi představil slovy: „Tady máš toho autentickýho dělníka, jak jsi chtěl.“ Do té doby veřejnosti neznámý kovář z ČKD tak vstoupil do nejvyšších pater politiky a především do událostmi nabitých dní sametové revoluce.

Z té rodiny jsem odešel ve čtrnácti a už jsem se nikdy nevrátil

Petr se narodil v pražském Podolí v roce 1941. V dětství vstoupila do jeho života tragédie a to hned dvojnásobně. Jeho maminka, povoláním rentgenoložka zemřela, když bylo Petrovi půl roku. V té době v Evropě stále ještě probíhala druhá světová válka a Petrův otec svého syna dočasně umístil do péče zdravotní sestry Jiřiny Kubešové v Thomayerově nemocnici. Když paní Kubešové hrozilo totální nasazení, Petrův otec s ní formálně vstoupil do manželského svazku, aby nedobrovolné cestě do nacistického Německa unikla. Z původně formálního manželství se později narodil syn, Petrův nevlastní bratr. V roce 1948 pak udeřila druhá tragédie Petrova dětství. Při nehodě zahynul jeho otec na otravu plynem a Petr tak několik dalších let vyrůstal v rodině své nevlastní matky. „Po čase se znovu vdala, měla další dítě a to víte, byl jsem jim na obtíž. Moc dobře jsem se neučil, můj svět byl hlavně hokej a tak mě brzo dali do učení a šel jsem na internát. Z té rodiny jsem tak v podstatě odešel v nějakých čtrnácti letech a už se nikdy nevrátil,“ říká.

Okolnosti Petra rychle naučily samostatnosti. Vyučil se kovářem a chvíli pracoval v Pražských pivovarech. Když chtěl později změnit zaměstnání, musel se přihlásit na tzv. organizovaný nábor. „No a nabídli mi buď hutě, nebo doly. Musel jsem to tři roky přežít, a až pak jsem si mohl vybrat, kde chci pracovat,“ vysvětluje. Petr si vybral bez velkého váhání a v uhelných dolech pracoval až do 23. září 1960, kdy došlo k největšímu důlnímu neštěstí na Kladensku. „Po dvou dnech jsem se probudil v nemocnici. Byl jsem zraněný, ale přežil jsem,“ dodává. Ze svých zranění a především otravy oxidem uhelnatým se několik týdnů léčil. Poté byl odveden rovnou na vojnu. Díky své předchozí hokejové reputaci si ale moc vojenského drilu neužil: „Nechali mě převelet nejdřív do Budějovic, a pak jsem hrál hokej za Duklu. Představte si to, byl jsem bažant, všichni šli na cvičák a já si vzal hokejku a šel trénovat.“

ČKD

Po ukončení základní vojenské služby nastoupil do podniku ČKD. V tehdejší legendární výkladní skříni komunistického režimu pracoval až do listopadu 1989. Při zaměstnání si dodělal maturitu a přihlásil se na Vysokou školu ekonomickou. „V roce 1968 ale přijela vojska Varšavské smlouvy a já v ČKD spustil protestní akce proti jejich vstupu. Rozvážel jsem po Praze letáky a plakáty proti okupaci,“ vypráví. S nástupem normalizace se ale začalo účtovat s těmi, kdo se okupaci postavili na odpor. Petr byl ze studií na VŠE bezpodmínečně vyloučen. „Dělal jsem v tzv. velké kovárně. Vydělal jsem si na tu dobu pěkné peníze. Jednou jsem se zkusil přihlásit na práva na Univerzitě Karlově, ale bylo mi řečeno, že dělnická třída si nepřeje, abych studoval,“ dodává. Až do roku 1989 se věnoval pouze práci.

Napjatá atmosféra, která společností prosakovala už od počátku roku 1989, zpočátku Petra a většinu jeho kolegů spíše míjela. Ještě první nebo druhý den po střetu demonstrantů a policie na Národní třídě mezi nimi převládal názor, že „studenti někde dělali binec a dostali, co zasloužili“. Pak se ale i ve vysílání televize objevily první záběry z Národní třídy a fotografie. „To, co namíchlo lidi ve fabrice, kteří byli většinou tátové a mámy, byla ta šílená brutalita. Už v pondělí se začaly organizovat náznaky skupin. To jsme ještě nevěděli, co dělat,“ přibližuje. Petr pracoval v ČKD třicet let a všichni ho znali. Spolu s několika dalšími kolegy proto začal koordinovat stávkové výbory. „Neměl jsem děti a ostatní kolem měli často strach. Neměl jsem ten pocit zodpovědnosti, a tak jsem dělal spoustu věcí,“ říká.

Na záchodě jsme domluvili, že je požádáme, ať podají demisi

Zpočátku nevěděli, jakým způsobem se zapojit. Věděli pouze o existenci Občanského fóra (OF) a znali jméno Václava Havla. Pak se Petr Miller ocitl v budově Melantrichu na Václavském náměstí a později i v podzemí Laterny Magiky. Organizačnímu výboru OF a Václavu Havlovi řekl o záměru dělníků ČKD zapojit se do generální stávky a zúčastnit se průvodu na Václavské náměstí. Jednalo se o přibližně pět až sedm tisíc dělníků a dalších zaměstnanců ČKD i přidružených továren. Petr slíbil, že tyto dělníky zorganizuje a přivede. A jak slíbil, tak se také stalo.

Od té doby se účastnil téměř všech důležitých setkání, včetně jednání s odstupující komunistickou vládou a tehdejším premiérem Adamcem. Během chaotických a předem nepřipravených jednání nebylo nouze ani o veselé, až bizarní momenty. „Šli jsme na jednání s Adamcem a vůbec jsme netušili, o čem budeme jednat. V jeden moment Adamec zbrunátněl a bouchl pěstí do stolu. A jak jsem seděl proti němu, tak jsem instinktivně taky bouchl do stolu. Adamec s ostatními po chvíli odešel a Havel do mě drknul a povídá: ‚Pojď ven.‘ Vyšli jsme na chodbu a vlezli na záchod. A najednou bylo krásně vidět chování mukla, který byl zvyklý, že ho někdo pořád sleduje. Vletěl na záchody, pustil všude vodu, kdyby nás odposlouchávali. Během chvilky jsme se domluvili, že je požádáme, ať podají demisi.“

Dvě hodiny na rozmyšlenou

O tom, jak se vše řešilo a organizovalo za pochodu, vypovídá asi nejlépe způsob, jakým se Petr Miller stal ministrem. Po jednom z jednání v Laterně Magice (tehdejší základna OF) u něj doma zazvonil telefon a tam mu kdosi z OF sdělil, že dělají návrh federální vlády a nabízí mu pozici ministra práce a sociálních věcí. Na rozmyšlenou dostal dvě hodiny. „Tak jsem vzal telefonní seznam a přemýšlel, kde to ministerstvo vůbec je. Pak jsem hledal v novinách, jestli se o něm něco píše, abych se dozvěděl, čím se to ministerstvo zabývá. Když o dvě hodiny volali zpátky, řekl jsem, že to teda beru, ale pořád jsem tomu nevěřil,“ dodává.
Ministrem a následně poslancem  (zprvu za OF a po jeho rozpadu za Občanské hnutí) byl až do roku 1992. Potom pracoval jako manažer a odborný poradce v soukromém sektoru.

Jak dnes s odstupem hodnotí uplynulých třicet let a zejména tehdejší dění? V jeho úvahách nezní zbytečný patos. Velmi dobře umí vystihnout atmosféru velké demonstrace na Letné, kde nejen na něj působila síla davu. Vybavuje si policistu, který zasahoval na Národní třídě a přišel se milionovému davu omluvit. „Vládla tam atmosféra smíření, nebyla tam žádná touha po revanši. Když se na to dneska podívám, byla to asi chyba. Všichni ti komunisti jsou tam zpátky. Tohle jsme přece nechtěli. My Češi ale nejsme typy jako Maďaři nebo Jugoslávci, že bychom někoho věšeli, jsme národ Švejka,“ glosuje.

Revoluci samotnou popisuje jako událost, kterou začali studenti, umělci ji pozvedli a dělníci pomohli dotáhnout do konce.